Eduard Ingriš – MUŽ, KTERÝ MĚL BÝT ZAPOMENUT, se narodil před 110 lety….

Eduard Ingriš"Léta jsem si dopisoval i s Eduardem Ingrišem. To jméno dneska mladým lidem už mnoho neřekne, pokud jim nepřipomenete slavnou táborovou písničku Teskně hučí Niagara. Ingriš byl nádherný člověk. Potkali jsme ho v Peru, já ho znal jako herce a dirigenta, za protektorátu se v Alhambře hrálo jeho Rozmarné zrcadlo. Po setkání v Peru zase zmizel za horizontem... Pak jsme si začali dopisovat a trvalo to dlouhá léta. V archivu mám tři objemné fascikly vzájemné korespondence včetně jeho hudebních skladeb a nahrávek s autentickým hlasem. Žil v Kalifornii, zemřel v roce 1991: nesčetněkrát Jiřího Hanzelku a mne zval v době naší zakázanosti, kdy jsme vycestovat nemohli. K tomuto člověku jsem měl hluboký vztah, rozumový i citový."

…tak začíná vzpomínka cestovatele Miroslava Zikmunda v knize "Život snů a skutečnosti".

Letos, 11. února, uplynulo 110 let od narození Eduarda Ingriše – trampa, hudebníka, dobrodruha, který byl zároveň dobrým filmařem a fotografem.

KDO VLASTNĚ BYL EDUARD INGRIŠ?

Ingriš na Nemuzikantské bouděEduard Ingriš se narodil 11. 2. 1905 se ve Zlonicích u Slaného, ale jeho trampským domovem byly vltavské Svatojanské proudy, kde měl svůj trampský srub a kde získal lásku k divoké vodě aniž tušil, že jednou uvidí nejen Niagaru, ale i Amazonku a Tichý oceán.
Ve Svatojánských proudech, dnes hluboko pod vodami nádrže Slapské přehrady, bylo jedno z nejstarších tábořišť na které jezdila i T. O. Jezdci z Margonu, která v roce 1930 postavila ve stráni nad řekou srub, který jí ale brzy zničil požár. Už za rok vybudovala na stejném místě nový srub Margon, po kterém následovaly sruby další. V roce 1935 už kolem něj stála velká trampská osada i s volejbalovým hřištěm, nazvaná podle prvního srubu Margon. Pod osadou ležel uprostřed řeky ostrov Olšovec zvaný Dynamit, na kterém pravidelně tábořili trampové a vodáci, kteří se zúčastňovali osadních potlachů a sportovních klání. V roce 1937 se T. O. Margon stala součástí nově založených Spojených klubů osad třebenických (SKOT). V té době sem jezdil nejznámější osadník Margonu, E. Ingriš, který svůj srub nazval Nemuzikantskou boudou. Tam jej často navštěvovali hudební a herecké celebrity a včetně španělského kytaristy Angelo Iglesia žáka Andrése Segovii. Protože již tehdy byl Ingriš skvělým fotografem a filmařem, zachytil je na svých fotografiích a krátkých filmech, které se dochovaly dodnes. Při budování Slapské přehrady (1949 - 1954) musela celá osada Margon ustoupit staveništi hráze.

Ingriš na přídi Kantuty

Do roku 1912 byl Eduard Ingriš vychováván prarodiči v Lounech, při toulkách podél řeky Ohře (Ingriš ji nazýval Oharka). a pod svahy Českého středohoří se rozvinula jeho láska k přírodě. Lásku k hudbě u něj probudil otec, výtečný houslista a původně vojenský kapelník. Otec byl železničář a tak se rodina s dalšími dětmi Melanií a Zdeňkem často stěhovala, než zakotvila v Praze. V letech 1916 - 1918 se jeho muzikální výchovy ujal benediktinský klášter Svaté Markéty v pražském Břevnově, kde působil jako vokalista. Od roku 1924 točil vlastní amatérské filmy a angažoval se ve spolku mládeže Komenský. Na popud rodičů začal po absolvování gymnázia a studiu na učitelském ústavu navštěvovat přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. Brzy ale (bez jejich vědomí) přestoupil na pražskou konzervatoř, kterou vystudoval u profesorů Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka a Jaroslava Křičky a ukončil ji klavírním absolutoriem v roce 1928. Již při studiích přijal v roce 1927 místo tenora a později kapelníka v divadle Aréna na Slupi.

Nový srub Margon před dokončením v roce 1931

Třicátá léta minulého století se tvářila jako doba velmi zásadových mravů. Například, kdo byl tenkrát dopaden ve stanu bez oddacího listu, šel do basy. O tomto tzv. Kubátově zákoně se samozřejmě hodně psalo v novinách a ředitele a majitele divadla Aréna Fencla napadlo využít mediálního boomu kolem podivného zákonu a napsal libreto "Trampské milování". Pak oslovil skladatele Eduarda Ingriše, aby připsal hudbu. Vzniklá revuální opereta, která se skládala z celé řady výpravných obrazů ve dvou dějstvích. A jedno z nich představovalo večerní náladu s imitací ohně, chatou a zpívajícími trampy. Slavná píseň Teskně hučí Niagara poprvé zazněla v podání mladičké Ljuby Hermanové (!) v roce 1932 a již při premiéře bylo představení diváky přerušeno a píseň musela být opakována.

Ingriš u harmonia na svém trampském srubu nazvaném Nemuzikantská bouda

Eduard Ingriš je i autorem prvního aranžmá slavné polky Jaroslava. Vejvody "Škoda lásky", která pod názvem Beer Barell se spojeneckými vojsky za II. světové války obletěla celý svět. Napsal na 60 muzikálů a operet, (polovinu jako jediný autor) symfonii i operu; drobných skladeb a písní napsal okolo tisíce a řadu z nich nazpíval a nahrál na gramofonové desky R. A. Dvorský. Napsal i tři svazky kytarové školy "Veselé učení na kytaru". V letech 1928 - 1947 jako autor řady revue a operet i jako dirigent prošel většinou pražských scén - od Velké operety přes Varieté, Osvobozené divadlo, Divadlo Járy Kohouta, Alhambru až po Městské divadlo na Královských Vinohradech, Tylovo divadlo, Stavovské divadlo atd. Značného úspěchu dosáhly jeho operety U panského dvora (1938), Melodie srdcí (1941), ale nejúspěšnější jeho operetou se stalo "Rozmarné zrcadlo". Bylo uvedeno v 1600 (!) reprízách a hrálo se pět let! Ingriš ve 30. letech řídil i klasická díla jiných autorů - Polskou krev O. Nedbala ale i Giudittu F. Lehára, jejíž premiéry se skladatel s pochvalným uznáním zúčastnil. Ingriš si se svým sborem zahrál v roce 1934 i ve filmu "Život vojenský život veselý" zpívajícího vojáka - nezpíval svůj text, ale píseň s textem L. Broma a S. Razova. Mezi světovými válkami patřil Ingriš mezi nejúspěšnější a nejplodnější autory, jeho tvorbu nahrávaly všechny významné gramofonové firmy a i on sám hrál a zpíval svoje písně. Tehdy vzniklo i jeho přátelství s významnými kulturními osobnostmi umělecké avantgardy - s F. Futuristou, E. Fialou, E. A. Longenem, J. Kohoutem, V. Burianem, J. Ježkem, J. Werichem, J. Voskovcem i R. A. Dvorským. Pražský rozhlas vysílal pravidelné Ingrišovy půlhodinky, ve kterých Ingrišovo kvarteto a Ingriš Babies zpívali jeho skladby, které vycházeli zároveň na gramodeskách a tiskem. Do roku 1947 napsal hudbu k 11 krátkým filmům, včetně filmu "Práce je jako písnička" pro firmu Baťa.

Ingriš u horního slapu Svatojánských proudů v roce 1938

V roce 1944 jej kniha H. Rittingera "Sjížděl jsem dravé řeky" inspirovala k novoročnímu předsevzetí: "Až tato válka skončí a my budeme moci opustit tento koncentrák (náš stát), odjedu do míst, kde se lidé nezabíjejí." Již koncem roku 1947 pochopil, kam směřuje vývoj v naší zemi a vyrazil s 50 dolary bankovního přídělu a dvěma zavazadly do Jižní Ameriky, kde měl dohodnuté místo v orchestru v Argentině. Cesta lodí byla dlouhá a "Vítězný únor" 1948 ho zastihl nedaleko slavné pláže Copacabana a udělal z něj nežádoucí osobu z komunistické země! Skončila mu platnost brazilského víza a Argentina mu odmítla vízum vydat. Odjel tedy do Belému, kde získal falešné doklady a nasedl na loď plavící se proti proudu Amazonky. Teprve na cestě se začal učit španělsky.

Eduard IngrišPo devíti měsících se po překročení Kordiller dostal do peruánské Limy. Z Limy se pak vydával na dobrodružné výpravy - vždy s fotoaparátem a kamerou - po Amazonce, na sjezd řeky Hualaggy na voru, výstup na sopku Místy, jezero Titicaca, Machu Picchu i do Kordiller, kde se v roce 1949 setkal s J. Hanzelkou a M. Zikmundem a doprovázel je na ostrovy Las Chinchas u pobřeží Peru, kde s nimi spolupracoval při natáčení filmu Ostrovy miliónů ptáků.
Poté co zakotvil v Limě, seznámil se s kolonií Baťovců a vyučoval děti v jejich rodinách hudbu. Spolu s krajany založil České divadlo v Peru a při slavnostech krajanského spolku uváděl své nové hry a písně - vydal dvě alba Písně z Peru. Svoji píseň "Peru mi amor" věnoval manželce prezidenta Peru a vynesla mu peruánské občanství! Ještě v Československu řídil Ingriš Symfonický orchestr města Prahy, v Limě pak Peruánský státní symfonický orchestr, s nímž natočil na gramodesku vlastní symfonii "Pod peruánským nebem". V roce 1951 se Eduard Ingriš zúčastnil několika fotografických soutěží. Vyhrál sedm prvních cen a předstihl i profesionály. Výstavu oceněných snímků zhlédl i americký vicekonzul Loren McIntare, zastupující i zájmy Holywoodu, který Ingriše vyhledal s přáním naučit se od něj fotografovat. Ať již jako kameraman, či v jiných profesích, pracoval Ingriš před odjezdem do Ameriky pro filmová studia v Československu i Německu. V letech 1951 - 1954 pracoval jako kameraman pro brazilské, argentinské i americké společnosti při natáčení řady filmů: 1951 - Cataratas de foz doo Iquacu (Vodopády na řece Iguazú), Las Esmeraldas perdidas de la Isla-Tika, La revina en la selva; 1952 - Sabotaje en la selva (Sabotáž v džungli) - o natáčení Ingriš napsal: "…hlavní roli ztvárnila jihoamerická krasavice Pilar Pallete. Během filmování přiletěl vlastním letadlem velký americký herec John Wayne a pobyl s námi několik dní. Vzešla z toho láska na první pohled - při mé kytaře. Po odletu John Wayne poslal Pilar letenku do Hollywoodu s nabídkou svatby. Pamatuji se, že Pilar se mě ptala, zda to má přijmout. Zanedlouho jsme četli v novinách, že jela na svatební cestu s Johnem W. jeho vlastní yachtou na Havaj…"; 1953 - Cocoblo; 1954 - Johnson motors jungle film, Polonesa in a-major;1953 - 54 série 13 filmů Adventure is my bussines (dobrodružství je můj byznys - při natáčení těchto filmů byl Ingriš prohlášen za mrtvého, poté co na něj během natáčení v pralese u Rio Napo skočila puma. Zprávu pustil do světa jeho těžce raněný pomocník, když se probral po útoku pumy v nemocnici a Ingriše tam nenašel. Zprávu otiskl v roce 1953 i krajanský list Náš domov v Kanadě odkud ji zřejmě převzalo vysílání Svobodné Evropy. Z Mnichova byla zpráva o jeho úmrtí do Československa oznámena spolu se vzpomínkovým pořadem z jeho skladeb, brzy byla ale zpráva odvolána.

Ingriš na Macchu Picchu v roce 1954

Díky McIntarovi fotil Ingriš pro časopisy Time i Life, ale jednou od něj dostal nečekanou nabídku - pracovat pro Thora Heyerdahla, který přeplul Pacifik na balzovém voru Kon-Tiki a nyní sháněl dobrého fotografa pro pořízení snímků do své knihy o incké kultuře. Toto setkání bylo pro Ingriše osudové - 4. 12. 1955 a 12. 4. 1959 - se vydal dvakrát (poprvé ztroskotal!) na voru s vlastní posádkou z Peru do Polynésie. Potvrdil teorie Thora Heyerdahla a také to, že úspěšná plavba voru Kon-Tiki nebyla náhodou. Na Tahiti se spřátelil s účastníkem plavby voru Kon-Tiki, švédským spisovatelem Bengtem Danielsonem a setkal se i s potomkem malíře Paulu Gauguina.. Protože krátce před druhou cestou zahynul při plavbě opačným směrem Francouz Eric de Bisshop na voru Tahiti Nui, peruánské úřady Ingrišovu žádosti o povolení druhé plavby zamítnuly. Povolení plavby voru Kantuta II. pro Ingriše osobně zařídil prezident Peru - Manuel Prado, který jej jako ctitel klasické hudby znal velmi dobře jako dirigenta. Při zpáteční plavbě z Tahiti (3. 10. 1959) nabídl své zkušenosti Henry W. Taftovi, vnukovi bývalého prezidenta USA a pak na jeho plachetnici Blue Sea navštívil Velikonoční ostrov, ostrov Pitcairn, kde žijí potomci vzbouřenců z lodi Bounty i Robinsonův ostrov (Juan Fernandez), kde žil Alexander Selkirk (Robinson Crusoe).

Kantuta

Tichý oceán. Kantuta I. Natalia Mazuelos vytahuje na palubu uloveného žraloka.

Ingriš s Ernestem HemingwayemKdyž v roce 1957 v Peru, na pobřeží u Capo Blanco, natáčela společnosti Warner Brothers záběry pro film Stařec a moře, byl u toho i autor románu, Ernest Hemingway. V časopise Life se dočetl o Ingrišových plavbách a požádal producenta filmu, aby jej našel a získal jako poradce pro natáčení. Ingriš nabídku přijal a při filmování se s ním spřátelil.
Ingrišovi vlastní filmy z cest, k nimž složil a nahrál vlastní hudbu a v nichž dokumentoval svá dobrodružství, jej proslavily i v USA. V roce 1958 odjel poprvé do Los Angeles se svým filmem o Kantutě. Společnost Bill Burrud - zastupovaná českými krajany Pelcem a Krátkým - jej podvodně připravila o autorská práva k filmu o Kantutě, Ingrišův filmový materiál sestřihala na 30 minut a vydělávala na jeho promítání v televizi po celých USA. Ingriš se vrátil do Peru, ale kvůli soudům o autorská práva se v roce 1962 vrátil do USA znovu. Bylo to v době "kubánské jaderné krize" a ¨Eduard Ingrišjeho letadlo hurikán zahnal až ke Kubě. Pilot se bál Castrova režimu tolik, že po riskantním letu přistál, jen se zbytky paliva, na Miami.
V roce 1963 se Ingriš vrátil do Los Angeles znovu (originály svých filmů získal soudně zpět až po 10 letech), a žil tam do roku 1972. V červenci 1964 byl v Los Angeles ustanoven Výbor české katolické misijní osady - jeho členem, ve funkci ředitele kůru, byl i Eduard Ingriš. V Los Angeles se poznal s Ninou Karpuškinovou, zpěvačkou a herečkou, která hrála hlavní roli v jedné z jeho operet - svůj věk (59 let) - na který rozhodně nevypadal, jí ale prozradil těsně před svatbou. Nina byla o 26 (!) let mladší - narodila v Brně 14. 6.1931 v rodině, která před bolševiky utekla poprvé ve 20. letech z Ruska a pak musela znovu utéct dál na západ - vlakem z Brna v květnu 1945. Oženil se s ní 5. 6. 1965 a vychovali spolu syna Eduarda, rovněž hudebníka a režiséra. V Kalifornii se spřátelil s mnoha osobnostmi, jako byl Igor Stravinskij, herci Spencer Tracy, Marylin Monroe a další filmové hvězdy.

Thor Heyerdahl při návštěvě u Eduarda Ingriše v Limě.
Foto: Eduard Ingriš

Ingriš si dlouhá léta dopisoval s T. Heyerdahlem, který jej v roce 1965 navštívil v Kalifornii a nabídl mu místo v posádce expedice Ra. E. Ingriš tehdy musel jeho nabídku s těžkým srdcem odmítnout, protože Nina byla těhotná a on měl uzavřenou smlouvu na tříletou šňůru s besedami o svých cestách po celých USA a Kanadě. Z kopií filmových materiálů z obou plaveb Kantuty sestavil film "Kantuta in the wake of the Kon-Tiki", který v roce 1967 zvítězil v soutěži cestopisných filmů v kalifornské Laguna Beach. V roce 1972 se Ingrišovi přestěhovali do pohoří Sierra Nevada, kde si postavili dům u jezera v nadmořské výšce cca 2000 metrů nad mořem na South Lake Tahoe. V letech 1968 - 1979 manželé Ingrišovi cestovali Severní Amerikou a Kanadou s přednášky a promítáním filmů z Ingrišových cest. V letech 1954 - 1959 natočil Untamed Amazon (Nezkrocená Amazonka), Kantuta I.; 1955 -Three faces Peru (tři tváře Peru); v letech 1959 - 1960 natočil film Kantuta II., Sailing The South Seas (Plachtění po Jižních mořích); 1961 - The galant one (Hudbu složil a orchest řídil Ingriš) - hudba k tomuto filmu byla navržena na Oscara, ale nakonec jej nedostal; 1962 - 72 film Voyage of la Kantuta. Jeho filmy se promítali ve více než 600 městech.

Peru. Llactapata 1953.
Foto: Eduard Ingriš

V roce 1979 Ingrišovi zakotvili natrvalo opět v Lake Tahoe v Kalifornii kde si pořídili obchod se zdravou výživou, který vedla Eduardova manželka Nina. Ač polovinu života strávil v Americe, zůstal Eduard Ingriš navždy Čechem a s krajany se vždy rád stýkal - ať již s J. Hanzelkou a M. Zikmundem v Jižní Americe, tak i s R. Frimlem, J. Voskovcem, W. Matuškou či cestovatelem J. Havlasou a dalšími krajany a emigranty žijícími v USA. Ve svém domě na South Lake Tahoe i ve stáří učil nejen svého syna, ale i děti svých přátel na klavír a tam také ve společnosti českých přátel zněly často staré trampské písně. Mezi nimi i ty jeho - Slib mi že nebudeš plakat, Kytara a ty, Moje malá chata, Tuláku chudý, Až přijde ta chvíle, Když odejde děvče, …V USA jsou dodnes v oblibě Ingrišovi písně z 50. let - Let´s go to Polynesia a Blue Sea.

V roce 1983 poslal Ingriš materiály dokumentující jeho dobrodružný život J. Škvoreckému do kanadského Toronta, který jimi byl fascinován a obratem jej požádal o sepsání pamětí a měl veliký zájem o jejich vydání v nakladatelství "68 publishers". V roce 1985 Ingrišovi k 80. narozeninám poslal blahopřání prezident USA R. Reagan. K napsání pamětí bohužel nedošlo, tento záměr zhatila krutá nemoc. V roce 1991, měsíc před svými narozeninami, 12. ledna zemřel v nevadském Renu. Jeho popel byl převezen zpět do vlasti, do rodných Zlonic, kde se v 21. 7. 1991 v chrámu Nanebevzetí P. Marie konalo poslední rozloučení. V roce 1994 byla ve Zlonicích otevřena jeho pamětní síň jako součást Památníku A. Dvořáka.

Pro komunistický režim Eduard Ingriš neexistoval a jeho úspěchy měly být občanům Československa utajeny. Mlčení v Československu prolomila po řadě let až jeho neteř Melanie Neřoldová, která v roce 1969 napsala a "propašovala" krátký článek o Ingrišovi do časopisu Lidé a země. Tam, i přes počínající komunistickou "normalizaci", vyšel pod názvem Čech na balzovém voru přes Pacifik v prvním čísle roku 1970. My trampové můžeme mít radost také z toho, že velký článek o jeho cestě na voru do Polynésie napsal trampský písničkář Tony Hořínek, a publikoval jej v pionýrské Stezce v roce 1975.
Díky Tonymu Hořínkovi bylo v 70. letech pár Ingrišových písní vydáno i na LP deskách. CD, věnované pouze Ingrišově tvorbě vyšlo až v samostatné ČR. Vydal je Český rozhlas v roce 2003. Ve výběru G. Gösssela pod názvem "Chci věčně vzpomínat" vyšlo na CD 24 Ingrišových skladeb v původních nahrávkách z let 1930 - 1944.

Eduard Ingriš si dlouhá léta dopisoval s cestovatelem M. Zikmundem a v řadě dopisů se zmiňoval o cenných archiváliích a možnosti jejich převezení do ČR. M. Zikmund se proto také stal iniciátorem záchrany obsáhlého Ingrišova archivu jeho dopravy do ČR. Oslovil mnohé instituce, ale zájem o archiv projevil až Dr. I. Plánka, ředitel Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Po smrti E. Ingriše navázal M. Zikmund kontakt s jeho ženou Ninou, která řešila jak smysluplně naložit s pozůstalostí. V prosinci roku 2000 se pro něj do USA vydal M. Zikmund s P. Horkým a M. Náplavou. Pořídili podrobnou evidenci a připravili celkem 42 beden, tj. 1100 kg, respektive 40 000 fotografií a dokumentů, korespondence, knih, notového materiálu a také negativů i filmů na přepravu do ČR. Převoz archivu uhradilo, díky vstřícnosti tehdejšího ministra Pavla Dostála, ministerstvo kultury. Od dubna 2001 jsou tyto cennosti uloženy ve Zlíně, jako součást Archivu Hanzelky a Zikmunda. Ingrišovo dílo se tak alespoň symbolicky vrátilo zpět do rodné vlasti, kterou miloval a chtěl ji po roce 1989 navštívit, což se mu, bohužel pro nemoc nesplnilo. M. Zikmund tak splatil Ingrišovi svůj "dluh" za pomoc, kterou jemu i J. Hanzelkovi poskytl při cestách Jižní Amerikou.

Nina Ingrišová s velvyslancem Peru na výstavě věnované Eduardovi Ingrišovi v plzeňské Velké synagoze

Od dubna 2006 bylo možné více než půl roku shlédnout v plzeňské Velké synagoze špičkovou kolekci "Eduard Ingriš - fotografie". Dvě sta fotografií z Ingrišova archivu, převezeného v roce 2001 z USA, vybral plzeňský fotograf Radek Kodera. Šlo o dosud nepublikované snímky, řada z nich byla poté publikována v katalogu k výstavě.
Kolekce představila dílo E. Ingriše v několika tematických okruzích. Atraktivní byly snímky indiánů z amazonských pralesů či záběry z plaveb na balsovém voru Pacifikem. Zájem vyvolali i další snímky zachycující všední život lidí mnoha jihoamerických oblastí či momentky ze zákulisí práce profesionálních filmových štábů v jihoamerické divočině. Výraznou kapitolu pak tvořily portréty osob, s nimiž se Ingriš na svých cestách a při své práci setkal - lidí významných i docela "obyčejných". Výstavu fotografií E. Ingriše v plzeňské Velké synagoze zahájila v neděli 23. 4. 2006 osobně manželka Nina Ingrišová, která přijela z rodného Brna, kde žije po návratu z USA. Zahájení doprovodila trampská kapela Sebranka s písněmi Eduarda Ingriše v podání Bohouše Röhricha - Bédi Šedifky, který si s Eduardem
Ingrišem dopisoval od 80. let minulého století. Výstavu fotografií Eduarda Ingriše měli zájemci možnost shlédnout v dalších letech nejen v Praze, Brně či Zlíně, ale i v Jindřichově Hradci či Uherském Hradišti.

Nina Ingrišová, Vokoun, Béďa Šedifka se Sebrankou

O Ingrišovi v Čechách vyšla v posledních letech řada novinových článků a také jedna kniha - v roce 2004 vydalo nakladatelství JOTA knihu M. Náplavy "Plavby sebevrahů" věnovanou plavbám vorů Kon-Tiki, Tahiti Nui a Kantuta, tedy plavbám T. Heyerdahla, E. Bisschopa a E. Ingriše. Vyšla i publikace s prostým názvem "Eduard Ingriš 1905 - 1991" s mnoha černobílými i barevnými fotografiemi a stručnou Ingrišovou biografií. Publikaci vydal v roce 2005 ke 100. výročí narození E. Ingriše zlínský Klub Hanzelky a Zikmunda.
Hudební dílo Eduarda Ingriše, díky jeho ženě, připomnělo i brněnské hudební vydavatelství KONVOJ, které ve spolupráci s Ninou Ingrišovou a Kapitánem Kidem a mojí maličkostí vydalo dvě publikace Veselé učení na kytaru - I. část Na kytaru bez not, 1939, /VIII. vydání Konvoj Brno 2009/; Veselé učení na kytaru – II. část Na kytaru podle not, 1941, /II. vydání Konvoj Brno ¨2011/; Tyto příručky se již před 75 lety staly bestsellerem a dočkaly se mnoha vydání.

Co napsat na závěr o slavném Čechovi, po němž zůstalo úctyhodné dílo a kterého ani publikace o českých fotografech ani "Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby" vydaná v roce 1990 (!) neznají? Snad pár slov z jeho úmrtního oznámení: "Domove můj, já vrátím se ti zpátky, jak chlapec do pohádky, tak pokorně a sám …" Eduard Ingriš prožil podivuhodný život, který by v jeho rodné zemi neměl být zapomenut - zvláště ne trampským národem. Můžeme doufat, že v nových encyklopediích již tramp Eduard Ingriš nebude chybět….

Petr Náhlík - Vokoun T.O. Suché studánky

Dvacetiminutový tevizní dokument o E. Ingrišovi se spoustou krásných záběrů:

P. S.: Závěrem bych rád čtenáře Trampského magazínu upozornil na to, že před pěti lety vyšlo CD Eduard Ingriš – MUŽ, KTERÝ MĚL BÝT ZAPOMENUT

Toto CD přináší životní příběh trampa, mořeplavce, fotografa, kameramana, ale především velkého hudebníka. Příběh E. Ingriše sepsal a namluvil Alfréd Strejček, který pro přípravu dokumentu využil jak deníku Eduarda Ingriše, tak seminární práce Vladislava Petráška a také vypravování Eduardovi manželky Niny Ingrišové, která se zpět do České republiky přestěhovala před cca 15 lety z USA. Nina opět žije v moravské metropoli Brně, odkud utekla spolu se svými rodiči v roce 1945 před agenty NKVD, kteří přišli se Sovětskou armádou. Otec, donský kozák, utekl před bolševiky již jednou - do Masarykova Československa. Tahle nahrávka může do vašich uší i duší přinést s odstupem pěti let alespoň část atmosféry pořadu, který měli možnost vyslechnout návštěvníci pražského klubu Průhon ve středu 12. ledna 2011. Stejnojmenný pořad Alfreda Strejčka a Štěpána Raka - EDUARD INGRIŠ, MUŽ, KTERÝ MĚL BÝT ZAPOMENUT - se konal při příležitosti 20. Výročí úmrtí Eduarda Ingriše. CD přibližuje osud světoznámého skladatele, dobrodruha a mořeplavce, autora hudby k slavné písni Niagara i hudby k mnoha hollywoodským filmům. Jeho téměř neuvěřitelné životni příběhy jsou základem nahrávky, jejíž součástí jsou i jeho skladby a písně. Na CD spolupracovali Štěpán Rak, Alfred Strejček a Jan Matěj Rak. Toto CD v roce 2010 představili hned tři členové rodu Ingrišů - manželka Nina, a dva Eduardové - syn a vnuk! Syn Eduard má výrazné hudební nadání po otci, a v mládí získal řadu ocenění v USA, což na něj prozradila maminka Nina. Když byl vyzván, tak na závěr usedl za klavír na podiu a z paměti zahrál několik ukázek ze slavných klavírních koncertů geniálního skladatele Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova, který, podobně jako Ingriš, zemřel v exilu v USA. Čtenáři tohoto textu a posluchači CD jsou ochuzeni o to, co bylo možné zažít jen při koncertě. Hostem večera, uspořádaného ke 20. výročí úmrtí Eduarda Ingriše byla i jeho manželka Nina, která nadšeným divákům promítla téměř hodinu a půl dlouhý film o plavbách E. Ingriše na vorech Kantuta I a II z Peru do Polynésie a doplnila jej zasvěceným komentářem. Komponovaný pořad s promítáním Ingrišových filmů měli kdysi možnost vidět tisíce diváků a posluchačů v USA a Kanadě, kde s ním vystupovali Eduard a Nina společně. V Čechách byl pořad v klubu Průhon víceméně ojedinělý. Přitom Nina Ingrišová má připraveny i pořady o splouvání Amazonky či o plavbě plachetnicí z Tahiti do USA. Třeba se i letos v Čechách najde osvícené vedení nějakého klubu… Nebo ne? V pořadu Alfréda Strejčka a Štěpána Raka zazněla řada Ingrišových skladeb - Když odejde děvče, Až přijde ta chvíle, V dálce čeká Tahiti… a došlo i na legendární Niagaru. Diváci kromě filmu vyslechli v podání A. Strejčka s napětím celý Ingrišův životní příběh - od "trampského" mládí na chajdě ve Svatojánských proudech, přes první skladatelské úspěchy až po zrození písně Niagara. Zaznělo i vyprávění o strastiplné cestě do Jižní Ameriky, přátelství s T. Heyerdahlem, Hugo Haasem či E. Hemingwayem i vyprávění o dalším pestrém životě E. Ingriše v Jižní i Severní Americe, a také vzpomínky Niny Ingrišové. Alfrédu Strejčkovi se podařilo přenést do našich časů silný příběh i poselství velkého muže naší novodobé historie.

Nina Ingrišová, E.Ingriš syn a E. Ingriš vnuk.
Foto: Jan Hosnedl - Housenka

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
156631
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Bílek Jindřich alias Pišvejc
Proto všechno co je zde o Eduardovi Ingrišovi napsáno, dohodli se kamarádi kteří realizují mezikontinentální jízdu Czech-Australian-USA Pony Exprsss 2017-2018 a trampskou oslavu 100 let Československa,že věnují trasu po mořích, vzpomínce na Eduarda Ingriše.Jízda pošty z poděkováním emigrantů a krajanů z Ameriky a Austrálie, vládám a lidu těchto států za poskytnutí azylu, je též připomínkou Českého emigranta, trampa a mořeplavce Edy Ingriše
Za t.O. Jižní Kříž Příbram a osadu KEY- WAY Litoměřice,informuje, Pišvejc
Jaroslav Palec Klíma
Věděli jsme o výstavě k 111 výročí Eduarda Ingriše v Chomutově, pořádané muzeem ze Zlína. Ten článek k jeho životnímu jubileu zase znovu v Trampském magazínu je velice záslužný počin Tonyho. My jsme jej přeposlali e-mailem paní Ingrišové, které se to podařilo otevřít. Byla velice potěšená a děkuje, že si trampové loni i letos znovu vzpomněli tímto pěkným článkem na tak významného člověka s dobrodružnou a hudební duší, kterého obdivoval celý svět.
Hela.T
Moc potěšilo,slza ukápla,díky moc autorovi.Hela:-)
Eva Marie Žondrová-Pirátka
Blahopřeji-výborný článek. E.Ingriš byl opravdu velmi úspěšný muž- je dobré informovat veřejnost o jeho životě,o tom, co se dá vše dokázat. Brněnská skupina Expozice trampingu vystavovala na brněnském výstavišti při Region tour-16.1.2016 nás přišla navštívit paní Nina Ingrišová- je to obdivuhodná žena a my se s ní velmi rádi setkáváme- je to pro nás čest. Pirátka
Vilda
Skvělý dokument :-)
http://www.csfd.cz/film/229959-ingris-eduard-ingris/
František Bernard
O E. Ingrišovi jsem se více dozvěděl od kamaráda Tony Hořínka, který si s ním dopisoval. Některé dopisy od něj jsem četl a Tony o něm vypravoval. V době internetu jsou informace již přístupné.
Tento člànek včetně příloh je "fajn". Díky za něj.
Mirek Heindl
Ahoj,děkuji Vokounovi za krásné počtení a také podívání i poslech. Na přelomu let 2006-2007 byla v brněnském Domě pánů z Kunštátu velká výstava fotografií Edy Ingriše, přenesená sem z Velké synagogy v Plzni. Uprostřed právě končícího týdne věnovali v Českém rozhlasu Brno celý pořad "Apetýt" E. Ingrišovi a jeho ženě Nině, která nyní v Brně žije. Hudební předěly nic moc, ale vlastní vyprávění paní Niny je moc pěkné. Přidávám odkaz a zdravím všechny příznivce písniček, fotek a filmů pana Ingriše. miro-brno

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3319830
Petr Náhlík - Vokoun
Jak je to s III. dílem Ingrišova Veselého učení na kytaru?
Odpověď už jsem sdělil Tomáši Hálovi z nakladatelství KONVOJ v listopadu 2013. Zde ji jen zopakuji: III. díl hudební příručky existuje, ale protože vyšel až po \"Vítězném\" únoru 1948 (kdy už byl E. Ingriš emigrantem v Jižní Americe, a u nás v Československu vládl bolševik), nemohl už vyjít s jeho jménem. Na obálce III. dílu hudební příručky jsou uvedeni O. Pospíšil a S. Průcha. Název je již jen UČENÍ NA KYTARU (už není \"veselé\") a podtitul názvu příručky je (Z CHATY DO ORCHESTRU) BARRÉ STYL III. ČÁST. Pokud se dobře pamatuji, psal o svých hudebních publikacích Ingriš i při rekapitulaci svého života a díla v exilu v USA. A tak lze odpověď na otázku, zda je autorem III. dílu Eduard Ingriš a na zda jsou O. Pospíšil a S. Průcha (uvedení na obálce III. dílu)jen autory \"fiktivními\" pro oko bolševického cenzora, nalézt v Ingrišově pozůstalosti. Ta je k dispozici v Archivu Hanzelky + Zikmunda v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Druhou variantou je, že nakladatel zadal III. díl po Ingrišově emigraci prostě někomu jinému, tj. výše uvedeným pánům. Fotografie patitulu všech III. dílů jsou k dispozici na webu www.antikvariatmotyl.cz. Fotografie obálky III. dílu je k dispozici na www.antikvariatik.sk Nechť tedy badatelé, co to mají blíže do Zlína, než já z Plzně, začnou pátrat v Ingrišově písemné pozůstalosti v Archivu H+Z. Tož pátrejte. Petr Náhlík - Vokoun
Tomáš Hála
I já děkuji Vokounovi za krásný článek.
**
Kdyby někdo měl dispozici ten třetí díl Veselého učení, po kterém se marně už dlouho pídím, prosím, dejte mi vědět, pokusil bych se opět o reedici.
Tomáš Hála, KONVOJ, nakladatel
R. Holý
Vodáci na českých řekách nezapomínají a Ingrišovy písně tam znějí dál. Ani padesát let uzavřených hranic je neumlčelo, naopak touhu po dálkách oživovalo. Také dík M.Zikmundovi, který pomohl zachovat jeho bohaté děditctví, dnes uložené ve Zlíně. A že památka na E.Ingriše je stále živá, svědčí i příprava voru EURICA, postavená sedmdesátiletým námořním vlkem Rudou Krautschneiderem (viz www.moreplavecruda.cz)na podporu teorie o dávném spojení kultur. Křest voru, který vypluje z Potugalska, provedla paní Nina Ingrišová za zpěvu \"Hučí Niagara\".:-)
Vilem
Mel jsem tu vzacnou moznost byt na prednasce E. Ingrise v roce 1985 ve Vancouveru v Kanade. Zivot jaky prozil tento clovek ,jeho nesmirna inspiracni sila a jeho prezentace je jednim z mych nejsilnejsich zivotnich zazitku
SPLIDEK JAN
TAKY MOC DĚKUJU KDYŽ JSEM NA STRACENCE TAK SI VŽDY NA TOHODLE ČLOVĚKA VZPOMENU JETO NEŠE VELIKÁ OSOBNOST A ZASVŮJ ŽIVOT NĚCO DOKÁZAL JEŠTĚ JEDNOU DĚKUJU HONZA
Belmondo
Lecjaká nula si už na Hradě vyzvedla státní vyznamenání. Eduard Ingriš dostal sice státní vyznamenání, ale v Peru...
Petr Buchta
Moc pěkný článek. O panu Ingrišovi mi jednou říkal táta, ale ani trochu jsem netušil jak významným člověkem byl!
Pinďa
Vokoune, co dodat? Dík!