Legendární Greenhorns začínali na Brdech

Marko Čermák s plakátem odkazujícím na staré zlaté časy. Foto: TonyTřebaže jsem už jako kluk obdivoval a z povzdálí pozoroval opravdové trampy, kteří tenkrát v padesátých letech vyráželi směrem na Kačák, osobně jsem to „štěstí“ setkat se s nimi měl opravdu až v roce 1957. Samotařil jsem v zimě v chatě v osadě Starý potok a zašel si do hospody v Podkozí. Čundráci tam slavili výročí osady Lone Star a zpívali pro mé uši nádherné starobylé písně a já je v euforii pozval na nocleh do chaty. Dozvěděl jsem se od nich tak i o báječné smíchovské trampské hospodě U Tučků, kde se ty úžasné písně hrají celý večer. Tátovi jsem ve svých sedmnácti poctivě přiznal, že jdu do trampské hospody, kde se celý večer hraje.
A měl jsem pravdu a on pochopení.
Tam jsem se vmísil mezi ty báječné, obdivované a zidealizované čundráky (někteří z nich sice balancovali na okraji zákona, ale to mne tehdy snad i trochu přitahovalo). Při klábosení mezi písničkami přišla řeč i na „daleká“ lesní tábořiště na Plešivci a na báječné Smaragdové jezírko. Z jara jsme tedy vyrazili na Plešivec, ale ten nepravý nad Hýskovem, kde je sice romantický lom
(dnes tábořiště T.O. Kamarádi Staré Řeky), ale žádné jezírko. Až po čase jsme posbírali přesnější informace a zamířili už správně k brdskému „Smaragdu“ v malé sestavě - brácha, Olda a snad Tarzan (šerif T.O. Štoky s náma v pravěku párkrát vyrazil) a já.

Smaragdové jezírko...
Foto: Kawi

Samozřejmě jsme se kodrcali třebáňskou lokálkou, ve vagónku jsme si přiložili do kamen a pozdravili se s dvěma trampíky. Vzájemně jsme po sobě pokukovali, byl březen roku 1960, jiný vandrák v lokálce nebyl. Prohodili jsme pár vět a zjistili, že také oni míří ke Smaragdovému jezírku. Protože už tenkrát jsme byli opatrní na příliš vstřícné kontakty s neznámými vandráky, vyrazili jsme každá parta zvlášť, byť ke společnému cíli. Pak ovšem začal padat soumrak, Smaragďák nikde, a v dálce na lesní cestě proti nám kráčí dvě postavy. A ejhle! Oni to jsou ti dva trampíci z vlaku! Opět nám hrdost nedala přiznat, že bloudíme, a tak jsme jen mávli rukou, no že míříme ke Smaragdu. Oni ovšem též, ale opačným směrem. Pak jsme se všichni začali řehtat a pravda se provalila. Bloudili jsme všichni, ale nakonec dali hlavy dohromady a před setměním stáli společně nad bájným Smaragdem.
Ben - Jan Vyčítal s kamarádem Šamanem a Marko Čermák s partou. Zatábořili jsme už společně a záhy z rozhovoru vyplynulo, že oba jsme absoloventi výtvarných škol.
Na velikonoční vandr už jsme táhli společně, společně hráli oblíbené staré trampské písně a společně i poznali, jak nás „berou“ americké lidovky. K nim samozřejmě patřilo i moje banjo, třebaže to tehdy bylo ještě banjo čtyřstrunné.
A Vyčítal mi připomenul, jak se mu při prvním setkání v lokálce líbilo, když jsem říkal, že chceme ještě večer nad jezírkem pozorovat západ slunce.
S Vyčítalovou tehdejší osadou Hejkalů jsme začali trampovat pravidelně a společně se učili další americké lidovky. Mířili jsme často dál, k západočeským potokům, ke Střele, k horní Berounce (je s podivem, že v těch oblastech se trampsky potloukáme nezávisle na sobě dodnes - nostalgie je mocná čarodějka) a na Křivoklátsko. Mnohé traily však mířily právě na Brdy.

Honza Vyčítal, Marko Čermák, Pepa Šimek - tři zakladatelé Greenhornů na jednom ze svých vandrů v roce 1962.
Foto: Archív Marko Čermáka

Protože jsme nebyli zase tak příliš drsní, křižovali jsme Brdy i Křivoklátsko a do map pečlivě zakreslovali seníky, do kterých jsme v zimních nocích pak zalézali. Dodnes mám doma trosky map, kde jsem si tiskátkem vyznačoval symbolky tábořišť, tedy použitelných seníků. Mnohé z nich už dávno nestojí (legendární Lucerna, Baret, Šestka, Muflon...), ale my si tak mohli uchovat zdravé ledviny, protože v sešité dece se v seně dalo přenocovat.
Dnes už seníky s osadou Paběrky nevyhledáváme, naše spolehlivé zimní spacáky je nahradí. Navíc ani nebývalo strategické tábořit u seníků, protože tam vedla cesta a často tam ani nebyl příhodný plácek pro kemp. My se k seníku často trmáceli nocí pěkný kus cesty.
Při našem poblouznění do Zimní brdské armády generála Packarda jsme hledali nějaké údaje o jejich táboření. Prodírali jsme se v roce 1961 i houštinami (kde je jim dneska konec?) v oblasti dnešního Neskenonu a narazili na pocestného s dotazem: „Nevíte, kam sem jezdívali staří trampové?“ Odpovědí nás zaskočil: „No támhle na W.... camp!“
Ten název zazněl nepřesně, my z něho vyposlechli jakoby Winter camp a kupodivu nedaleko nad potůčkem objevili mechy obrostlou mohylu. Nemusím popisovat naše zelenáčské trampské nadšení.
Seník Lucerna. Foto: HřibHned příští víkend (to ještě samozřejmě byly pracovní soboty) jsem vlekl z Dobříše dubovou desku s vypáleným nápisem „Vzpomínku na Packardovce WINTER CAMP věnuje osada Hejkalů“ Často jsme pak putovali v zimních nocích ke kempu podle potůčku od Dobříše bez baterek, stezičku jsme znali nazpaměť. Mrazivé noci jsme přečkávali v poněkud vzdáleném seníku Lucerna.
V září se však na campu objevila zprávička: Kemp se jmenuje WINDY CAMP a Packard zde nikdy nebyl. Podepsán „Melich“. No to byla ostuda! Opět příští víkend jsem běžel napravit reputaci s menší cedulkou a omluvou, že jsme vzpomínku věnovali symbolicky a Winter camp tak nazvali v souvislosti se zimním tábořením. Netušili jsme, že pamětníci každé září táboří u mohyly Windy campu. Od té doby nám nechávali na tábořišti pozdravy na tehdejších kartonových
jízdenkách z vlaku.
On prý býval kemp skutečně větrný a s výhledem nad nizoučkým lesem. Třebaže jsme se těšili na setkání s těmi zasloužilými trampy, ten víkend jsme nikdy netrefili. Ještě do poloviny šedesátých let, kdy už Greenhorni pouštěli mezi trampy první evergreeny a sestava kapely se už vyvrbila, táboříval na Windy campu nejen greenhorn Vyčítal a Čermák, ale i pradávní greenhorni Plivník, Šimek a Bryndač. Vždyť v písni „Song o zatoulané knajpě“ Vyčítal zmiňuje právě Windy camp, Třemšín a vísku Míšov. Opuštěná ohniště z časů počátků Greenhornů zarostla travou i na Smoliveckém potoce.
Jó - tenkrát byl Windy camp ještě obrostlý hustým smrčím a my pak už jen sami udržovali camp až do osmdesátých let. Ta moje původní deska zmizela dokonce až na počátku let devadesátých, ale ještě před tím mohyla zmizela beze stopy. V té oblasti operovala radikální sekce euroindiánů, která trampy neuznávala... V silně prořídlém lese pak už pro nás nemělo smysl mohylu obnovovat. Kde jsou dnes naši předchůdci, kteří nám nechávali zářijové zprávy, nechci domýšlet.

Ona legendární sestava původních Greenhorns také už je dávnou minulostí, ale připadá mně až neskutečné, že naše písně zní nad brdskými Hřebeny dodnes. A jeden z těch greenhornských „dinosaurů“ se po Brdech potlouká dodnes...

Marko Čermák
Psáno pro trampský časopis Brdská vločka

Pro vzpomínku - filmový záběr z úplných začátků Greenhornů a to s písničkou ČERVENÁ ŘEKA (jde však o jiný, dnes již skoro neznámý song, než ten pozdější, který zpíval Michal Tučný). Hrají všichni hlavní aktéři výše uvedeného Markova vyprávění a že jim to šlape..

Skupina Greenhorns ve své "zlaté" sestavě.
Honza Vyčítal (první zprava), Pepa Šimek (čtvrtý zprava), Marko Čermák (pátý zprava).

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
4115814
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
ben
díky greenhorni- jste moji srdeční záležitostí....