Historky z vandrů: KDYŽ NA VANDRU BOLÍ ZUBY / Tony

neděle 2. říjen, 2016 | 1 komentář | zobrazeno 4508×

Každý, kdo zažil na vlastní kůži ten úžasný pocit, když ho na vandru chytnou zuby, ví, o čem je řeč. Mě se tohle přihodilo v půlce devadesátých let, a to v noci z pátku na sobotu, aby to bylo ještě lepší. Byli jsme tehdy na vandru v pískovcích na Zakšínsku a spali na našem tehdejším campu Kapka. Dlouho jsem se kroutil bolestí ve spacáku, a když začalo být k ránu už trochu vidět, nasadil jsem kanady a v zoufalství začal chodit po okolí a přemýšlet, co si - já chudák nešťastná - počnu a kam se mám vydat k nejbližšímu zubaři, když široko daleko žádný není..
Vážně to bylo ošklivý.
A ve chvíli, kdy jsem začal vidět všechny svaté a měl pocit, že mi netřeští jen zub, ale celá hlava, přišel čas na sekání „duševní“ dobroty a vydal jsem se ke křížku, a to doslovně!
Studánka u křížku, lákající svojí studenou vodou, se nacházela pár minut ostřejší chůze od Kapky a když už jsme u toho svatého místa, tak jsem někde v koutku duše šel i s malou prosbičkou tam nahoru, jestli by to nešlo nějak zařídit, že až tak moc jsem snad nezlobil...
Pořád bylo velmi časné letní ráno, myslím, že tak kolem šesté, když jsem došel ke studánce i ke křížku a docela překvapeně zůstal zírat na hezkou drobnou blondýnku v červené bundě, jak kráčí od studánky směrem ke mně. Napadlo mě, co tady takhle brzo samotná pohledává, ale v tom dotyčná promluvila.
„To tě bolí tě zuby?“
Jen jsem se zmohl na souhlasné kývnutí a zíral, jak sáhla do kapsy a podala mi platíčko prášků proti bolesti. Jen jsem něco nadšeně zaskučel, vyrval prášky, doběhl těch pár kroků ke studánce, odklopil víko, hodil dva kousky do dlaně, nabral vodu, polknul, zapil...
Jak dlouho to asi mohlo trvat?
Půl minuty, asi tak nějak...
Hned po spolknutí prášků jsem totiž zase vylezl zpět ke křížku a na cestu, abych mohl neznámé krásce poděkovat. Jenže nebylo komu. Dnes by se její zmizení dalo nějak okecat, okolí studánky je už zase zarostlé, ale tehdy byla na druhé straně cesty velká paseka sahající až na druhou stranu hřebenu k dalším skalám a na mé straně byly taktéž skály s docela průhledným borovicovým lesem a jediné dvě pěšinky, kterými se v dalo tímto směrem projít, jsem měl pořád v dohledu.
Na děvče, které se po lese producíruje ve viditelné červené bundě, byla docela překvapivě nezvěstná a už jsem ji nikdy nepotkal. Platíčko mám dodnes schované na památku a zuby tehdy přestaly do čtvrt hodinky bolet... Jen mi to moc kamarádi nechtěli věřit, když jsem přišel zpátky na Kapku a měli z mě srandu, že by taky chtěli ráno v lesích potkávat opuštěné víly Zubničky…
Tony

Ilustrace: KOKEŠ