Joe Indián odešel do Věčných lovišť

O prvním svátku Vánočním z tohoto světa odešel Jan Spěváček - JOE INDIÁN (*1. 8.1944 - †25. 12. 2016)
Poslední rozloučení proběhne ve středu 4. ledna 2017 ve 13 hodin v obřadní síni je na hřbitově mezi Proseticemi a Bystřany. Od silnice Pražské do ulice Teplická č. 290 (50.6322497N, 13.8525056E). Viz mapa ZDE.

Trampové z legendární Brdské Smečky znali z konce 70. let od tzv. Kouzelných nocí, na nichž Joe převáděl u trampských ohňů na Brdech svá kouzla“ za pomoci psychotroniky a bílé magie.
----
Tramp Jan Spěváček zvaný Joe Indián, byl dlouhá léta šerifem T. O. Delaware. Dlouhá léta působil jako psychotronik, astrolog a esoterik. Jako Velmistr Mystické společnosti Gnostické a Prezident Severočeské léčitelské komory v letech 2005 - 2016 publikoval čtyřdílné „paměti“ (Rozmluva duchovním mistrem - Cesta magie, 2004; Rozmluva duchovním mistrem - Cesta k mistrům, 2005; Tulák po světech, 2013; Od Blaníku do všech světadílů, 2016)
Základ trampské osady Delaware vznikl v roce 1954, původně jako klukovský indiánský kmen, ve kterém všichni museli umět postavit tee-pee, rozdělat oheň třením dřeva, ušít si kompletní vybavení bojovníka, vyrobit zbraně a mnohé z toho co se zachovalo, je dodnes uměleckým dílem. Postavení "muže" získávali kluci v 10 letech a z celých mužů pak vznikla v roce 1956 osada Delaware. Zvláštností osady bylo, že se hlásila i k indiánskému mystickému základ. Nebyl pro ni žádný problém "dělat počasí." Což ostatně použil šerif a šaman Joe Indián na 5. světové konferenci psychotroniky v Tokiu v roce 1977 jako svůj první světový experiment. Dva měsíce před konferencí se vědělo, že bude v Tokiu týden pršet a v okamžiku, kdy začne konference, v 9 hodin pršet přestane a začne svítit slunce.

----------------------------------

Joe Indián: KAPITÁNKA

Cestou na Brdy jsem se rozhodl, že vobklíčím „Kapitánku“, která se opět vdala (kolikrát jsi ženatý, tolikrát jsi člověkem) stala se hostinskou v jedné vsi u Litoměřic, zmohutněla a zdrsněla. Provdala se za kluka, jehož křestní jméno jsem si nemohl zapamatovat. A jelikož se vdávala v době politické aféry ministerského předsedy Šejny a její muž v té době jezdil s náklaďákem u Dží Zí Dí a vozil semínka, začali jsme mu říkat „Šejna.“
Zapíchl jsem opla na návsi a vstoupil do hospody. Kapitánka zrovna odcházela do kuchyně, tak jsem se zamíchal mezi hosty úmyslně zády k pípě. Než jsem dosedl, Kapitánka se vrhla do sálu s velkým řevem a na mě hned spustila palbu výčitek!
„Joe, co se ti stalo? Vždyť co tě znám, tak jsi vždy přicházel s velkým humbukem a střelbou…“
„Nejsem ozbrojen, cestuji na Brdy.“
A hned mě představovala celé hospodě: „To je můj šerif, Joe Indián…“ Všichni mě začali vítat, jako kdyby mě znali odedávna. Jak jsem zjistil, znali – z Kapitánčina vyprávění. Ta hned prohlásila, že jede na Brdy se mnou. Hospodu svěřila Šejnovi a začala udílet příkazy i štamgastům a vyhrožovala tvrdými sankcemi. Nevycházel jsem z údivu.
Musím předeslat, že než začala Kapitánka jezdit s námi, byla především sama šerifkou osady Cimarón! Její hospoda byla kovbojka, kde vládla tvrdými zákony. Udílela tresty např.: „Jedenadvacet vostrých“, tzn. že provinilec nesměl 21 dní do hospody a když přece přišel, nedostal ani vajgla. Mírnější trest „sedm po službě“ znamenalo, že si může večer, po uzavření obchodu, přijít koupit cokoli, ale nesmí to konzumovat v hospodě.
Zajímalo mě, co se stane, když by si někdo začal vyskakovat. Vypravěč mě poučil: „Už to tu taky párkrát zkoušeli, ale to Kapitánka teď s dotyčným švihne vo zem anebo ho vyrohuje až na náměstí.“ Že švihne chlapem vo zem, to už jsem párkrát viděl, dokonce jsem ji to naučil, ale že někoho vyrohuje? To mi nešlo do hlavy. Informátor věrně napodobil zdrcující kapitánčin útok a já s úžasem zaznamenal prvky svých vlastních ataků. Kapitánka se uculila. „Joe, ty máš sklerózu! Boxovat jsi mě učil, když mi bylo 16!“
Šejna ještě poradil Kapitánce, kde najde věci, které si může půjčit. Cestou k jejich domu jsem líčil Kapitánce, co nám vyvedli četníci na Brdech minule, jak vyhodili do povětří všechny kempy a v širokém okolí zničili les.
Netušil jsem, co napadlo Kapitánku, když mě upozorňovala, že právě proto bych měl být ozbrojen, že nám život může připravit takové obraty, které by nevymyslel ani Jack London. V jedné místnosti měli cosi jako příruční sklad. Kapitánka z něho vylovila hnědé důstojnické kanady, maskáče i s čepicí a opaskem (dohodou). Celé to nějak připomínalo polní výstroj četníka. Rozhlížel jsem se, jestli tu ještě nenajdu samopal, a kdybych neznal neslevitelné zásady Kapitánky, snad bych začal podezírat Šejnu, jestli není nějakým tajným agentem. Koutkem oka jsem zaregistroval, že Kapitánka otevřela povědomou bedničku a cosi z ní cpe do kapes.
Na Brdy nás pozval brdský hygienik Higi, protože se měla konat jeho lesní svatba. Místo konání bylo tak tajné, že ho znali jen čtyři jeho nejbližší kamarádi, kteří mu pomáhali s přípravami. Všichni ostatní členové Brdské smečky věděli jen to, kterou cestou se mají dát, aby potkali spojky. Asi po 3 km chůze jsem konečně mohl upozornit Kapitánku, že před námi větřím několik lidí, že to jsou spojky. Za několik minut jsme skutečně zaznamenali na okraji lesa pohyb.
Ale já si před Kapitánkou, která mi věřila každé slovo, najednou připadal jako blbec! V místech, kde měla očekávat spojka, stál dětský kočárek, u něho ženská v sukni a chlapík v červené bundě. Ta na pozadí zeleného lesa přímo řvala! Mastňáci! Musel jsem se na ně dívat proklatě zavile, neboť mě oblafla intuice, když to nebyla předpokládaná spojka. Když jsme přišli blíže, chlapík si mě prohlédl a zvedl ruku. Hned na to se z lesa za ním vynořila příjemná postava v trampském oblečení a dlouhými kroky s radostným úsměvem a napřaženou pravicí k nám chvátal kamarád Partyzán…
Zavedl nás hlouběji do lesa k jiným čekajícím kamarádům a sám se vracel na své původní stanoviště filtrovat další příchozí. Bylo nás dost, proto nás spojka vedla na určené stanoviště s třetí spojkou. Chodili jsme lesem, nikoliv po cestách, a každá spojka znala svůj úsek trasy, kterou nás převáděla. Teprve čtvrtá spojka nás uvedla do cíle tajného kempu. Zde jsme byli hned varováni, že se z něho nikdo nesmí ani na okamžik vzdálit v rámci utajení. Aby náhodou někdo neodběhl do lesa a nevrátil se s četníky.
Rozhlédl jsem se. Byla tu většina Brdské smečky, výkvět léty prověřených kamarádů, ale po předchozích zkušenostech byla opatrnost na místě. Tady nás mohli objevit leda tak vrtulníkem. Kamarádi pokukovali po Kapitánce, kterou nikdo neznal a která ve svém oblečení jako kapitánka vypadala. Když se představila slovy: „Jsem Kapitánka,“ dodal jsem: „Od Bezpečnosti.“ Všemi to trhlo a měl jsem co dělat, než jsem je přesvědčil, že je to jen žertík a přezdívku získala v dobách, kdy si ručně balila cigarety tabákem značky Kapitán.
Opodál jeden z kamarádů práskal bičem, což do dálky znělo jako výstřely. Za ním, na druhé straně louky, nás upoutal jakýsi pohyb. Vrhl jsem se tam, ale ten kdo utíkal, to uměl proklatě dobře a já, abych neporušil dohodu o nevzdalování se do lesa, se vrátil s temnou předpovědí. Nebyl jsem sám, kdo měl nepříjemné tušení. Když se začalo stmívat, obdrželi jsme zprávu, že sem míří asi deset četníků. Někdo poznamenal, že to zas budeme „vobklíčení.“
Sotva se ukázali na kraji lesa, jejich náčelník zvolal: „Stůjte. Jste obklíčený!“ Pak se otočil do lesa s příkazem: „Zadní řady zůstanou stát!“ To už jsme znali a propukli v neskrývaný chechot: Náš smích uvedl četníky do rozpaků. Aby nás mohli „vobklíčit“ muselo by jich být asi 600! Těch pár nerozhodně postávalo na kraji lesa a evidentně se báli k nám přiblížit.
Rozčilení byli jen Higi s Kapitánkou. Ta se nechala slyšet: „Jestli mě naserou, tak jim tam pošlu granát!“ Brali jsme to jako dobrý fór, dokud Kapitánka nesáhla do kapsy maskáčů a nevytáhla nefalšovaný granát vzor 4. Sebral jsem jí ho a četníci se začali váhavě blížit. Několik kamarádů, kteří vytušili jejich obavy, je obstoupilo zezadu. Náčelník nás roztřeseným hlasem vyzval, abychom dobrovolně vydali všechny naše zbraně, z nichž se tu střílelo. Že prý na to má dva svědky. Bylo to tak, jak jsme předpokládali. Četníkům jsme ukázali dlouhý bič a předvedli ty iluzorní výstřely. Za to jsme chtěli vidět ty svědky, aby odsvědčili, zda to byly ty samé výstřely anebo aby uvedli, že viděli zbraně.
Četníkům se znatelně ulevilo a vylezlo z nich, že to byli dva myslivci, kteří je sem zavedli a zmizeli s vysvětlením, že si nepřejí, abychom je viděli, že by si pak už nikdy na Brdech nebyli jistí, jestli odněkud nepřilétne kulka. Právě to nahnalo strach četníkům, navíc jsme byli ve značné přesile. Nicméně když jim trochu otrnulo, začali kontrolovat občanky. Přitom se udála věc, která mě dojala. Jakmile se ke mně dostal některý z četníků, aby zkontroloval můj průkaz, nahrnulo se ke mně i několik kamarádů a dobrovolně mu nabízeli průkazy své, jen aby četníci nezjistili moji totožnost. Také by už mohli vědět, že onen hledaný Joe Indián se jmenuje Spěváček. Až si budou rovnat své zápisy, asi je udiví, že někteří kamarádi byli zapsáni několikrát. Skončili a začali se opodál radit.
Nakonec vyzvali Higiho, aby šel s nimi. To už jsme se začali bouřit. Náčelník nám ale slíbil, že se Higi do hodiny vrátí. Nevěřili jsme mu, protože na nejbližší policejní stanici to bylo víc jak hodinu cesty. Náčelník své tvrzení opakoval a Higi s nimi zmizel v temném lesním soumraku. Nechtěli jsme zapálit oheň, dokud se nevrátí, tak kamarádi odněkud vykouzlili několik svíček. Ty umístili na připravenou hranici táboráku tak, že to celé připomínalo vánoční stromeček. Čekali jsme něco přes hodinu, když se Higi vrátil. Nadšeně jsme ho uvítali. Postavil se doprostřed svitu svíček na mírný kopeček, abychom všichni viděli, že je zablácen až ke kolenům. Stále nikdo nic nechápal.
Začal tedy vyprávět, jak se ho cestou četníci vyptávali, jak je možné, že nikdo z nás nebyl opilý a že tam nespatřili jedinou flašku. Pak z nich vylezlo, že nevědí, kde jsou, že je sem dovedli myslivci a ti pak utekli… Požádali proto Higiho, aby je odvedl někam, odkud už trefí… To už jsme se začali válet smíchy. Tak tohle by nás opravdu nenapadlo. „Kamarádi, zdali jste si povšimli, že všichni měli polobotky? Já je proto vedl přes Zlaté dno, a jak všichni víte, tam je pořádný močál…“
U nás se četníci nazývají BEZPEČNOST, ale není většího nebezpečí, než potkat Bezpečnost! Zakázali nám všechno, což se dalo čekat. Bylo jisté, že se v noci nevrátí, proto jsme zapálili oheň a bavili se podle programu až do svítání.
Spát jsem poodešel stranou, abych si mohl ještě se dvěma adepty popovídat o magii. Spal jsem asi dvě hodiny, když mě probudila neodbytná myšlenka, abych za kopeček hodil granát. Bylo to dobré místo pro výbuch, ale nejdříve jsem si ho chtěl prohlédnout. Vylezl jsem ze spacáku, když se za tím kopečkem vynořili tři četníci. Stejně jako já byli udiveni, že nás tu vidí, pro mě to byla navíc nepříjemná situace s granátem v ruce, pořád jsem však nevěděl, zda to nemůže být výhoda. Raději jsem ho schoval. Nebýt mé opatrnosti, mohli být překvapeni více a určitě naposledy. Uvědomil jsem si, že oč byli večer trapnější, teď budou nepříjemnější. Už jen proto, aby si vyléčili komplexy. Jejich proměna byla zřejmá. Na nohou měli kanady a v obličejích nenávist. Uvědomil jsem si, že nesmí dostat mě ani kamarády, proto jsem si pomohl uměním, které používají jogíni, když se v pralese potkají s tygrem. Opravdu mě obešli a zamířili ke spáčům. Honem jsem uvažoval co dál.
Jeden z nich došel ke Kapitánce a začal ji kopat do nohy. Kapitánka se musí budit pomalu. A navíc, když spatřila četníky, vylítla jak démon a spustila vodopád nadávek takových, že by se červenal i australský krokodýl. Asi se v ní probudila zděděná temperatura nějaké jižní krve a já jen čekal, kdy po nich skočí. Jenže Kapitánka je nejen vostrá, ale i proklatě mazaná. Než se četníci vzpamatovali z nadávek, věděla, co udělá. Důstojně si upravila oděv, jako by na něj chtěla upozornit. Taky se jeden na ní obořil: „Co jste zač? A kde jste vzala uniformu, co máte na sobě? Dejte mi svůj průkaz!“
Kapitánka se nadechla a řvala: „Já vám dám průkaz, že budete srát bobky v pozoru! Jsem kapitánka Balcarová z Litoměřic! (ani nelhala). Koukejte vocuď mazat a jestli to nebude dostatečně rychle, tak vám pomůžu!“ Sáhla do maskáčů a vytáhla druhý granát…
Četníci s vykulenýma očima couvali pozpátku. Jeden z nich dokonce zasalutoval a zmohl se na chabé: „Promiňte, my jsme nevěděli, že je to tu pod dozorem.“
Od té doby jsem neslyšel, že by obtěžovali trempy na Brdech. Ovšem, podepřít své tvrzení granátem, to taky není špatný…

----------------------------------

Na závěr připojuji krátkou vzpomínku Ivy Synákové – Tapi na KOUZELNÉ NOCI, která byla publikována v článku SMEČKA v prvním čísle časopisu Brdská vločka:

NÁM NIKDO NEVELÍ

Vzhledem k tomu, že Smečka byla a je volným sdružením, nelze dost dobře jmenovat člověka v čele. Samozřejmě bylo vždy nějaké jádro, čítající několik lidí, kteří byli jaksi ve středu dění, pořádali akce atd. Dlužno podotknout, že tyto osoby nemusely být navzájem přehnaně velkými kamarády. To není chyba, naopak to svědčí o neobvyklé toleranci a demokratických principech Smečky - to vše v dobách hluboké totality!
To se osvědčilo na KOUZELNÉ NOCI (počátek roku 1978). Tehdy na nás, cca 70 trampů tábořících na sněhu, vtrhl zhruba stejný počet policajtů. Přišli v neděli časně ráno, kdy nás kolem ohně bylo asi osm, a zahájili otázkou: "Kdo vám velí?" Někteří kamarádi nevěřili svým uším, jiní zadržovali smích a já jsem hlasitě a s důrazem řekla: "Nám nikdo nevelí."
Tato věta se pak stala okřídlenou. Kdykoli nás pak někde vyhmátli, což tou dobou bývalo často, a položili zase stejný stupidní dotaz (nejspíš byl součástí instrukcí), zaburácel sbor: "Nám nikdo nevelí!"

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
71841712
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Fryštenský
Já jsem četl Spěváčkovy knihy a tiše jsem Vám všem záviděl kouzelné noci na Brdech.

Některé věci mi připadaly trochu divné jako třebas zde uvedené odhánění policistů s pomocí granátů. Říkal jsem si, teoreticky to možné je.

Jezdil jsem také hodně trampovat, ale tohle jsem nezažil.

Každopádně Spěváčkovi přeji ve věčných lovištích mnoho radosti a ostatním upřímnou soustrast.
Čarli
To co tady v písemné formě trempskému národu předkládáte je prostě neskutečný a smyšlený "blaf" člověka, který se z osadou Delaware rozešel už v roce 1970.Domovenka a osadní vlajka je paskvilem toho co v nepřítomnosti zakládajících členů Joe provedl.Zakládající členové Čárli Zálesák,Faust,Moskyt a Vlk. Později se přidali Vorvaň,Blecha,Krokodýl.Honza Spěváček je prostě kluk, který se k nám přidal jako Jánošík. Nic co píše není pravda, pravdu vám napsal jen 20%. My jsme volili šerifa jako z nás nejnepovedenějšího, který je ochoten nás reprezentovat. On jako přesvědčený zbojník se na to tenkrát, když vycházel ze šesté třídy hodil.Pocházeli jsme ze živnostenských rodin a nejsmutnější věcí je právě nepravda, kterou tady píšete.Trempové nikdy nechodili bez šátku (červený s bílými puntíky a zelenou košilí) Přeji mu v tom jeho nebi mnoho zázraků, jen nikdy mu neodpustím toho tajného agenta, který se procházel Tokiem.Charlie
Miloslav Hlubuček
Znali jsme se od roku 1965, jednou se vyjádřil, že mě má jako za bratra, sbohem kamaráde