Historky z vandrů: BACHA, PADÁ SKALNÍ VĚŽ - NĚCO SI PŘEJ! / Seyček

Studená Strž už rok stála, když jsme se jednoho jarního dopoledne vydali s Hejhulánem do rokle pod srubem pro dřevo. Práce nám šla od ruky a zrovna když jsme si dávali vajglpauzu, slyšíme nějaký podezřelý zvuk. Nesl se od skalního ostrohu, který se tyčil na konci rokle sotva padesát metrů od nás. Byl tak patnáct metrů vysoký, pod ním malý převis, několik úzkých průrev vedlo až nahoru. A teď se z jedné z nich evidentně sypal písek. Seděli jsme na čerstvě pokácené soušce, kouřili a zvědavě pozorovali ostroh. Sypaní ustalo.
„Že by srna?“
„A nebo nás zase někdo šmíruje,“ pravil Hejhula.
Měl na mysli událost z loňského roku, kdy nás ze skály nad srubem pozoroval dalekohledem místní nimrod a pak měl nemístné připomínky. Když se dalších pět minut nic nedělo, zvedli jsme se a šli se dál věnovat dřevu. Po chvíli to slyšíme zase. Hodil jsem osekanou kládu na rameno a vydal se s ní do svahu směrem ke srubu. V duchu jsem si říkal, že z jiného úhlu třeba uvidím toho šmíráka. Když se sypání ozvalo potřetí, byl jsem už skoro na konci svahu. Odhodil jsem kládu a vyběhl těch pár kroků až k patě skal. Tam jsem se ohlédl směrem k domnělému stanovišti nezvaného pozorovatele. A vskutku se mi naskytl zajímavý pohled, jenže poněkud jiný, než jsem čekal. Skalní věž na konci ostrohu se právě pomalu nakláněla jako obří podříznutý strom. Samozřejmě poslušná zákonů gravitace přímo na Hejhulána. Buďto se kácela strašlivě pomalu a nebo mi adrenalin neuvěřitelně zrychlil reakce, ale rozhodně jsem na Hejhulána stačil něco zařvat. Ten stejně rychle zhodnotil situaci a začal zdrhat. Bohužel si to po třech krocích rozmyslel, vrátil se pro svůj klobouk a poté se dál věnoval úprku. Tento naprosto dementní čin mu zřejmě zachránil život. Skála zatím názorně předváděla přeměnu potencionální energie v kinetickou a to v podání odhadem100 tun kvalitního pískovce. Věž dopadla v celku na svah a tam se změnila v masu balvanů která se řítila vesele dál. Co se stalo se stromy přímo pod skálou jsem nestačil zaznamenat ale ty osmdesátileté smrky níž po svahu kamenná lavina podťala stejně lehce jako kosa obilí. Co se dělo na dně údolí už jsem neviděl, protože ho zaplnila žlutá mlha, která se podobná příbojové vlně hnala roklí v dál. Poslední koruny padajících smrků zmizely v oparu a nastalo ticho. I když je pravda, že si vlastně žádný předchozí zvuk nevybavuji. Ale kluci, kteří byli na srubu, toho slyšeli dost. A nejen slyšeli. Vzhledem k popadanému nádobí z poliček usuzovali na zemětřesení. S ohledem na slabší nátury jsem už naznačil, že se jedná o příběh se šťastným koncem, ale v tu chvíli to tak vůbec nevypadalo. Nevím, jak dlouho jsem tupě civěl do míst, kde s největší pravděpodobností právě zahynul můj kamarád, ale nakonec se projevila síla optimismu.
„Hejhuláne!“ zařval jsem.
„Jó, dobrý,“ dostalo se mi odpovědi.
Prach se zvolna usazoval až odhalil žlutou postavičku, která se ze sebe snažila kloboukem omlátit pískovcovou krustu. Samozřejmě marně. Jeho nejbližší okolí poskytovalo zajímavý pohled. Tak předně bylo převážně žluté. Jinak asi tři metry za ním byl poslední balvan, na který by při horší konstelaci hvězd stačilo vytesat křížek, jméno a datum. Naopak asi tři metry před ním se křížily koruny dvou smrků, pod kterými by asi skončil, kdyby se nevracel pro ten pitomý klobouk. Kmeny těch dvou smrků měl po jednom z každé strany tak dva metry od sebe. Jinak byl v celku v pohodě, protože si toho moc nepamatoval. Prostě běžel, najednou letěl, jak se mu do zad opřela tlaková vlna, a pak už jenom ležel a čekal, co bude. Prostě klika.
Se zájmem jsme si prohlíželi vzniklou mýtinu a hlavně skalní ostroh. Přímo na hraně nově vzniklé stěny trůnila vzrostlá borovice a dělala, jako že nic. Jenže mohutný svazek kořenů splývající po skále skoro až dolů jí usvědčoval z pokusu udělat z Hejhulána placku. Ač jsme to z její strany vyhodnotili jako efektní způsob sebevraždy, vegetuje si tam nakloněná do údolí spokojeně i po dvaceti letech a určitě zlotřile dumá, komu co shodit na hlavu. Tomu místu od těch dob nikdo z nás neřekl jinak než „Rolling Stones“.
Kdyby někdo z vás měl po přečtení tohoto příběhu při noclehu pod převisem poněkud divočejší sny, ať si z toho nic nedělá. Z vlastní zkušenosti vím, že se to časem srovná. A kdyby někdo snad nevěřil, ať si vezme detektor kovů a krumpáč, naše osadní pila a sekera jsou tam někde pohřbeny dodnes.
Seyček

Ilustrace: KOKEŠ

A takhle vypadá dotyčné místo po 20 letech...

Všechny Historky z vandrů najdeš ve stejnojmenné rubrice a to ZDE!

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1142191
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Dlouhán
před měsícem jsem tam byl na vandru. A pak, že kloubouky nenosí štěstí
Dagmar Braunová
Krásná povídka o skutečné události, hlavně, že měla šťastný konec. Kolikrát náhoda zachrání lidský život.