Kdo byl GÉZA VČELIČKA

Eduard Včelička - Géza, trampský písničkář a spisovatel se narodil před 120 lety

Géza Včelička - portrét z roku 1930Včelička Géza (1901 - 1966) vlastním jménem Antonín Eduard Včelička, český novinář, reportér, prozaik. Odpor k měšťáctví a smysl pro sociální politické boje projevil jak v reportážích pro komunistický tisk, tak v románech Kavárna na hlavní třídě, Policejní hodina. Zasloužilý umělec (1959), Řád práce (1961)“

Výše uvedené údaje jsem nalezl v Ilustrovaném encyklopedickém slovníku vydaném před více než 35 lety a je tedy poněkud poplatný tehdejší době. Když ale budete hledat tohoto autora – trampského písničkáře, básníka a prozaika ve slovnících českých spisovatelů vydaných po roce 1989 – často je nenajdete vůbec! Našel jsem jej až v publikaci vydané dvacet let po roce 1989 (Lexikon české literatury Osobnosti, díla, instituce, U-Ž, Praha, Academia, 2008).

Kdo tedy vlastně byl Géza? A kde přišel k tomu podivnému jménu? Nejlépe je citovat z jeho V Bulharsku v roce 1929vlastního textu Poznámky o mém životě: ”Své práce jsem počal podepisovat pseudonymem Géza Včelička. To bylo tak: roku 1920 jsme pilně čítali někdejšího dekadentního básníka Karla Hlaváčka, zejména jeho Mstivou kantilénu. V ní zalíbila se mi hlavně zmínka o Geuzech, o tak zvaných žebrácích, jak urážlivě byli v 17. století zváni stateční nizozemští odbojníci, jež bojovali za svobodu proti španělským uchvatitelům. A kteroužto urážku oni hrdě si přisvojili za název svého hnutí. Dal jsem si tedy literární jméno Geuza, jež časem zfonetizovalo na domněle maďarské Géza.”

Narodil se 7. května 1901 v židovském ghettu v Praze V., V Kaprové ulici 42, ve starodávném domě U vinařů jako druhý syn sklepmistra Eduarda Václava Včeličky a jeho ženy švadleny Marie, rozené Plassové. Svatba rodičů se konala v roce 1900, až po narození staršího bratra Jaroslava Václava (*8. prosince 1898). Rodina se často stěhovala podle toho, v které hospodě otec pracoval jako sklepmistr či číšník (1902 - Husova třída 19 - dům U zlatého tygra, 1903 - Roztoky U Prahy, 1904 - Plzeň a pak zpět do Prahy na Žižkov, atd.), trvale se zabydlela v roce 1906 (20 let) až v nábřežní chudinské čtvrti Na Františku, v ulici Řásnovka, v blízkosti pražského Anežského kláštera. Toto místo se opakovaně objevovalo v Gézově tvorbě. Vnímavými smysly dítěte nasával svéráznou atmosféru těchto míst, do paměti se mu ukládaly drsné zážitky, které později ožily v jeho tvorbě, situované z větší části právě do tohoto zvláštního koutu staré Prahy.

Géza Včelička s rodiči a s bratrem (1913)

Roku 1914 vychodil školu a otec rozhodl (stejně jako u jeho bratra v roce 1912), a dal jej v roce 1915 do učení na číšníka do hotelu U Zlaté husy na Václavském náměstí. Z učení utekl, ale otec jej zmlátil a dal znovu do učení na číšníka – opět na Václavák, ale tentokrát do kavárny Parlament. Tam jej opět týrali, sběhl – doma jej ztloukl otec a odtáhl zpátky. Tam jej ztloukl i kavárník a Géza se pokusil o sebevraždu oběšením. Zachránil jej jiný číšník – ale pak byl opět mlácen – ať již v práci či doma. Vystřídal pak ještě učení v kavárně Monopol a v roce 1918 se /stále pod nátlakem otce/ vyučil v kavárně Royal. Gézův bratr se v říjnu 1918 vrátil z války, lehce zraněn na prsou a do nohy, o půl roku později – v jednadvaceti letech, 14. března 1919, utonul nešťastnou náhodou v Praze ve Vltavě.
Géza u profese nezůstal a definitivně s číšnictvím skončil 25. července 1920. Poté, co vystudoval jednoroční obchodní školu a začal pracovat v Karlíně ve fabrice na kovové zboží a díky osmihodinové pracovní době získal dostatek volného času, o němž se mu jako číšníkovi ani nesnilo. Zde je vhodné dát slovo opět Gézovi:

„V továrně jsem počal díky stálému styku s dělníky pořádně usměrňovat své dosud anarchizující a rozhárané proletářské uvědomění (…) Ano, tady jsem se, proletář, sblížil s proletáři a socialistickými dělníky, abych už nikdy neopustil jejich řady a cestu.“

Géza Včelička na tábořišti v Tuniském Sbejtle (rok 1930)

Géza tehdy začal pěstovat sport – zejména box (Hozenova rohovnická škola na Václavském náměstí) a skautovat (stal se členem socialistického Sdružení zálesáků), aby posílil své chatrné plíce.

Zde stojí zato opět citovat Gézu: “Tehdy jsem počal též skautovat a pěstovat sport, abych posílil své, rovněž poněkud chatrné plíce. Poněvadž však spojené sbory junáků – skautů, baden-powellovci i halaburdovci se nám zdáli poněkud militarističtí a šovinističtí, vstoupili jsme do organizace, jež slula Sdružení zálesáků aneb Mládež Ernesta Thompsona Setona, kteréžto skautské sdružení sympatizovalo se socialismem a bojovalo proti jakékoli rasové nenávisti. Rozbíjejíc nesmyslné pověsti o krvežíznivosti Indiánů, naopak informovalo nás o jejich ujařmení…
Na důkaz sympatií s ubohými Indiány pak každý skautský oddíl této organizace nazval se kmenem a kromě čísla zvolil též jméno některého indiánského nárůdku. Tak například my jsme se nazvali na paměť floridských rudokožců Seminoly a měli jsme číslo 26.
Organizace vydávala i svůj vlastní časopis, jenž nesl název Totem. Přispívali do něho mnozí její členové verši i prózou a také já jsem zde od roku 1921 počal otiskovat své první veršované pokusy. Tak třeba báseň Osceola, vyprávějící o hrdinném boji floridských Seminolů za svobodu… Žel, tato skautská organizace se časem rozpadla.
Tak osiřevše, do jiné jsme již nevstoupili a počali jsme trampovat, nebo jak se tehdy říkalo, stali jsme se divokými skauty. Už od roku 1920 jezdívali jsme s desetičlennou tlupou do kokořínské oblasti v Liběchově u Želiz. V tomto Liběchově, tenkrát ještě ve zněmčeném území, vlastnili jsme v lesní rokli chatu na kůlech. Na kůlech proto, že rokle byla velmi vlhká. Leč lepší místo nám německá správa obce nechtěla pronajmout.”

Varna, Bulharsko. Gézovo tábořiště na břehu moře (1928)

Podle údajů Vůdce, časopisu pro skautské vůdce a vychovatele, vydávalo Sdružení zálesáků časopis TOTEM v letech 1923 - 24, kromě výše zmíněné básně Osceola, v něm Géza publikoval i báseň Bílé ticho. V roce 1924 se bývalý skaut Géza stal jednou z vůdčích osobnostní levicového křídla vznikajícího trampského hnutí. První trampská osada, kterou Géza spolu s desetičlennou tupou „divokých skautů“ na Kokořínsku založil, měla exotický název Sunshine, a postavila v lesní rokli osadní chatu. Další osadou, ve které ve 20. letech Géza působil, byla trampská osada Ontario.

Smyrna (1929)
Foto: Géza Včelička

Z otce se kvůli plicní chorobě mezitím stal invalida a Géza živil celou rodinu. V roce 1925 začal otiskovat své první verše (Na barikádě, Revoluce, Ulice, Lojová svíčka, Předjaří aj.) v levicových časopisech. Také Géza v roce 1926 onemocněl plicní chorobou a strávil 4 měsíce v sanatoriu na Pleši na Brdech. Poté se celá rodina přestěhovala do Dejvic a Géza se do fabriky již nevrátil a začal se živit, čím se dalo –především prodejem socialistické literatury, příležitostnou prací a jako redaktor. V té době začal kromě veršů psát i první črty, reportáže a povídky, přispíval i kresbami a karikaturami, které otiskoval v satirickém Trnu a Trampu, později i Rudém právu, Rudém večerníku, Rudém pondělníku, v Tvorbě, Rozsévačce, Světu práce, Majáku, Světozoru, Rudé záři, olomoucké Stráži lidu a lounském Průboji.

Na lodi Guey Dou, Středozemní moře (1931)

Gézova plicní choroba se stále zhoršovala, ale peníze na léčebnu v horách či u moře neměl. A tak se kvůli vlastnímu zdraví v roce 1926 vypravil na první velký vandr do slovenských Vysokých Tater. Ač slabých plic, slezl Rysy, Ostervu, Polský hřbet, Malou Vysokou a neznačenou část polských Tater nad Mořským okem. V roce 1927 vyrazil na velký vandr na Podkarpatskou Rus. V roce 1928 zemřel po vleklé plicní chorobě Gézův otec. V témže roce Géza vydal první sbírku svých reportáží a črt ze života „společenské spodiny“ pod názvem Několik prokletých a baladickou novelu z periférie Básník a tanečnice.
Protože i Gézův plicní neduh stále postupoval, tak v roce 1928 zaopatřil matce peníze na živobytí a poté vyrazil s dvěma kamarády na první vandr do ciziny – s teletem na zádech a s kytarou přes rameno. Nejprve stopem a pak načerno vlakem do Bratislavy. Tam si hraním na kytaru po hospodách vydělal na jízdenku na dunajský parník a s ním doplul až do Bulharska. I tam se živil, čím se dalo – především hraním na kytaru. V té době začal posílat první črty a reportáže do levicových časopisů v Čechách. Po třech měsících se vrátil domů, plicní choroba ustoupila, ale ochořel znovu a natrvalo – vandráckou touhou po dálkách. A tak roku 1929 vyrazili s kamarády znovu – přes Bulharsko (Varna, Gorna Orechovica, Tirnov, Plovdiv, Sofia a Lom) do evropské části Turecka, zejména do Cařihradu (dnes Istanbul) i do maloasijské části Turecka (Galipol, Pergam, Smyrna /dnes Izmir/ Soma, Brussa, Pandermo, Mudanie aj.), kde se často potýkal s tamní policií; po 10 týdnech se vrátil přes Bělehrad a Srbsko domů.

V roce 1930 se Géza stal redaktorem časopisu Tramp, do kterého nejen psal, ale také kreslil dobré karikatury. Poté začal pracovat na žádost Kurta Konráda a Julia Fučíka i v redakci Rudého večerníku a Rudého pondělníku. Jednou z největších akcí Trampa bylo uspořádání největší trampské sleziny, svolané na Jarovskou planinu pod Zbraslaví v roce 1930, která se konala za asistence četníků s karabinami a bodáky. Časopis Tramp původně, od roku 1929 vydával Quido Langhans, a rok poté jej za pomoci JUDr. Ivana Sekaniny zakoupilo a řídilo /od čísla 38/ Trampské vydavatelské družstvo v čele s Františkem Kubáskem /Frantou Šerifem/ za finanční podpory KSČ /!/. Prvním administrátorem Trampa byl Karel Vodrážka /Vodra/ a prvním redaktorem Karel Melíšek /Melich/. V roce 1930 se Géza oženil a časopis Tramp vydal Gézovu první sbírku veršů Pěšinou snů.
Géza se angažoval i v protestech proti tzv. Kubátovu zákonu, který byl namířen proti trampingu. Časopis Tramp zorganizoval tzv. Trampské obranné výbory (TOV). Asi nejvýznamnějším byl protestní tábor lidu, který svolaly redakční rady trampských časopisů Naše osady, Tramp, Naše stezka a Slunce na 19. května 1931 na zahradu Měšťanského pivovaru v Praze na Vinohradech a kterého se zúčastnilo 15 000 mladých lidí, převážně trampů a byl rozehnán policií. Kubátova vyhláška se poté stala i předmětem rozpravy v parlamentě a po čase byla zrušena. Zároveň tento protestní tábor prohloubil i roztržku mezi politickými (reprezentovanými zejména Gézou) a nepolitickými trampy (zejména Bobem Hurikánem).

S plicní chorobou ležel měsíc v pražské Všeobecné nemocnici na klinice profesora Schmidta. A pak v roce 1930 vyrazil opět na velký vandr – obvyklým způsobem – přes jižní Německo, Francii a Středozemní moře do severní Afriky. Začínal v Tunisu, byl v Kartagu, Hammam Lifu, v Medžen el Bab, Kalas Sriře, Kejruánu, Džilmě, Sbeitle, Periáně, v Pont de Trajan, Sidi el Hemessi, Chardimu, Sidi Meskine, Hed Melíz, v Bordž Kérun, Naduru, Guelmě, v Ued Zenatti, Constantině, Machtě, Saint Donat, Naverinu, Ued Derman, Sefitu, Bir el Arch, Maillotu, Buiře a končil v Alžíru. Prošel pěšky, projel autostopem, nebo načerno vlakem 1200 kilometrů z Tunisu do Alžíru. V roce 1931 si cestu zopakoval, v témže roce bylo jeho bezdětné manželství uzavřené v roce 1930 po dohodě rozvedeno.
V roce 1932 – pro nedostatek peněz – přestal vycházet časopis Tramp. Géza se jako reportér Tvorby spolu se Stanislavem Řádou zvaným Derviš (T. O. Somráci, T. O. Údolí návratu) – na jaře roku 1932 zúčastnil několikatýdenní Mostecké stávky v „brigádě proletářských spisovatelů“ vedené Juliem Fučíkem. Před jeho očima padli mrtvi horníci Ševčík a Kříž a dalších 29 raněných dělníků a Géza jako proletářský reportér pořídil také fotografie zabitých v mostecké márnici. Na vlastní kůži prožil také srážky s četníky v Litvínově a Kopistech.
Na popud redaktora Jana Krejčího v roce 1932 napsal proletářský román Kavárna na hlavní třídě, v němž – v podstatě autobiograficky – vylíčil svá číšnická učňovská léta. Román vyšel téměř současně česky v Moskvě a v Praze.
Následně Géza vydal cestopisné reportáže ze svých cest po cizině pod názvem Světoběžníci a Robinsoni. Tyto reportáže jsou spojeny třemi postavami přátel trampů, kteří procházejí zeměmi Balkánu, Blízkého východu a severní Afriky a poznávají tamní život v jeho syrovosti a spletitosti.
V letech 1932 - 33 byl Kurtem Konrádem a Juliem Fučíkem vyslán jako reportér v Německu a z těchto reportáží sestavil knížku V zemi hákového kříže – důrazné varování před nebezpečím fašismu.

V únoru 1933 vznikl v Praze Jack London Club (JLC) s pobočkami v dalších městech. Vedle jednatele Rudana Nohy se na jeho činnosti podílel i Géza a díky němu přednášeli pro JLC i další zajímaví lidé – E. E. Kisch, F. A. Elstner, prof. A. Pražák, Záviš Kalandra, E. V. Voska a E. F. Burian.
Roku 1933, na žádost E. F. Buriana, zdramatizoval Kavárnu na hlavní třídě a tato hra s hudbou E. F. Buriana se pak dočkala po prvním uvedení 2. 11. 1933 více než 40 repríz v Burianově D34 v Mozarteu, což mimořádně zpopularizovalo i román. V roce 1934 napsal další knihu sociálních proletářských próz z Československa – Několik prokletých /s původní sbírkou z roku 1928 má společný je název/.
Na základě své cesty s československými spisovateli po Sovětském svazu v roce 1934 (jako jeden z osmi pozvaných se v Moskvě zúčastnil I. všesvazového sjezdu sovětských spisovatelů) vydal v roce 1935 knihu reportáží o Moskvě a Leningradu (dnes opět Petrohradu) – Dvě města ve světě. V roce 1935 byl JUDr. Ivanem Sekaninou požádán, aby se „naoko oženil“ s jednou proletářkou, která měla být pro politickou činnost vypovězena z Prahy – sňatkem s ním získala v Praze domovské právo. Po nějakém čase je dr. Sekanina opět rozvedl.
Po pěti letech práce v roce 1937 vydal další proletářský román Policejní hodina, v němž na příběhu jedné rodiny popisuje snahu dostat se z dělnické chudoby, přičemž se mu díky dobovým dokumentům podařil postihnout tehdejší sociální realitu v celé šíři. Roku 1939 vydal satirickou knížku Mezi Marokem a Zbraslaví, k trampským a tuláckým motivům se vrátil v knize Poutníkův návrat a rozšířeným vydáním sbírky básní Staré zrcadlo.
Ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století Géza napsal také řadu trampských písní, fotografoval starou Prahu a také namaloval řadu olejomaleb, převážně zátiší a námětů ze staré Prahy. V roce 1939 vydal vlastním nákladem zpěvník Tulácké ohně /Trampské písně osady Ontario/ a v roce 1941 zpěvník Modrá hvězda u nakladatelství V. Jedlička nást., Antonín Neumann.

Po nacistické okupaci se dva roky schovával před gestapem, ale po zhoršení plicní choroby musel v zimě 1941 nastoupit na léčení na Bulovce. Toho roku se oženil potřetí. Gestapo mezitím asi pětkrát navštívilo jeho byt a ze čtrnácti dosud vydaných knih jich bylo nacisty zabaveno osm. V roce 1943 se léčil v Tuchoměřicích, v letech 1943 - 44 v pražské Všeobecné nemocnici a v roce 1945 v malostranském špitále Milosrdných panen. V té době už měli nacisté jiné starosti a tak se Gézovi v roce 1944 podařilo vydat v Ostravě knihu Pražské tajemství, která je vzpomínkou na jeho mládí a osudy obyvatel uliček na Františku a je originální prózou na pomezí kulturně historické reportáže a memoárů. Knihu doprovází více než 50 Gézových fotografií staropražských zákoutí z 30. a 40. let a tvoří tak dodnes jedinečný dokument.
V roce 1944 vydal „načerno“ sbírku básní Klášterní ulice, vlastním nákladem a s fingovaným datem vydání 1938 – tato sbírka, postihující zvláštní ovzduší mizejících pražských scenérií, byla v roce 1946 poctěna Literární cenou hlavního města Prahy.
V březnu a dubnu 1946 hrálo Klatovské divadlo deset repríz hry Kavárna na hlavní třídě. Dne 14. května 1946 se Včeličkovým narodila dcera Daniela. V témže roce 1946 obdržel Géza Literární cenu hlavního města Prahy za básnickou sbírku Klášterní ulice.

Kupředu, zpátky ni krok! - pod tímto titulkem uveřejnilo Rudé právo v den vyvrcholení vládní krize, 25. února 1948, prohlášení významných představitelů československé inteligence a předních činitelů naší tehdejší kultury. V jeho závěru se praví:

"Voláme vás všechny, mistry i dělníky národní kultury, abyste v této historické chvíli nezůstali stranou živé národní obce, abyste se výrazně postavili po bok pracujícího národa. Vstupujte do akčních výborů Národní fronty, pomáhejte zneškodňovat síly temna a zpátečnictví, účastněte se činně při formování pokrokových sil národa, který zajistí naší krásné zemi šťastnou a dobrou budoucnost. Kupředu, zpátky ni krok!“

Pod prohlášením je 153 podpisů levicových, zejména komunistických, umělců a kulturních osobností. Mnohá jména už dnes nikomu nic neříkají, ale je mezi nimi podepsán např. Karel Ančerl, dirigent, Zdeněk Ančík, redaktor, Emil František Burian, režisér, Lumír Čivrný, spisovatel, Miloslav Disman, režisér, Jan Drda, spisovatel, Gusta Fučíková, redaktorka, Jiří Frejka, ředitel Městských divadel pražských, František Filipovský, člen činohry ND, Jarmila Glazarová, spisovatelka, František Götz, šéf činohry ND, dr. Adolf Hoffmeister, spisovatel, Vladimír Holan, básník, Jindřich Honzl, režisér ND, Jiří Kotalík, výtvarný kritik, Pravoslav Kotík, akademický malíř, dr. Vincenc Kramář, ředitel Národní galerie, Otomar Krejča, člen Městských divadel pražských, Václav Lacina, spisovatel, Bohuslav Laštovička, generální ředitel Čs. rozhlasu, Marie Majerová, spisovatelka, národní umělkyně, Bohumil Mathesius, profesor Karlovy univerzity, dr. Jan Mukařovský, profesor Karlovy univerzity, dr. Zdeněk Nejedlý, univerzitní profesor, Stanislav Neumann, člen ND, Vítězslav Nezval, básník, Jan Noha, básník, Mirko Očadlík, hudební kritik, Ivan Olbracht, spisovatel, národní umělec, Ota Ornest, dramaturg, Ladislav Pešek, člen činohry ND, Jan Pilař, básník, Jindřich Plachta, filmový herec, Marie Pujmanová, spisovatelka, Václav Rabas, akademický malíř, národní umělec, František Rachlík, spisovatel, Marie Rosůlková, členka Městských divadel pražských, Josef Rybák, redaktor, Václav Řezáč, spisovatel, Jan Seidl, hudební skladatel, Ladislav Štoll, profesor Vysoké školy politické, Vladimír Šmeral, člen Městských divadel pražských, Jiřina Štěpničková, členka Městských divadel pražských, Jiří Taufer, spisovatel, Josef Toman, spisovatel a také Géza Včelička, spisovatel, dr. K. M. Walló, spisovatel a filmový režisér, Otakar Vávra, filmový režisér, dr. Vilém Závada, spisovatel…

.

Géza Včelička

V roce 1948 vydal Géza další cestopisné reportáže tentokrát o malé Asii a Balkánu pod názvem Zrození poutníkovo a v roce 1949 znovu cestopis ze severní Afriky Světoběžníci a Robinsoni. Autentičtější a syrovější jsou první vydání Gézových knih vydaná před 2. světovou válkou, jeho první texty mají rozhodně blíže k autentické tvorbě s neujasněnými anarchistickými ideály svobody než k poslání komunistického předvoje proletářských internacionalistů. Géza se se ve 20. a 30. letech snažil věrně zachytit jemu dobře známé dělnické a trampské prostředí, i s jeho romantikou a ideou neohraničené svobody, kterou v jeho prvotních textech charakterizoval nejen téma, děj a prostředí, ale také odposlouchaná jadrná řeč postav jeho povídek a reportáží.
Po únoru 1948 Géza řadu svých prozaických textů a reportáží přepracoval v duchu socialistického realismu. Autentičnost a dokumentárnost dělnických postav svých prvních próz nahradil v 50. letech idealizovaným obrazem proletariátu, v němž byly retušovány autentické prvky, které tolik oslovovaly jeho čtenářské vrstevníky v 30. letech a které v 50. letech dle kulturních ideologů socialistického realismu (zejména dle Ladislava Štolla) narušovaly důstojnost proletariátu. Řada Gézových knih se po autorském přepracování v 50. letech dočkala dalších vydání a on sám řady literárních (ale též de facto politických) uznání - 10. února 1953 obdržel Literární cenu hlavního města Prahy za celoživotní dílo v oboru písemnictví a 6. května 1959 byl oceněn titulem Zasloužilý umělec.

...časopis, jenž nesl název Totem. Přispívali do něho mnozí její členové verši i prózou a také já jsem zde od roku 1921 počal otiskovat své první veršované pokusy (Géza Včelička).

Kavárna na hlavní třídě se dočkala i filmového zpracování v roce 1953, autory scénáře byli Jiří Brdečka, Jiří Mareš a Miroslav Hubáček a Miroslav Cikán, režisérem Miloslav Cikán. Hlavní roli hrál Karel Höger. Film měl premiéru 22. ledna 1954 v pražských kinech Blaník a Lucerna a byl promítán se slušným úspěchem až do konce roku. Román Policejní hodina zpracoval v roce 1958 do podoby filmového scénáře scénárista a režisér Otakar Vávra, do hlavní role obsadil Marii Vášovou). V roce 1961 byl Gézovi udělen Řád práce a dočkal se i překladů svých knih do němčiny, ruštiny i maďarštiny.
Od počátku šedesátých let, využíval Géza svého postavení zasloužilého umělce a komunisty ve prospěch rehabilitace trampingu po útlaku v 50. letech. Vyjadřoval se vždy pochvalně k tradicím i současnosti trampingu a k celé trampské kultuře jak v rozhlase, tak i v denním tisku, zejména v týdeníku Mladý svět. Géza Včelička zemřel před padesáti lety, 30. prosince 1966, nekrolog otisklo Rudé Právo 31. prosince 1966. Je pochován na pražských Olšanských hřbitovech (část 2ob, oddělení 15, hrob 530uhst).

Ke Gézovi Včeličkovi se v druhé polovině 60. letech přihlásil i Klub trampů Londonovců respektive obnovený Jack London Club (JLC komunistické Ministerstvo vnitra jej zrušilo až v roce 1973). JLC v roce 1970 vyhlásil soutěž Memoriál Gézy Včeličky, v níž se objevila a byla oceněna řada nových trampských tvůrců – básníků, prozaiků a písničkářů. V soutěži trampských písní (1. místo neuděleno) byla oceněna píseň Hobo Wabiho Ryvoly (2. místo), píseň Až vítr zavane Edy Wilda (3. místo), píseň Léto W. Ryvoly (4. místo). V soutěži povídek byl oceněn např. mladý trampský písničkář a prozaik Joe Jégr, v soutěži poezie byl oceněn mladý básník Jiří Kříž a mladý trampský písničkář, redaktor a psavec Wabi Ryvola.
V září 1986 byla pražským Památníkem národního písemnictví instalována expozice díla Gézy Včeličky včetně korespondence s E. E. Kischem, Norbertem Frýdem (trampská přezdívka Nora) a dalšími i s řadou dobových recenzí (např. od J. J. Paulíka, autora prvního trampského románu Arizona). Na výstavu upozornil i denní tisk – např. Mladá fronta, v níž 17. září 1986 Jolana Matějková připomněla i Gézu – trampa:

“Časopis Tremp a zažloutlé fotografie s ohnutými růžky připomenou tvůrce jako jednoho z hlavních organizátorů trampského hnutí u nás a také jako autora mnohých trampských písní. Staré fotografie dávají svědectví o jeho nezkrotné „vandrácké duši“. Vždyť G. Včelička prochodil s hrstkou kamarádů Rysy, polské Tatry i Malou Vysokou, stopem se poté dostal do Bulharska k Černému moři, do Turecka a jindy putoval až do severní Afriky a poznal Alžírsko a Tunisko. Všechno takřka s prázdnou kapsou. Vydělával si na živobytí hrou na kytaru, příležitostnou prací a drobnými cestopisnými články”.

Gézovo dílo je poměrně rozsáhlé, ale trampingu se týká jen část a tak zájemcům o jeho dílo mohu doporučit hledání po antikvariátech či vypůjčení jeho knih – zejména předválečných – v knihovnách. Básnické sbírky – převážně trampské poezie – Pěšina snů (vydáno 1930, 1940 a 1946) a Staré zrcadlo (vydáno 1939 a 1946), výbor Básně (vydáno 1958), sborníky písní Tulácké ohně (vydáno 1939), zhudebněných básní Modrá hvězda (vydáno 1941) či sbírka črt a reportáží Poutníkův návrat (vydáno 1941 a 1948), zcela určitě za přečtení stojí.

Nejznámější a nejdostupnější z Gézovy tvorby jsou jeho písně a zhudebněné básně. První trampové po I. světové válce považovali za svou hymnu vodáckou píseň Indián od Josefa Rösslera-Ořovského zvaného Comassagera a potom také píseň V záři červánků od Jarky Mottla. Levicoví trampové přijali již na konci 20. let za svou trampskou hymnu Srdce trampů (O marné touze) od Gézy Včeličky. Kdy ji Géza napsal, dnes nevíme, ale publikoval ji v roce 1928. Podle Tonyho Linharta se píseň Srdce trampů jako trampská hymna v Čechách zpívala ještě v 50. letech, na Slovensku prý ještě v 60. letech. Nakonec si ale všichni trampové oblíbili, a přijali za svou trampskou hymnu píseň Vlajka, s textem od Jendy Kordy, který ji napsal v roce 1928 (hudbu napsal Václav Skoupý a František Korda).
Nahrávky některých Gézových písní pořídil trampský písničkář Jaroslav Velinský zvaný Kapitán Kid z T. O. Island pro album /CD, LP, MC/ starých trampských písní, které pod názvem Tak dávno již vydal /včetně zpěvníku/ Presston v roce 1992. Verše ze dvou Gézových trampských básní zhudebnil trampský písničkář Alfréd Schubert zvaný Fredy z T. O. Paběrky a spojil je do písně s názvem Podobni zvěři, která dala jméno i trampské kapele Podobni zvěři, se kterou Fredy často hraje Gézovy písně nejen na pódiích, ale především u trampských ohňů. Gézovy staropražské básně (např. Klášterní ulice, Vrabčírna, Krumlovský dům, Špinhaus, v Myší díře, U Mezulánků, U Ročků) zhudebňuje a hraje pražské blues-gospelové trio BAVOR A JAVOR ( k poslechu ZDE).
Mezi nejznámější Gézovy písně patří Opilý koráb /Gézova hudba na text Arthura Rimbauda přeložený Vítězslavem Nezvalem/, Pod nebem Floridy /známá pod názvem Rudý koncil/, Píseň zapadáku – Gézův text na melodii ruské písně Murka, kterou Géza odposlechl od pouličního zpěváka v Moskvě /známý spíše pod názvem Máňa/ a píseň Srdce trampů známá též jako báseň O marné touze. Často se hrají i písně Jachta bílá, jedenkrát až v noci temné a Madagaskar. Některé Gézovy písně – zejména Srdce trampů – se zpívají v mnoha verzích, ale podle slov pamětníků většinu těchto verzí vytvořil sám Géza, v reakci na aktuální situace té doby.

Géza Včelička - rok 1966Co říci na závěr Gézova stručného životopisného potrétu? Géza Včelička byl, je a bude podstatnou osobností trampské historie i trampské kultury, stejně jako Bob Hurikán, Jarka Mottl, Jenda Korda či Wabi Ryvola. Kdybychom chtěli dobře porozumět vývoji Gézovým předválečných i poválečných politických názorů – od anarchismu až po vstup do KSČ – museli bychom vyhledat a důkladně prostudovat nejen všechny jeho novinářské texty, ale také různé související dobové dokumenty. To už je ale práce pro odborně vzdělané badatele. Jeden z nich, PhDr. Jan Krško – historik, archivář, publicista a autor knihy Meziválečný tramping na Rakovnicku (2009), chystá knihu o Gézovy Včeličkovi na rok 2017. Nechme se tedy překvapit…

.

.

Petr Náhlík – Vokoun, T. O. Suché studánky, Plzeň

Další fotografie a scany najdeš ve fotogalerii pod článkem

Géza Včelička na kresbě od Zdeňka Buriana

POZNÁMKY
1) K účasti Gézy na Mostecké stávce: Pod vedením Julia Fučíka se mostecké stávky zúčastnila celá řada spisovatelů – viz Literární noviny (VII. ročník č. 5/1956)

2) Ke Gézově písni Máňa: Podle ruských zdrojů (Zagadki istorii: Murka iz ČK) vznikla ruská píseň Murka podle příběhu agentky Čeky, nasazené do prostředí oděského zločinu
Čeka (rusky: ЧК, ВЧК СНК РСФСР; celým názvem Всероссийская чрезвычайная комиссия по борьбе с контрреволюцией и саботажем при Совете народных комиссаров РСФСР, transkripcí Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija po bor´be s kontrrevoljucijej i sabotažem pri Sovete narodnych komissarov RSFSR, česky Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR) byla první z tajných policií v Sovětském Rusku. Byla založena Felixem Dzeržinskim na Leninův popud 20. prosince 1917. V roce 1922 byla přetvořena v GPU (GRU). Její pětiletá existence stála život odhadem 200 až 500 tisíc lidí.

3) K osobnostem, které spolupracovali s Gézou Včeličkou:

Bohuslav Čepelák (*3. 3. 1907 – †7. 2. 1969) – Irčan (T. O. Staří kamarádi) – spisovatel, prozaik, publicista, redaktor, nakladatel; vystudoval gymnázium (1922); v roce 1929 stál u kolébky časopisu Tramp, přispíval do Trnu, Trampa, Rudého večerníku, Světu v obrazech; jeho zásluhou vznikla v 30. letech i trampská rubrika
Z údolí osad v Rudém Večerníku. Z jeho iniciativy byly na jaře 1931 ustaveny v Praze i v ostatních městech Trampské obranné výbory - proti vyhlášce zemského prezidenta Hugo Kubáta. V letech 1926 - 1930 – nakladatelský pracovník Ústředního studentského ředitelství, V letech 1930 - 1935 byl příležitostným nakladatelem vydal
cca 4 tituly. Na jaře 1930 založil edici Megalith, v níž vyšla básnická sbírka Svatopluka Kadlece - Sketch-Book, 1930 (pod přezdívkou A Dur publikoval v Trampu), próza Karla Konráda, povídku René Arcose v překladu Jindřicha Hořejšího a v roce 1935 básnický deník Ferdinanda Schlögela - Merzina. Na
grafické podobě se podíleli Toyen, Karel Dyrynk a Václav Mašek; publikoval v časopise Tramp (1929 - 1931 a 1968 - 1969); redaktor (Trampský magazín 1931, 1932; Trampský a sportovní magazín 1934; publikace Dvacet roků trampování, ilustrace M. Paša, 1941); v letech 1937 - 1939 pracoval jako šéf oddělení propagace A. B. Barrandov a Lucerna - Filmu. V letech 1939 - 1944 byl spisovatel z povolání. V letech 1946 - 1952 pracoval jako ředitel propagace Československého státního filmu (jeho jméno najdeme proto i na titulcích tehdejších filmových týdeníků). V letech 1952 - 1969 byl redaktorem branně výchovných a vojenských periodik, v nichž usiloval o rehabilitaci trampingu a díla J. Foglara; v 60. letech redaktor časopisů Střelecký sport, Signál a trampské rubriky Z údolí a osad v týdeníku Obrana lidu); člen výboru Klubu trampů londonovců , později Jack London Clubu (1966 - 1969);
Více o Irčanovi najdeš ZDE.

dr. Norbert Frýd (*21. 4. 1913 – †18. 3. 1976) – Nora (pseudonymy Emil Junek - za války; kamarád Franta - v Trampu, Nora Fried - původní jméno) – publicista Tramp (1929 - 1932), diplomat, spisovatel, prozaik (knihy);

František Kubásek (*25. 12. 1915 – †???) – Franta Šerif (nebo Dědek) – trampský písničkář. Zakladatel Trampského vydavatelského družstva, které za finanční pomoci KSČ odkoupilo od vydavatele Quido Langhanse časopis Tramp. Publicista a člen redakční rady časopisu Tramp (1929 - 1931); autor publikace Co je tramping? (1930). Člen KSČ.

Josef Lukasík (*11. 6. 1914 v Orlové – †2. 6. 1942) – nakladatel, zakladatel edice Návrat a kmenový nakladatel slezských spisovatelů a výtvarníků. Roku 1940 založil nakladatelství v Ostravě a pobočku v Praze. Za druhé světové války byl pronásledován gestapem a zemřel po výslechu 2. 6. 1942 v Praze. Nakladatelství převzala jeho sestra Marie Lukasíková (1916 - 2000). V roce 1949 bylo nakladatelství zlikvidováno komunistickým aparátem a v roce 1991 bylo znovu obnoveno.

Karel Melíšek (*30. 6. 1905 – † 3. 12. 1942) – Melich – prozaik, libretista, publicista, byl prvním redaktorem časopisu Tramp (č. 1. 1929 až č. 27 - 16. 7. 1931), dosáhl nákladu 40 000 (!) výtisků; za redakci Trampa byl členem čtrnáctičlenné delegace Trampských obranných výborů (TOV), která odjela do SSSR dne 7. 7. 1931 (viz Tramp č. 27 - 16. 7. 1931); po návratu ze SSSR z redakce Trampa odešel do nakladatelství Melantrich (noviny České Slovo, A - zet); v roce 1932 redigoval několik čísel časopisu Ze soboty na neděli, vydaných Karlem Vodrážkou - Vodrou a Františkem Hrachem; Byl známým trampským písničkářem a textařem, napsal libreta a texty písní k 30 filmům a k řadě operet, většinou s J. Mottlem;

Rudolf Noha (*12. 10. 1905 – †11. 4. 1984) – Rudan (T. O. KAT – Klub amatérů trampů) – publicista Tramp (1968 - 1971), historik (publikace Odlesky táborových ohňů, 1969, 1. (ČTU a JLC) a 2. vydání (Muzeum těžby zlata Jílové u Prahy), v 30. letech tajemník Svazu strojníků, topičů a elektrárenských zaměstnanců a předseda ISAW (ISAW existovala od 31. 8. 1927 - podzim 1938), za TOV Praha člen čtrnáctičlenné delegace Trampských obranných výborů (TOV), která odjela do SSSR 7. 7. 1931 (viz Tramp č. 27 ze dne 16. 7. 1931 - nebylo mu dovoleno překročit hranice ČSR; byl vězněn v Jáchymově, člen výboru Klubu trampů londonovců (1966 - 1969); jednatel JLC od 15. 2. 1933, člen obnoveného JLC od roku 1946, předseda JLC od 5. 6. 1969 do 8. 11. 1972); publicista Stezka (1968), pod modrou oblohou (1971 - 73);

Prof. PhDr. Jaroslav Jan Paulík (*20. 2. 1895 – †13. 5. 1945) – Jerry – překladatel, publicista, kritik, prozaik – knihy Zadní Indie, 1927; Arizona (trampský román), 1928, 1966, 1980; Sentimentální cesty, 1931; Technika flirtu neboli Umění nedokonale milovati, 1932; Utonulá, 1934; Ošklivá tvář lásky, 1940; textař – Trampské písně klubu Kapitán Flint, 1928; Nové trampské písně klubu Kapitán Flint, 1929; písně – Dívka Růže, Divukrásná miss, Dva muži ve člunu, John Zrzek, Námořnická balada (V San Franciscu u Zlaté plachty), Nejkrásnější blues (Dinah), Pacifické nádraží (Miss Gordon), Píseň kapitána Flinta atd.

Stanislav Řáda (*23. 4. 1905 – †30. 4. 1985) – Derviš – tramp z T. O. Somráci, T. O. Údolí návratu, používal literární pseudonym Václav Káňa. Původně byl brusičem v ČKD, poté reportér, novinář, redaktor, spisovatel; publicista v časopise Tramp (1929 - 1931); Byl členem KSČ, v roce 1930 navštívil SSSR se spolupracovníky časopisu Tramp E. E. Kischem a Lubomírem Linhartem se se zúčastnil 2. mezinárodní konference proletářských revolučních spisovatelů v Charkově. Napsal knihy Pasáci, flinkové a tuláci (nakladatelství K. Boreckého, 1931); Dva roky v polepšovně, 1930; Somráci, 1931 (předmluva E. E. Kisch), Zakarpatsko, 1932. Jako dramatik napsal po únoru 1948 budovatelské drama silně poplatné době - Parta brusiče Karhana (1949). Za své aktivity v roce 1968 měl od roku 1970 zákaz publikování.

JUDr. Ivan Sekanina (*31. 10. 1900 – †21. 5. 1940) – právník, novinář a publicista, kulturní činitel. V letech1923 – 25 členem Nezávislé sociální strany dělnické, od roku 1925 člen KSČ; vedoucí činitel Kostufry (Komunistická studentská frakce – sdružovala VŠ studenty členy KSČ či Komunistického svazu mládeže Československa – rozpuštěna na podzim 1938); od roku 1927 redaktor časopisu Avantgarda (tiskový orgán Kostufry); spoluzakladatel a vedoucí činitel levicových organizací (Levá fronta, Svaz přátel SSSR, Rudá pomoc, Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku; advokát – obhájce dělníků a funkcionářů KSČ; jako právník asistoval u koupě časopisu Tramp od nakladatele Quido Langhanse Trampským vydavatelským družstvem s. r. o. (za finanční pomoci KSČ), které se stalo jeho vydavatelem počínaje č. 38 tj. od 1. 11. 1930; V letech 1933 - 34 se aktivně účastnil mezinárodní akce na záchranu George Dimitrova; právní zástupce KSČ a Rudého Práva; v roce 1938 jeden z organizátorů petiční akce inteligence „Věrni zůstaneme!“. Dne 16. 3. 1939 zatčen gestapem deportován do koncentračního táboru Sachsenhausen-Oranienburg, kde zemřel;

Karel Vodrážka (*??? – †???) – Vodra (T. O. Stará Nevada a T. O. Staří kamarádi) – zakladatel Trampského vydavatelského družstva, které za finanční pomoci KSČ odkoupilo od vydavatele Quido Langhanse časopis Tramp počínaje č. 38 tj. od 1. 11. 1930 se stal prvním administrátorem Trampa. V roce 1932 vydal s Karlem Melíškem a Františkem Hrachem několik čísel týdeníku Ze soboty na neděli, komunista; boxer (ČUBA - Čs. unie boxerů – amatérů);

Zpěvníky s Gézovými písněmi

Tulácké ohně /Trampské písně osady Ontario s původními melodiemi/ (sedm písní s doprovodem kytary, vlastním nákladem, Praha, 1939); dvě vydání;
Modrá hvězda (jedenáct zhudebněných básní - písní s doprovodem kytary, podle autorových nápěvů kytarový doprovod upravil Gustav Berlinger ml., V. Jedlička nást., Praha, 1941)

Knižní vydání Gézovy tvorby (do roku 1986)

Několik prokletých (novely, obálka akad. malíř Fráňa Smatek, 1. svazek knižnice Centaur, nákladem vlastním, Praha, 1928) /Pozn. obsahuje celkem 6 textů, jiné než v 2. vydání!/
Básník a tanečnice (bulvární příběh, obálka akad. malíř Fráňa Smatek, 2. svazek knižnice Centaur, nákladem Antonína Nováka, Libochovice, 1928)
Pěšinou snů (básně, obálku navrhl autor 1. svazek knižnice Trampa, nákladem týdeníku Tramp, Praha, 1930)
Jižní přístav (básně, nákladem vlastním, Praha, 1930)
Kavárna na hlavní třídě /číšníkům a služkám/ (román, nákladem Karla Boreckého, Praha, 1932)
Světoběžníci a Robinsoni (reportáže a povídky, nákladem Karla Boreckého, Praha, 1932) /Pozn. obsahuje celkem 18 textů, dva - Stínová povídka a Tři robinzoni - převzaty z 1. vydání sbírky Několik prokletých/
Kavárna na hlavní třídě (české vydání, nákladem Izdatělstva inostrannych rabočich, Moskva, 1933) /2. vydání/
V zemi hákového kříže (reportáž ze současného Německa, knihovna časopisu Rozsévačka, Anežka Hodinová, Praha, 1934)
Několik prokletých (reportáže a povídky, obálku navrhl autor, 21. svazek malé edice Odeon, nákladem Jana Fromka, Praha, 1934) /Pozn. obsahuje celkem 15 textů, jiné než v 1. vydání!/
Kavárna na hlavní třídě (reportážní hra o 7 obrazech ze života číšníkům a služek, obálku navrhl autor, 22. svazek malé edice Odeon, 1934) /Pozn. režie a hudba E. F. Burian, texty songů C. Figulus/
Dvě města na světě (prózy o Moskvě a Leningradu, nákladem Karla Boreckého, Praha, 1935)
Policejní hodina (staropražský sociální román z let devadesátých, nákladem Sfinx - Bohumila Jandy, Praha, 1937)
Policejní hodina (ruské vydání, nákladem Izdatělstva inostrannych rabočich, Moskva, 1937)
Mezi Marokem a Zbraslaví (tři satirické prózy, s kresbou autora 250 číslovaných výtisků; nákladem Antonína Nováka, Libochovice, Praha, 1939)
Staré zrcadlo (básně, nákladem V. Jedličky nást., Antonín Neumann, Praha, 1939)
Pěšinou snů (básně, předmluva Josef Hora, nákladem V. Jedličky nást., Antonín Neumann, Praha, 1940) /2. přepracované vydání/
Poutníkův návrat (povídky a prózy, obálku navrhl Sláva Kittner, nákladem V. Jedličky, nást. Antonín Neumann, Praha, 1941)
Pražské tajemství (nákladem Josefa Lukasíka, Moravská Ostrava, Praha, 1944)
Klášterní ulice (staropražské básně, vlastním nákladem, kresby Viléma Kratochvíla, Praha, 1944) /0. vydání vyšlo za okupace s fingovaným datem vydání v roce 1938/
Klášterní ulice (autorův nápěv k básni Klášterní ulice upravil Jan Seidel, návrh obálky Jaroslav Šváb, kresby Viléma Kratochvíla, 1. svazek knižnice Strom, nákladem Josefa Lukasíka, Moravská Ostrava, Praha, 1945)
Pražské tajemství (nákladem Josefa Lukasíka, Moravská Ostrava, Praha, 1945) /2. přepracované, rozšířené a doplněné vydání/
Pěšinou snů (básně, autorův nápěv k básni V perleti pavučin upravil Jan Seidel, frontispis a obálku nakreslil František Tichý, 3. svazek knižnice Strom, nákladem Josefa Lukasíka, Moravská Ostrava, Praha, 1946) /3. přepracované a doplněné vydání/
Staré zrcadlo (básně, autorovi nápěv k 9 básním upravil Jan Seidel, frontispis a obálku nakreslil František Tichý, 4. svazek knižnice Strom, nákladem Josefa Lukasíka, Moravská Ostrava, Praha, 1946) /3. přepracované a doplněné vydání/
Policejní hodina (ilustroval Karel Müller, nákladem Josefa Lukasíka, Moravská Ostrava, Praha, 1946) /2. přepracované vydání/
Policejní hodina (300. svazek knižnice Živé knihy, nakladatelství Družstevní práce, Praha, 1951 a 38. Svazek knižnice Nový svět, nakladatelství Mír Praha, 1951) /3. vydání/
Kavárna na hlavní třídě (román, 20. svazek edice Boje, nakladatelství Mladé fronty, Praha, 1952) /3. přepracované a rozšířené vydání/
Policejní hodina (118. svazek Knižnice Žatva, nakladatelství Československý spisovatel, Praha, 1953) /4. vydání/
Kavárna na hlavní třídě (román, doslov Jaromír Lang, frontispis dle návrhu Jaroslava Šebesty nakladatelství Československý spisovatel, Praha, 1953) /4. opravené vydání/
Policejní hodina (doslov Miroslav Petříček, frontispis a ilustrace Karel Müller, 69. svazek Knihovny vojáka, nakladatelství Naše vojsko, Praha, 1954) /5. vydání/
Kavárna na hlavní třídě (reportážní hra o 7 obrazech ze života číšníkům a služek, DILIA 1954) /2. vydání; Pozn. režie a hudba E. F. Burian, texty songů C. Figulus/
Západ a východ (reportáže ze Sovětského svazu a hitlerovského Německa publikované původně v knihách Dvě města na světě a V zemi hákového kříže, doslov Jaromír Lang, ilustroval Ctibor Štolovský, nakladatelství Svět Sovětů, Praha, 1955)
/2. přepracované, rozšířené a doplněné vydání/
Básně (výbor básní, frontispis a ilustroval Karel Müller, 6. svazek knižnice Cesty, nakladatelství Mladá Fronta, 1958)
Policejní hodina (doslov Jaromír Lang, 5. svazek knižnice Klíč, nakladatelství Československý spisovatel, Praha, 1961) /7. vydání/
Kavárna na hlavní třídě (13. svazek ilustrované řady knižnice Žatva, nakladatelství Československý spisovatel, Praha, 1963) /6. vydání/
Kavárna na hlavní třídě (doslov Marie Staňková, nakladatelství Československý spisovatel, Praha, 1971) /7. vydání/
Policejní hodina (doslov a životopisný medailon Zina Trochová, ilustrace Karel Müller, 188. svazek knižnice Máj, nakladatelství Mladá Fronta – spoluvydavatel Naše vojsko Praha a Smena Bratislava, Praha, 1972) /8. vydání/
Policejní hodina (knižnice Erb – červená řada, nakladatelství Práce, Praha, 1972) /9. vydání/
Kavárna na hlavní třídě (knižnice Slunovrat ilustrovaná řada, nakladatelství Československý spisovatel, Praha, 1982) /9. vydání/

Poutníkův návrat /Trilogie/ (souborné vydání, přepracované texty; Pozn. 1. vydání knih Poutníkův návrat a SvětoběžníciRobinsoni obsahovala celkem 14 prozaických textů, v souborném vydání bylo doplněno 52 nových)
Zrození poutníkovo /Kniha první, věnována Marcele/ (fotografie Gézy Včeličky, 7. svazek edice Próza, nákladem Josefa Lukasíka, Ostrava - Praha, 1948)
Světoběžníci a Robinsoni /Kniha druhá, věnována matce/, (fotografie Gézy Včeličky, 8. svazek edice Próza, nákladem Josefa Lukasíka, Ostrava - Praha, 1949)
Dvě města na světě /Kniha třetí/ (reportáže ze Sovětského svazu a hitlerovského Německa publikované původně v knihách Dvě města na světě a V zemi hákového kříže, 4. svazek knižnice Nový svět, nakladatelství Mír, Praha, 1950)
/2. přepracované, rozšířené a doplněné vydání/

Souborné Dílo Gézy Včeličky

Kavárna na hlavní třídě /1. svazek/ (doslov Jaromír Lang, nakladatelství Československý spisovatel, Praha, 1956) /5. vydání/
Policejní hodina /2. svazek/ (doslov Jiří Hájek, nakladatelství Československý spisovatel, Praha, 1957) /6. přepracované vydání /
Pražské tajemství /3. svazek/(doslov Jiří Hájek, nakladatelství Československý spisovatel, Praha, 1955) /3. vydání /
Černá píseň /4. svazek/ (nakladatelství Československý spisovatel, Praha, 1958)
/5. svazek - NEVYŠEL/
Světoběžníci a Robinsoni /6. svazek/ (nakladatelství Československý spisovatel, Praha, 1959) /3. vydání/

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
393154
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
karel šturm
Svět trampingu mě fascinuje se vším co ovlivnil.Věci které zpracovává Petr Náhlík čtu velice rád a jsem vděčný za každý nový náhled.Článek o Včeličkovi k tomu rozhodně patří,radost počíst.K politické debatě jen tolik ,nikdo z nás nenosil boty toho kdo se v době první republiky dopracoval k levicovému světonázoru. Karel Šturm
Petr
Zajímavý článek v 5+2: https://www.5plus2.cz/?e=KA-PLZEN-M&d=07.05.2021#strana=10
Skoro se mi zdá jako bych to už někde četl
;-)
Michael Antony
Jo, koukali jsme:) Důležitý ale je, že tím, že u nás na TM vyrabovali o Gézovi co se dalo - tak v tom jejich článku při nákladu prý až půl milionu výtisků - nejsou blbosti a snad se najde i dost lidí, které článek a osobnost Gézy Včeličky zaujme.
Míša
Dobře zpracováno, ale neúplně. Postrádám popis jeho působení od počátku 60-tých let minulého století, kdy se zásadním způsobem zasloužil o znovuzrození masového trampingu a také o vznik všeobecného obrodného procesu v KSČ, který vyvrcholil, ač po jeho smrti, v roce 1968.
Rostislav Srstka-Sťor
Ahoj Vokoune.
120. výročí je možná vhodné pro opětovné uvedení tohoto článku. Určitě ti to dalo hodně práce najít všechny ty materiály. Na to já nejsem, ale můj názor znáš. A podle příspěvků níže, zejména toho z roku 2017 je jasné, že se to bohužel líbí nejvíce těm rudým nokům.
Bob Čáp
Díky Vokoune za skvělou práci, kterou jsem si přečetl od A do Z. Dozvěděl jsem se mnoho o jednom ze svých trampských vzorů.
Musím se smát, když čtu, že politika do trampingu nepatří, protože tramping je a byl akt politický, protože co jiného je vzdorné naplňování představy o čistých lidských vztazích, ale také proto, že se pod "apolitikou" skrývá prostě jiná politika, zpravidla ta, která hájí (byť mlčky) současné poměry.
Levicoví trampové dávali naději, že jiný svět je možný i jinde než při útěcích do přírody.
Karolína Spejchalová
Ono to s tím Gézovym komunismem podle mě nebylo tak žhavé. Příchylnost k levici je vzhledem k jeho původu a zkušenostem z mládí pochopitelná. Myslím si ale, že byl daleko více anarchista, než komunista. Navíc, alespoň podle toho, co vím od své babičky (Gézovy dcera Daniela, která se s dovolením narodila až roku 1950), ho velice nastval pakt Molotov-Ribbentrop a tímto a poválečným vývojem u něj komunismus (nejspíše ale nikoli myšlenka komunismu) skončil.
JIŘÍ HANZL
Nikoho nemůžeme odsuzovat jen proto, že byl přesvědčený komunista nebýt komunistů a jejich přesvědčení asi bychom zde nebyli ani my. Ale musím Vám říci , že i mezi SNB,STB a SNV byli trempové já jsem toho svědkem byl jsem u STB . Trampingu se věnuji od 13 let
Janek
Házet komunisty do jednoho pytle je jako říkat to samé o křesťanech. Taky vycházejí z filozofického díla které má logický a správný obsah. Interpretace podle sovětského vzoru je však stejná jako inkviziční papeženectví. Mnohem horší jsou ti, kteří se loajálně přizpůsobují jakémukoliv vládnoucího režimu jen kvůli osobnímu prospěchu. Geza Včelička byla osobnost, která se držela svého názoru a je mi stokrát sympatičtější než mnohá z dnes více propagovaných celebrit.
Vláďa
Veliké díky za článek,udělal mi obrovskou radost,protože se o vše ohledně Gézy Včeličky zajímám.Když čtu komentář o tom,jaké vztahy byly mezi ním a Bobem Hurikánem,vybavuje se mi,že jsem někde četl,že Bob měl napsat,že si moc váží toho,že jej Géza Včelička označil za svého nejlepšího přítele.Dobrý příklad,že se lidi můžou respektovat,i když se vůbec neshodnou v názorech.
Boko
Zajímavé je, že se v každé době objeví nějací kádrováci s patentem na rozum, jenž se u něj většinou ukáže menšího obsahu, než má ten dotyčný kádrovaný.
Díky Vokoune za pěkný članek.
Jaroos
Že pod hlavičkou Svazarmu nebyli slušní lidé? Neodvažuji se říci, zda je "odvahou" či "hloupostí" takto jednoznačně odsoudit spoustu zájmových skupin (kynology, amatérské letce, ale i přátele vojenské historie apod.), kteří jinak, než pod jeho hlavičkou, prakticky nemohli působit. Ale myslet si samozřejmě může každý co chce...
Petr Náhlík - Vokoun
Motto z evangelia sv. Lukáše: 6,37.37: Nesuďte a nebudete souzeni, nezavrhujte a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Ahoj Sťore,
debatu už posunuješ trochu někam jinam. Ale budiž. Já samozřejmě o bolševicích vím své. A hřbet jsem také nehrbil. Nesměl jsem být jako syn skautské vedoucí přijat na střední školu, musel jsem nejprve na učňák. Jako tramp, vydavatel samizdatu, disident a účastník řady demonstrací v 80. letech jsem zažil od bolševika ledacos. Moje žena Strunka byla na prvním výslechu na StB již v roce 1979...byla se mnou i na všech demonstracích v letech 1988 - 89 v Praze i v Plzni. I na Václaváku o Palachovu týdnu, i na Národní třídě. Já si zažil perlustrací, zatýkání a výslechů také dost. Ještě 28. 10. 1989 jsem byl zavřen ve věznici mezi Ostrovem a Jáchymovem, a 17. listopadu 1989 jsem si (spolu se Strunkou) na vlastní kůži zažil nakládačku obušky na Národní třídě a pak pár týdnů v sádrovém krunýři v nemocnici na Karlově náměstí v Praze. A tak samozřejmě také vím, že komunismus s lidskou tváří neexistuje. Také jsem nic o jeho existenci nenapsal. Ani jsem netvrdil, že bys někde ty napsal, "že se nemá o Gézovi psát". Ale nic Ti nebrání, abys napsal - pokud skutečně něco zajímavého víš a znáš - čtenářsky zajímavý článek o zákulisí Porty a dalších festivalů v letech 1968 - 1989. Já jsem do tohoto zákulisí díky kamarádovi Houlovi a také díky samizdatům jako bylo HURÁ (samizdatový deník vycházející na Portě 1981) či samizdatový Poportýr (vycházející v letech 1981 - 1989) trochu nahlédl a popsal jsem je už v časech samizdatu a disentu v samizdatových časopisech TAM-TAM (trampský) JAZZSTOP (hudební, vydávaný bývalými členy Jazzové sekce, po jejím zákazu). Na základě dokumentů z mého archivu napsal můj kamarád a hudební publicista Vláďa Vlasák (+) knihu FOLKAŘI. Více viz článek, který vyšel na FOLKTIME dne 24. 11. 2008 pod názvem Když folkaři psali dějiny (Petr Náhlík Vokoun)... Ale nechci vést další - možná trochu zbytečné - polemiky. Pokud máš k dispozici dokumenty o něčem, co mělo vliv na vývoj trampingu tak o tom napiš. Doplň fotkami a scany dokumentů. Jistě to zaujme i další trampy. Vokoun P.S.: Ještě k té slušnosti a neslušnosti: Byli snad Miki a Wabi Ryvolové a další členové T.O. Zlatý klíč neslušní? Oni totiž v druhé polovině 60. let ve spolupráci s redaktory a pozdějšími "komunisty s lidskou tváří" založili v týdeníku Mladý svět trampskou rubriku Táborový oheň... Můj názor viz motto tohoto mého vyjádření.
Sťor
Pro Pinďu
Ahoj Pinďo. Je to věc názoru.Jistě že vznikaly festivaly a přehlídky , které se tvářiy jako svobodné, určené pro trampskou a folk hudbu, ale byly zaštítěny SSM, svazarmem a pod. a sloužily k monitorování hnutí, lidí, osad atd. Jestli se ti to zdálo v pořádku, mě tedy ne. Na takové akce my jsme nejezdili. Ty opravdu svobodné festivaly a přehlídky nebo spíše sleziny měly životnost tak max. 2 až 3 roky, než je komanči pod nějakou debilní záminkou zakázali. Bylo to nepříjemné, ale nehrbili jsme hřbet.
Sťor
Ahoj Vokoune
Určitě jsem nikde neuvedl, že se nemá o Gézovi psát. Do dějin trampingu patří stejně jako mnoho dalších komoušů. Vyslovil jsem jen svůj názor na něho a další komanče v tomto hnutí. Není to ale nic, na co bychom měli být hrdí - to si musíme přiznat. Zažil jsem toho také dost, jsem zřejmě i o něco starší než ty. A mám ještě jednu poznámku k tvé odpovědi. Svět sice není černobílý, ale právě proto si nemyslím, že by pod hlavičkou Svazarmu, Mladého světa, SSM apod. byli i slušní lidé. Slušný člověk do takových organizací nevstupoval.(omluvou pro mne není ani to, že to dělá pro dobrou věc. S vlky se nedá žít, jnak s nimi musíš i výt). A ještě jedno - žádný komunismus s lidskou tváří neexistuje.
Pinďa
Ahoj Sťore,
lidi pod hlavičkou Svazarmu, MS nebo SSM, nemohli nic zničit, protože bez nich by Porta nepřežila a Slunovrat vůbec nevznikl. Stejně jako jiné festivaly, nebo kluby. Ale možná se mýlím nebo jsem žil v jiné zemi.
Petr Náhlík - Vokoun
Ahoj Dany,
abych pravdu řekl, tak psaní spíše o "střetech" než setkáních Boba a Gézy si nechávám až na důchod. S tím bude dost práce. Pamětníků už moc nežije, takže doklady bude třeba nalézt zejména v dobovém trampském tisku. A v lásce se Bob a Géza rozhodně moc neměli. Dokázali se domluvit jen na odporu proti Kubátovu zákonu. A pak se stejně pohádali. Bob měl pocit, že Géza (a TOV) zneužili protest ve prospěch KSČ. Pamětníci se k tomu decentně vyjadřují jako o střetu Gézova "rudého trampingu" a Bobova "apolitického" trampingu. Ostatně po únoru 1948, a dokonce i po roce 1989 byl Bob Hurikán ze strany levice dokonce napadán za antisemitismus. Vokoun
Dany
Vokoune díky, výborná práce. Musel jsi pracovat se spoustou obtížně dostupných materiálů. Zajímalo by mě, jestli jsi při ní nenarazil na zmínky o případných setkáních Gézy Včeličky a Boba Hurikána.
Petr Náhlík - Vokoun
Ahoj Sťore,
můj názor - jako autora článku - se až tak dalece od Tvého názoru neliší. Ano, Géza Včelička byl tramp, který se stal komunistou a podle toho se také choval. To ale neznamená, že jej kvůli tomu z dějin trampingu vynecháme či dokonce "vyškrtneme". To podstatné, co se týká jeho politické angažovanosti jsem v článku popsal. Nevím samozřejmě všechno. V každém případě, ale Géza Včelička vývoj trampingu v Čechách ovlivnil, a to nejen ten předválečný, ale i tramping v 60. letech, kdy došlo k jeho obnově a rozkvětu. V Trampském magazínu se seriózně zabýváme řadou trampských osobností a tak se nechceme tvářit, že Géza Včelička neexistoval. Komunisté se trampů (samozřejmě z důvodu prosazování svých politických zájmů) zastávali v roce 1931 jak v komunistickém tisku tak v rámci parlamentních debat - viz "Kubátův zákon". Na druhé straně trampské hnutí tvrdě pronásledovali v letech 1948 - 1989. Já sám jsem si to zažil na vlastní kůži. Svět ale není černobílý, a tak pod hlavičkou Svazarmu, Mladého světa, Porty apod. se v letech 1960 - 1989 střetávali jak zájmy bolševiků, tak komunistů s lidskou tváří, tak řady slušných lidí. Trampský magazín o osobnostech, které vývoj trampského hnutí ovlivnili přinášel, přináší a bude přinášet informace - zejména v rubrice Trampské osobnosti. Vokoun
Sťor
Asi se to mnohým nebude líbit, ale je to můj názor na věc. Přes všechny zásluhy o český tramping, krásné knihy, písně atd. byl Včelička pořád jen další komouš, který se navíc snažil zapojit tramping do politického levicového hnutí. Stejně tak jako po něm mnozí další, kteří např. od 60. let pod hlavičkou Svazarmu, Mladého světa a později SSM se snažili o totéž. Zničili tak například PORTU nebo Slunovrat.Politika do trampingu nepatří. Jednotlivec ať má svůj světonázor jaký chce, ale ať ho nevnucuje druhým a nezneužívé tarmpské hnutí k prosazování politických zájmů, zvláště ne komunistických.
KAMI Mirek Karela
AHOJ kamaráde Vokoune. Přesně jak to říkáš. Je to pořádná facha shromažďovat historicky korektní podklady a ještě z toho nakonec stořit dobrý článek. A to je právě to co Ty děláváš. Já velice rád čítávám Tvoji tvorbu protože má nám trampům co říci. Vzhledem k blížícím se 100 roků od vzniku našeho milovaného trampingu je to významné vzpomenout na ty, kteří stáli u jeho kolébky. Díky za mně a doufám také za všechny nás trampy.
KAMI
Petr Náhlík - Vokoun
Ahoj KAMI, naštěstí si buduji od 80. let obsáhlý trampský archiv a tak mám z čeho čerpat. Když sečtu ty hodiny spojené s vyhledáváním a scanováním podkladů a samotnou práci na textu, tak je to více než 24 hodin čisté práce na přípravě článku. Vokoun
KAMI Mirek Karela
Sakramentsky dobrá práce kamaráde Vokoune. Patří Ti za ni moje velké umí.
KAMI-Švédsko