Historky z vandrů: STRASTIPLNÝ VANDR NA KRAŠOV / Kregan

Kamarádi se vydali sjíždět Starou řeku a já tvrdnul na brigádě, abych si jako tehdy sedmnáctiletý student vydělal na srpnovej velkej vandr do Makedonie. Na víkend sme měli domluvenej sraz na hradě Krašov. Sbalil sem si usárnu, vzal si tátovu dvacet let starou mapu a obul nový kanady s povrchovou plísní, který mi šikovně vnutil majitel vojenský výprodeje s tim, že ta plíseň neni na závadu a za tu cenu… V pátek odpoledne se mi podařilo hned za Prahou chytit stopa až do Rakovníka. Pak už to bylo horší. Auta skoro nejezdila a do toho se spustil takovej ten pětidenní déšť. Když mě konečně jedna dobrá duše ve Škodovce 120 dovezla po několikahodinovém čekání u kraje silnice do Černíkovic, už byla tma. Zbytek cesty sem se rozhod pokračovat pěšky. První komplikace nastala, když se mi na rozmáčené louce, nyní připomínající rýžové políčko, promáčely kanady – výhodná to koupě z vojenského výprodeje alá „mladej pane, ty boty budete mít na celej život“ a doslova se rozpadly na prvočinitele. Podrážky sem si přivázal provázkem k chodidlům a pokračoval v cestě. Ne však dlouho, jelikož po pár desítkách metrů cestu křižoval rozvodněnej potok. Podle mapy však turistická značka vedla podél potoka na mé straně a tak jsem se tím směrem vydal. Déšť přidal na intenzitě a tma zhoustla. To, co kdysi dávno bývala cesta pro turisty, se evidentně změnilo na bažiny, houštiny a bujný břehový porost s padlými kmeny. Tedy mimo jiné i ideální pelechy pro srnce a jinou dravou zvěř. A ti, naštvaní, že je někdo vyrušuje v jejich výsostném území, vytušili bezbrannost ztraceného trempa a přesně na hranici světla z mý baterky spustil svůj krvelačný štěkot. Dodnes jsem rád, že mne v té inkriminované chvíli nikdo nespatřil, jak stojim do půlky lejtek jen v ponožkách (podrážky mi mezi tím od chodidel nadobro odpadly) v bahně a křičim na srnce: „Běžte pryč! Běžte pryč!“
Zřejmě zázrakem se mi podařilo dostat do Všehrd a vyhledat suchý místo v budce obecní váhy. Bohužel měl stejnej nápad i obecní vořech, kterej mě jako pomstu za noční probuzení hnal přes půl vesnice. Ani mejm ponožkám tenhle noční sprintík moc neprospěl. Zbytek noci sem strávil zabalenej do mokrý vojenský deky v autobusový zastávce. Svítání mě přimělo pokračovat dál. Dokonce se mi opět povedlo přidělat podrážky (v noci vyproštěné z bahna) zpátky k nohám.
Po hodině a půl dlouhém snažení rozdělat na Krašově oheň mokrejma sirkama se objevil kastelán a pučil mi sirky suché. Konečně sem se mohl aspoň zahřát. Po pár hodinách dorazili od vody kamarádi s rumem, buřtama a náhradníma botama. Takže sem si nakonec prázdninovej víkend užil a bylo na co vzpomínat.

Kregan

Ilustrace: KOKEŠ

Všechny Historky z vandrů najdeš ve stejnojmenné rubrice a to ZDE!

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1222141
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Nakana
Díky za počtení, moc jsem se pobavila:-)