Historky z vandrů: MOST PŘES ŘEKU OLT / Lojzin

Velkej vandr v sedmasedmdesátým sme plánovali hodně dopředu. Celá parta se trumfovala v nápadech a každej, komu sem se zmínil, se hned chytil a že pojede taky. V cestovatelský euforii uběhl podzim. V pohodě pak zimní měsíce. Ten čas sem trávil sháněním informací, brožůrek a kopírováním zapůjčených map. Ostatní se po tu dobu věnovali svatbám, výrobě miminek a jejich následnýmu rození, a tak se stalo, že sme se v rychlíku do Bukurešti, kterej nás měl dopravit do vytoužený Transylvánie, sešli tři. Já a dvě kamarádky, holky, co se přidaly na poslední chvíli.
Stopnutý embéčko nás vyklopilo přesně podle plánu. Trať i nádraží, kde se měl, taky podle brožůry, nacházet začátek značení turistický cesty, sme měli na dohled. Tam bysme vystoupili z vlaku, kdyby nám v Brašově neujel přípoj. Navigační úspěch malinko kalila skutečnost, že sme se na to všechno koukali přes divokou horskou řeku Olt. Byl horkej srpnovej den a tak sme sešli k vodě, že jako omrknem co dělat. Brodění nepřicházelo v úvahu. Řeka, kam oko dohlídlo, připomínala jarní Váh pod Strečnem. Chvilku sem se potil nad mapou a pak pískl na svůj harém. Všechno jasný. Klikatou modrou čáru řeky přetínala černá stužka železnice. Kousek nahoru musí bejt most. Holky ke mně obdivně vzhlédly. Jó, když se člověk připraví… Po půlhoďce plahočení proti proudu se řeka zúžila, břehy zostřily a z kaňonu za zákrutou na nás juknul nýtama posetej mostní oblouk. Prudkej kamenitej násep sme zdolali poklusem, což byla po dvou dnech ve vlaku vítaná změna. Koleje vybíhaly z černý díry tunelu, pravoúhlým obloukem se doplazily na most, aby se za ním zase srovnaly s tokem řeky. Zbejvalo přejít mohutný traverzy a po pražcích doskákat ty dva kiláky zpátky na zastávku. Nad vyleštěnými pásy oceli se ve slunci tetelil vzduch. Mezi tunelem a mostem, pod ochranou skalního masivu, stála při trati malá bouda. Na prkně vedle dveří seděl týpek v hnědým saku, placatou čepici na hlavě a působil překvapeně. Vypadal na pochůzkáře, co si dal oraz. Ležérně sem mu pokynul, přidal něco jako „hoj“ a mazal za holkama, který už vzdychaly nad pohledem z mostu. Hned nato ten pochůzkář překvapivě ožil. Vyskočil, jakoby měl pod zadkem pérko, rukama napodobil větrnej mlýn a něco řízně křičel. Z gest i dikce dalo se vytušit, že chce, abysme se vrátili, a rychle. Ignorovali sme ho. Česky neuměl, my rumunsky taky ne, tak o čem si chce vykládat. Znejistěl sem až, když to, co předtím vypadalo jako toporo od lopaty, ukázalo se být starou vojenskou puškou. Řemenem si ji nahodil na rameno a pajdavým krokem se vydal za náma. Další děj pak už měl rychlej spád. Než sem stačil říct, že mizíme, ozval se za zády zvuk, který sem do tý doby slýchával jenom ve filmu. Čtyřikrát za sebou kovově cvaklo a BUM. Výstřel proběhnul údolím, vletěl do tunelu a zase zpátky, párkrát se odrazil od skalnatých stěn kaňonu a ještě chvíli dozníval vysoko v kopcích. Obrátili sme se ztuhlí strachem, jak popatřivší na Sodomu. Ty vole, on po nás střelil. Ten pitomec stál na kolejích, nadával a puškou mával, ať deme k němu. Teď už se nedalo neposlechnout.
Seděli sme na báglech a vypadali jako zajatci. Toho machra s flintou sem hrubě podcenil. Kdepak pochůzkář. Na levý klopě saka měl velkou modrou placku popsanou písmeny, z nichž jakýsi význam dávalo jenom slovo MILICA. Intuitivně sem to do češtiny přeložil jako: pomocník VB. Podobná cedule skvěla se i na boudě u dveří. Vypadalo to špatně. Po pár minutách multijazyčnýho dohadování sme v zoufalství pohovořili i rusky. A pomocník se chytil. Drmolil docela obstojně a tak sme zjistili, že tu s náma sedí bývalej důstojník rumunský královský armády, veterán druhý světový války, raněn v boji. A že nekecá, poklepal si pažbou na pravý koleno. Zaznělo to dutě. Kromě protézy dostal prej od státu penzi, pušku, odznak a rozkaz: na most ani do tunelu nesmí nikoho pustit bez povolení. NIKOHO! Taková blbost. Jen rychle přeběhnem a pudem dál. Kdepak, ani slyšet nechtěl. V naprostý beznaději rozpomněl sem se, že moji rodnou Kroměříž právě Rumuni v pětačtyrycátým osvobodili. Zasněně se usmál, ale nezabralo to. A tak holky vyrukovaly s jedinou tabulkou čokolády, co sme z domu vezli, že by mu jako, s těžkým srdcem sice, polovičku daly. V očích se mu lačně blýsklo, ale úkol nezradil. Na most nikdo nevkročí, od toho je přece tady! Konverzace vázla, začínali sme bejt smutný a taky nasraný. Što nam nádo zdělať, zkaží t … Vztekle sem rozhodil rukama a doplnil českej vulgarismus. Vzhlédl, jako by teprve teď postřehl náš problém a s klídkem člověka, co má moře času, nám ozřejmil možný postup: Sejdem dolů k řece a stezkou podél vody obejdem tunel, pak vyběhnem zpátky na trať a půjdem po ní tak dlouho, až narazíme na nádraží, koupíme lístky a nejbližším vlakem se svezeme do stanice za mostem. Prosté a podle předpisu. Spěšně sme se rozloučili a potom v podvečer, dost unaveni nekonečným klopýtáním mezi pražci, jsme se dočkali v malý, zaprášený čekárně lenivýho osobáčku.
Když vlak loudavě vyjížděl z tunelu, snášela se už tma. Stáli sme u okna. Veterán rumunský královský armády byl na svým místě. Salutoval v pozoru, zbraň na rameni. Dnes mohl bejt na sebe hrdý. Rozkaz splnil na výbornou.
A pak kola lokomotivy zaduněla na ocelový konstrukci, pitoreskní postavička se rozplynula v šeru a my konečně přejeli most. Most přes řeku Olt.

Lojzin

Ilustrace: KOKEŠ

Všechny Historky z vandrů najdeš ve stejnojmenné rubrice a to ZDE!

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1019319
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Britt
Nojo, socialistické Rumunsko, tam se hlídal každej tunel a každej most, bo to byly strategické objekty. Dokonce jsem potkal stráž i na mostě, po kterém se už 40 let nejezdilo - asi aby ho nějací pobertové neodnesli do sběrny. To jsi nevěděl, že Rumuni tě jen tak na most nepustí? :-D :-D :-D