KRVAVÝ POTLACH

Začátkem července to bylo neuvěřitelných 50 let, kdy byl na severu Čech Veřejnou bezpečností a Lidovými milicemi za pomocí samopalů rozehnán trampský potlach, který posléze dostal přízvisko Krvavý. Teprve o pět let později, v době Pražského jara, vyšel v časopisu Signál č. 14/ 1968 Irčanův článek popisující tyto dramatické chvíle:

KRVAVÝ POTLACH

Léta jsme tvrdili, že mládež je budoucností národa a že jí věnujeme největší možnou péči, až došlo k strahovským událostem. Bylo to však poprvé po válce, kdy se mládež místo s argumenty setkala s obušky? Máme po ruce fakta a svědectví o perzekuci a teroru proti trampskému hnutí. Ne z doby první republiky, ale z nedávných šedesátých let. Je to období, které trampové označují jako "dobu temna". V té době docházelo k represáliím a zvůli, proti nimž jsou strahovské události pouhým incidentem. Jistě není třeba vysvětlovat, proč jsme tato fakta nemohli zveřejnit, proč jsme je léta museli schovávat v redakčním šuplíku. V celé republice docházelo v té době k surovým honičkám na trampy. V brdských lesích, v Posázaví či Povltaví, na jihu i severu Čech.
Zvlášť výrazně se to projevilo v červenci 1963 v Jetřichovicích na Děčínsku. Při zákroku, správněji řečeno nájezdu, který byl proveden ne snad proti chuligánům, ale proti pracující mládeži, mezi níž bylo hodně dělníků, bylo použito obušků, napřažených samopalů, reflektorů a služebních psů. Výsledky byly úměrné použitým prostředkům. Právě tento případ zaktivizoval staré trampy, kteří až do té doby většinou neměli tušení o metodách, jimiž mělo být zlikvidováno trampské hnutí. Jejich hlas nebylo možno přeslechnout; z trampských řad vyrostlo mnoho zasloužilých i národních umělců, vědeckých pracovníků i kandidátů věd, profesorů a nositelů vysokých státních vyznamenání. Neměli lehkou práci, ale přece jen dosáhli toho, že nastala pozvolná změna kursu a tramping byl jaksi mlčky "rehabilitován". Máme k dispozici řadu svědeckých výpovědí o průběhu krvavého potlachu, který uspořádala T. O. Vlčice v Jetřichovicích ve dnech 6. a 7. července 1963.

Fotografie z Krvavého potlachu na Vlčici zachycuje tu klidnější část kontroly před nočním zásahem.

Z řady svědectví jsme vybrali líčení kamaráda Wimpyho z T. O. Howgh v severních Čechách (konkrétně z Teplic v Čechách).
Říká: "Každý potlach pro nás znamená setkání s kamarády, které jsme třeba již léta neviděli. Proto je pro nás slavností. Radostně jsme přijali pozvání kamarádů z osady Vlčice, kteří nás zvali na dny 6. a 7. července do Jetřichovic. Ve vlaku jsme se setkali s kamarády ze Sokolova, z Plzně, Prahy a dalších míst, takže když jsme vystupovali v Děčíně z vlaku, bylo nás již asi čtyřicet. Tam na nás čekalo překvapení. Nádraží bylo obklopeno příslužníky VB, kteří nás po skupinách začali odvádět do kanceláře. Po zjištění naší totožnosti nám doporučili, abychom do Jetřichovic nejezdili, protože to tam špatně dopadne. Nepodnikali jsme nic nezákonného, ale pro jistotu jsme nepoužili autobusu do Jetřichovic, ale jeli jsme vlakem do České Kamenice a odtamtud jsme asi deset kilometrů šli pěšky na místo potlachu. Hned po příchodu nám bývalý šerif osady Vlčice řekl, abychom se utábořili někde v lese, protože z neznámých důvodů byl potlach v poslední chvíli zakázán, ačkoli k němu již před měsícem bylo bez námitek vydáno úřední povolení. Sešlo se nás hodně a stále přijížděli noví kamarádi.
Šeřilo se, když se na prostranství před chatou objevilo auto VB. Vystoupil z něho muž v civilu. Seběhli jsme se kolem něho. Řekl nám, že by se ještě leccos dalo podniknout, že však je třeba mluvit se zástupci a mluvčími osad. Několik mladších kamarádů se na to dalo nachytat. Byli odvezeni do Děčína a vrátili se až druhého dne - s modřinami.
Když bylo zřejmé, že potlach s největší pravděpodobností nebude, většina z nás se rozhodla udělat si oheň na dně hlubokého kaňonu, u něhož si po našem zazpíváme. U nás od slov není daleko k činům. Dlouho jsme se však z ohně a zpěvu neradovali. Ze tmy se vynořily skupinky mužů se samopaly v rukou a bylo slyšet rozkazy: "Psovod zleva, psovod zprava, soudruh Řeřicha - proveďte zajištění!" Donutili nás uhasit oheň a v naprosté tmě se škrábat skalními soutěskami do devadesátimetrové výše, nahoru k chatě, poháněni štěkajícími hafany a chřestěním uzávěrů zbraní.
Nemohu vylíčit naše překvapení, když jsme před chatou, bez policejní asistence, viděli připravenou potlachovou hranici. Dodnes nevím, kdo ji zapálil. Ale stáli jsme u ní a zpívali jsme trampskou hymnu "Vlajka vzhůru letí." Ve skutečnosti neletěla vzhůru, protože ji odcizili ti, kteří jindy podobné přečiny stíhají. Sotvaže však dozněla naše hymna a zástupce již zajištěného šerifa začal mluvit, vstoupil do osvětleného kruhu příslužník VB a vyzval nás, abychom se "jménem zákona" rozešli. Nebyli jsme si vědomi ničeho špatného, potlach byl přece před měsícem řádně povolen, a tak jsme zůstali na svém místě a zástupce šerifa pokračoval v proslovu. V té chvíli k němu přiskočili dva členové VB a odvlekli ho. Pohotově za něho nastoupil jiný kamarád, po jeho odvlečení další, a tak než skončil slavnostní proslov, zbyl z celé trampské osady Vlčice jediný kamarád - ostatní byli všichni vzati "pod ochranu".
Uviděli jsme je až druhého dne. Za těchto okolností nebylo ani pomyšlení na sportovní soutěže, a tak jsme v partách hráli a zpívali. Přestože pořad byl předchozími sankcemi narušen, nezdálo se, že by zábava vázla. Bohužel, mělo se nám ještě této noci dostat mnohem větší "zábavy". Náhle přiběhlo několik kamarádů stojících opodál a vzrušeně nám oznámilo, že jsme ze všech stran obkličováni. Nikdy nezapomenu, jak jeden z nich se naklonil přes rameno Jiřiny Adamcové, jejíž pohotové kresbičky možná znáte z časopisu Čs. voják a řekl: "Teď si namíchej hodně modré barvy, budeš ji potřebovat!" To se již u ohně objevil jeden ze strážců pořádku a ve jménu zákona nás vyzýval ke klidu. Při svém projevu se neopatrně přiblížil k ohni, a když ho jeden z kamarádů upozornil, že mu doutná košile, udeřil ho obuškem přes obličej.
A začal řvát: "Až doteď jsme na vás byli moc hodní, ale to teď končí, a když se vám to nezdá, tak se rozhlédněte kolem sebe!". Sotva domluvil, zalilo prostranství před chatou světlo reflektorů. Když jsme trochu přivykli prudké záři, viděli jsme, že jsme obklopeni kordony mužů v dlouhých pláštích, ocelových přilbách, kteří měli v rukou samopaly a mířili na nás. Viděl jsem, že jsou dokonce vyzbrojeni německými lehkými kulomety P-2. Byli jsme přesvědčeni, že mají zbraně jen na zastrašení, ale později jsme se dozvěděli, že v nich byly "ostré" a že byl vydán rozkaz při sebemenším odporu z naší strany zbraně použít. Pak se rozpoutalo peklo. Čety mužů (byli to příslužníci děčínské VB a milice z různých závodů Severočeského kraje) vnikly mezi nás jako klíny a za nevybíravých nadávek a ran pendreky nás formovali do dlouhého průvodu. Když se jeden kamarád ohradil proti brutálnímu zacházení, byl odvlečen do tmy a tam do krve zbit. Takových případů bylo víc; o tomto mluvím jen proto, že když se děvče onoho kamaráda šlo podívat, co se s jeho hochem stalo, vrátilo se za chvíli s krvavým šrámem přes obličej a s vymknutou rukou. Jinde starý tramp, pamatující Kubáta, si dovolil upozornit asi jedenadvacetiletého mladíčka v uniformě VB, že tohle již jednou zažil, jen s tím rozdílem, že tehdy věděl, kdo proti němu zakročuje a v čím zájmu. Ten mladíček umlčel starého trampa pendrekem. A my jsme museli stát a mlčky, jen se zaťatými pěstmi, se dívat, jak mlátí děvčata a staré chlapy. Konečně nás seřadili do štrúdlu a tak jsme vykročili do tmy, ze všech stran obklopeni eskortou, po stranách a zezadu nás osvětlovaly světlomety a průvod uzavíraly kulomety.
Snad to zní nevěrohodně, ale někdo z nás začal zpívat a brzy začal zpívat celý průvod. Snažili se nás umlčet kopanci a pendreky. Když jsme procházeli kolem prvních domků obce Rynartice, jakási neinformovaná stařenka se vyklonila z okna a volala na nás: "Ježišmarjá, kluci, kam vás to vedou? Snad ne do koncentráku?". Pak se cesta zúžila, náš průvod zaplnil celou šíři vozovky a naši průvodci začali klopýtat přes výmoly a někteří padali do příkopů. Někteří z nich - svádí mě to říct většina z nich - byli opilí. Konečně nás dovedli na křižovatku v Rynarticích, kde stála řada nákladních aut, jimiž nás rozvezli do třicetikilometrových vzdáleností od místa potlachu, přes marné vysvětlování některých kamarádů, že museli na místě nechat věci a že je druhý den čeká dvěstěkilometrová cesta do zaměstnání. Odpovědí na jejich námitky byly rány pendreky.“

Výpověď kamaráda Wimpyho je mnohem obsažnější, avšak myslím, že to, co jsme z ní uvedli, stačí. Nešlo o ojedinělý případ, obdobné - jenže v menším měřítku - se odehrávaly i na jiných místech.

Titulní stránka Signálu s uvedeným článkem o Krvavém potlachu. Zveřejnění tohoto článku v oficiálním tisku byl jedním ze zlomových okamžiků trampingu v letech šedesátých a na chvilku dal naději, že se mnohé bude lepšit…

Sám jsem pamětníkem zákroků policie a četnictva proti trampům v dobách první republiky. Věřte, ani tehdy se s námi nemazlili, ale k tak drastickým zákrokům a v tak širokém měřítku přece jen tehdy nedocházelo. V době, kdy v první republice vrcholila perzekuce trampského hnutí, nakreslil E. A. Longen pro tehdejší časopis "Tramp" obálku s hlavou trampíka, který tvrdí: "Nás nikdo nevyhubí!". A nevyhubil. Zacházelo se s námi všelijak, ale přesto trampové byli odhodláni bránit republiku proti fašismu, v době okupace byli mezi prvními ilegálními pracovníky, tisíce jich padly na všech frontách druhé světové války, tisíce jich byly umučeny v koncentrácích nebo na popravištích. Tramping je zase mohutným hnutím mladých lidí. Pracujících lidí. Většinou dělníků. Můžete se divit, že takovéto zákroky je zahnaly do pasivity, že přestali věřit všem a všemu? Ale stačilo, aby zavanul nový vítr - a jejich pasivita je rázem odvanuta. Drtivá část trampů v duchu starých trampských tradic stojí jako vždy na straně pokroku. Zase se na osadách i jinde vášnivě diskutuje a čím dál víc se prosazuje vědomí, že nelze zůstat stranou, nemá-li se zase vrátit "doba temna". Tramping je hnutím především mladých lidí. Dnes se dají počítat na statisíce. A to je obrovská síla. Neobyčejný smysl pro spravedlnost a právo patří k trampským tradicím, zrovna jako nebojácnost a poctivost a smysl pro kolektiv. Ti mladí jsou zase ochotni věřit a chtějí slyšet pravdu. Jen pravdu. Zase jsou ochotni za ni bojovat. A sotva by snesli další zklamání.

IRČAN
Signál č. 14 / 1968

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
17722159
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
pancho
všichni jste pamětníci ale kdo byl práskač a udal ten potlach.Pancho
pancho
Jsou lidé které jsou nám modlou a jsou lidé které nás prodávali.Můj táta ať mu je zem lehká i když to není zem česká kde odpočívá(německo)ale on prožil krvavý potlach.Byly stále věrni svým ideálům a prožili to co už dnešní mladý člověk nezná.myslým si že nás už dávno tahle monstrozní mašinérye dávno zavrhla.(trampy) Ať byl komunismus jak koly přísný a měl snáma jiný ůmysly a chtěl tramping umlčet stále měl nas v toleranci.Dnešní politika zničí tramping a dnešní demokracie je škůdce tomu čemu my jsme věřily.Jednou to vše skončí a ti co se ještě drží budou vzpomínat na starou zašlou slávu TRAMPINGU.AŤ Pajda hlídá vaše toulavý kroky. Ahoj Pancho tramp ze srdcem severu čech
sator
Kde by se dal sehnat ?
http://www.csfd.cz/film/331108-krvavy-potlach-na-severu/
ld@
Díky za zajímavé informace o tom "krvavém potlachu". Nevíte, jestli byl někdo někdo z účastníků toho potlachu stíhán a souzen?
anonym
Ta slecna na te fotce...hergot to je kocka.
Tony
Prosím o to, aby se na TM netahala současná politika. Děkuju.
všd
Nechci zde tvrdit, že neonacisti a trampové vyjdou nastejno, to si vážně nemyslím. Ale zátahy proti trampům mi dost připomínají ty dnešní proti domnělým i skutečným neonacistům. Jen tu naštěstí nemají k ruce Lidové milice, i když někteří protidemonstranti by se možná k nějaké takové složce přihlásili...
Jan Bartoš
Já jsem to zažil při potlachu počátkem 60.let na Nebákově v Českém Ráji. Bylo nás tam asi 200. Policajti nás všechny zkontrolovali. Nebylo to krvavé, i když několik trampů dostalo po hubě. Nejvíc jeden Jablonečák. Toho se jako všech ostatních zeptali, co dělá otec a matka. Matka byla v pohodě, ta dělala někde v bižuterii, ale, když řekl, že otec padl v květnu 1945, tak mu řekli otec hrdina a ty takový chuligán. Problém nastal, když řekl, že jeho otec by německý voják. Policajti byli pro srandu, ozval se hrozný smích, tak ho vzali za hospodu a tam ho zmlátili. Pak ještě chvíli otravovali, vyhrožovali, ale protože neměli důvod k nějakým dalším akcím. Já tenkrát řekl něco o svobodě, tak to hlásili na školu. Jinak jsem zažil, když nás policajti a milicionáři pochytali v Turnově na nádraží a po jednou vyhazovali z náklaďáků po silnicích Českého Ráje,
všd
Michal Kupsa - Kapsa: Nehodlám se zde bolševiků zastávat, ale to, co dělali proti trampům, bylo ještě relativně v klidu, proti tomu, co dělali jiným skupinám. Spíš je zajímavé, že nejtvrdší zásah přišel v době, kdy už přicházelo určité uvolnění a ne v padesátkách nebo za normalizace.

Pokud jde o současný stav, jako netramp to nedokážu posoudit, ale co vidím v okolí Prahy, to je děs. Příroda je tam uvězněna v párhektarových územích, všude kolem silnice, domy a sklady. Nemá smysl si lhát, že to není důsledek "laissez faire".

Pokud jde o ochranáře, ti ukusují z krajiny z opačného konce, než volný trh, ta nejlépe zachovaná území chtějí nechat, jako liduprázdnou přírodu. Osobně si však myslím, že škodí méně, než ti první.
Petr
Žádná vláda ve světě by nedovolila vstup do vojenského prostoru. Tajemné podzemí – Brdy http://jdem.cz/52766
Tajnou pevnost v Brdech nadšenci přetvoří v muzeum atomových zbraní.
Bunkr kdysi pravděpodobně skrýval sklad sovětské jaderné munice a nyní se změní v muzeum jaderných zbraní. Prostory teď upravuje Nadace Železná opona. Zdroj: http://jdem.cz/52778


Michal Kupsa - Kapsa
Já ochranáře beru jako jakousi štiku v rybníku - udržují nás ve střehu a v kondici, společný "nepřítel" taky utužuje vztahy a holt občas odstřelí i nějakej ten "slabší kus". :-)
Nemluvě o tom, že nebýt jich, tak jsou dnes chaty už úplně všude.

To jsme ale už jinde, pokud jde o ty komanče, tak mám silnej pocit, že drtivá většina z nich by to nejraději opravdu vrátila všechno zpět a to se vším všudy. Bohužel se tací najdou i mezi trampama .... :-(
Tony Avalon
Až takhle by se neměla vrátit...
Ale je pravda, že například ochranáři se na některých místech usilovně snaží, aby se tam trampové cítili jako psanci..
Michal Kupsa - Kapsa
Hodně zajímavej a poučnej článek, skoro se chvílema bojím, aby se ta doba zase nevrátila.