Na zádech usárnu nebo tele...

...notoval si Honza Vyčítal v refrénu pěkné písničky o Bobří hrázi a Zelené příšeře. Wabi a Miki mu pomohli nejen se zpěvem ale i s textem. V roce 1990 už trampové nosili na zádech ledacos jiného než jen usárnu nebo tele. Jenže trio trampských bardů se v písni společně vracelo do padesátých a šedesátých let. A tehdy se opravdu nehodilo přijít na nádraží s nějakou civilní tornou, i kdyby se sebelépe balila, nebo dokonce s horolezeckým batohem, i kdyby se do Montblanku s kostrou vešlo kdovíco a kdyby kdovíjak dobře seděl na zádech. Taková zavazadla vůbec neodpovídala tehdejší představě o správné trampské výstroji.

Ilustrace: Miki Ryvola

Musím se přiznat, že jednou jsem toto nepsané přikázání porušil. Brácha horolezec mi poradil, abych si vzal na vandr jeho osvědčený kletrsak. Buď zrovna výjimečně nejel do skal, nebo si koupil nový. Jel jsem tehdy stopem někam na Židovu strouhu a řekl jsem si, že s takovým rancem mě možná spíš někdo sveze. Celou sobotu a neděli jsem pak strávil jen v košili. Bundou batldresu jsem musel pečlivě zahalit bráchův „vak na žaludy“, abych nejen ostatním vandrákům, ale i sám sobě nepřipadal jaksi divně a nepatřičně.
První trampíři prý jezdili na vandr jen se stočeným pytlem, přehozeným přes rameno. Bob Hurikán sice nejranější období sám nezažil, ale při sepisování své knihy se ještě měl koho zeptat. Vydatným zdrojem výstroje a výzbroje prvních trampů byly výprodeje přebytků z 1. světové války. Podle Hurikána se nejdřív používaly hlavně italské torny; úesky je vystřídaly až v druhé polovině dvacátých let. Italky byly spíš širší než delší, měly dvě postranní kapsy a jednu vnitřní přepážku, na plátěném víku řemínek k upevnění ešusu. Nahoru bylo možné připnout stočenou celtu, dolů deku. Tyto torny používali skauti, snad ještě po válce se vyráběly jejich civilní kopie. Italka byla oblíbenou tornou Jaroslava Foglara. Traduje se, že ji měl neustále sbalenou a připravenou v předsíní.
V padesátých létech začínala většina trampů jezdit s tak zvaným teletem. U.S. torna byla vzácnější a pro nerozkoukaného zelenáče nedostupnější. Starší trampové, kteří „pověsili tornu na hřebík“, ji ve skutečnosti pečlivě uložili na dno skříně a neradi se s ní loučili. Teletina byla původně rakouskou a také německou vojenskou tornou. Po roce 1918 ji zdědila československá armáda. Ve výprodejích se objevila až po 2. světové válce. Vzpomínám si, že tvrdé kožené popruhy telete dost dřely v ramenou. Zato její zrzavé chlupaté víko bylo pro čundráka tím nejhebčím polštářem. Za jakž takž přijatelnou náhražku chlupatého telete byla uznávána teletina bez kůže. Některé torny byly chlupaté nejen na víku, ale i po stranách. Taková rarita se ovšem objevila na nádraží jen výjimečně.
Miki Ryvola rád vzpomíná, jak s Pedrákem balili z celty a deky dlouhý bandalír, který shora a ze stran připínali k torně. Mně se zdálo, že takto předpisově sbalená teletina mi vyvrací ramena; krátký válec z celty a deky jsem proto nosil pod tornou. Lehká deka se ale celkem snadno vešla i dovnitř.

Ilustrace: Miki Ryvola

Velkou vzácností bylo pískově zbarvené britské „gébéčko“. Když už ho někdo získal, zpravidla mu chyběly originální dlouhé popruhy, které se dole nezaklesly do mosazných přezek, ale kupodivu se jimi jenom provlékly, pak se zkřížily přes tornu a upevnily nahoře. Také GB mi páčilo ramena dozadu a tak jsem připínal celtu s dekou dospodu, aby se mi pěkně opřela o kostrč.
Před nedávnem se nám Marko Čermák svěřil s tím, že ani on nejezdil od samého začátku s pravou americkou tornou. Musel se nejdřív spokojit s úeskou, kterou ušila maminka kamaráda. Potom si v obchodě koupil českou napodobeninu. Té ovšem do elegance originální usárny hodně chybělo. Byla trochu větší, ušitá z pevného plátna; místo krátkého víka měla nahoře dlouhý jazyk, delší než ten spodní. Na jedné boční straně byly dvě menší uzavřené kapsy, na druhé jedna větší otevřená. Marko je všechny odpáral, aby torna byla podobnější vysněné opravdové usárně.
Pro trampa, který se nezmohl na úesku ani na tele a přesto chtěl vypadat jako opravdový čundrák, se naskýtalo i jiné řešení. Stačilo zabalit celtu s dekou do úhledného, nebo i méně úhledného válce, stáhnout ho řemínky nebo jen špagátem a zavěsit si „matyldu“ na záda. Provaz řezal do ramene, lepší bylo použít širší opasek nebo šátek. Hanka Hosnedlová mi nedávno prozradila, že začínala trampovat právě s tímhle improvizovaným báglem.
Když jsem se před časem chystal vyjet na vandr s ošklivě vyvrknutým kotníkem, musel jsem omezit zátěž na minimum. A tak jsem si vzpomněl na staré časy: zavinul jsem lehký spací pytel do černého igelitu a převázal ho na třech místech provázky. Tenhle opravdu tulácký vak jsem na zádech skoro necítil. Do jedné kapsy jsem strčil kus chleba a špeku, do druhé půllitrovou plechovku, abych si mohl uvařit čaj. Čekal jsem posměch; staří pardi si ale promítli v hlavě film vlastního mládí a uznale přikývli.
Na počátku sedmdesátých let bylo nás Paběrků už trochu víc než jen několik, ale ne zas tolik, abychom nemohli jezdit pohromadě. Kdo neměl usárnu, snažil se ji sehnat. Stávalo se, že nás z vlaku vystoupilo patnáct nebo dvacet a všichni jsme měli na zádech nefalšovaný originál. Když jsme pak museli jít po úzké stezce pěkně jeden za druhým, Marko se stáhnul na konec zástupu a zálibně pozoroval dlouhou řadu pohupujících se usáren. Naštěstí každý balil svou tornu trochu jinak; někdo na ni zavěsil pánev, jiný připnul zčernalou ledvinu, polní láhev nebo baterku, další ovinul okolo úesky svetr. Díky této „ústrojové nekázni“ nevypadala naše husí řada jako vojenská jednotka.
Zavedli jsme pak pravidelné střídání. Ten, kdo kráčel v čele, poodstoupil stranou a kochal se pohledem na přehlídku amerických toren, kterými se v takovém počtu hned tak nějaká jiná osada nemohla pochlubit. Nechal přejít dlouhý zástup kamarádů, zařadil se na konec a tak se to opakovalo pořád dokola, dokud jsme se celé té krásy nenasytili. Jestli nás někdo při těch manévrech pozoroval, nevím co si pomyslel.

Ilustrace: Miki Ryvola

Zabalit úesku tak, aby dobře vypadala, nebylo jen tak. Bylo třeba rozložit celtu a všechny věci rovnoměrně rozmístit; odhadnout správnou délku, aby torna byla spíš delší a hubenější než krátká a tlustá. Pak celtu přehnout a při stáčení pořádně utahovat. Doma pomáhal brácha a někdy i maminka; zvláště když věděla, že za čtvrt hodiny jede vlak a syn tornu už potřetí přebaluje. Na campu pak po ránu pomáhali kamarádi, nebo ještě lépe kamarádky. Dotyky malíčků při stáčení usárny byly někdy prvním intimním kontaktem trampské dvojice.
Miki Ryvola mi připomněl, že kosočtvercová celta se předem složila „do psaníčka“. To pro mne nebylo nic nového, vůbec jsem ale neznal rafinovaný způsob stáčení celého válce do jakési kapsy, vytvořené z přeloženého konce celty. Já jsem nahoře celtu nepřekládal, abych přes den mohl z torny občas něco vyndat, nebo do ní naopak něco zasunout.
Pokud má být US torna hodně dlouhá, je nutné nastavit svislý řemínek, kterým se přitahuje horní víko. Tvůrci americké vojenské torny kupodivu nepočítali s tím, že čeští trampové v ní budou nosit i těžkou zimní výbavu a zavedou v malé zemi uprostřed Evropy módu elegantních dlouhých válců. Když chtěl Bob Hurikán ve svých Dějinách trampingu pochválit trempířky, které ve dvacátých létech jezdily do „Anglického parku“ u Libřice, zmínil se právě o jejich jeden metr dlouhých úeskách.
Horší bylo, když jsme místo těžké celty začali vozit lehčí a opravdu nepromokavý igelit. Do toho už se hůř balilo a nevypadal tak hezky. Vzpomínám si, že jsem si spodní jazyk úesky prodloužil našitým pruhem celty, aby z ní pokud možno nic nevykukovalo. Někteří z nás jazyky odpárali a uprosili své matky, aby jim je přišily až na spodní konec torny. Staré šicí stroje značky Singer to zvládly, jejich jehly se ovšem často lámaly.
Některé stařičké originály, předávané z generace na generaci, přišly v průběhu věků o tolik potřebnou vrchní kapsu, zavěšenou prostřednictvím mosazných oček na horní víko. Nezbývalo než sehnat pevné plátno a ušít si kapsu náhradní. Jeffa vzpomíná, že české plátno obšil původními, ze zničeného vrchního dílu pečlivě odpáranými lemovkami a použil i původní řemínky. Taková náhražka pak byla skoro k nerozeznání od originálu. Jiným usárnám pro změnu chyběl lichoběžníkový spodní díl, upevněný provlečeným koženým řemínkem. Ti, kteří váhu svého báglu důsledně omezují, nechávají spodní díl ve skříni; není pro zabalení torny nezbytně nutný.

Ilustrace: Miki Ryvola

Jak už jsem se zmínil, trampova usárna bývá zvenčí ve větší nebo menší míře ověšena různými potřebnostmi. Větším dojmem než běžný ešus nebo ledvina zapůsobí samozřejmě laso nebo mačeta. Žertovně vypadá U.S. torna s bochníkem chleba připnutým řemenem. Do bočního poutka je možné zasunout třeba také klasický deštník s dřevěnou rukojetí. Nejen členky dívčí osady Takňák, ale i mnohé jiné trampky ovinovaly své úesky červeným šátkem s bílými puntíky. Zřejmě cítily potřebu nějak se odlišit od svých drsných kamarádů.
Leckdo si nedovede představit, že by vyjel na vandr jen a jen s usárnou, bez chlebníku neboli brodsaku. Jenom do vrchní kapsy nebo do ledviny by se přece jídlo nevešlo. A tak zavěsí přes rameno originální torbu z výstroje bůhvíkteré armády, nebo aspoň běžnější plátěnou tašku na plynovou masku. Ve vlaku, v hospodě i v lese se pak musí starat o dva rance místo o jeden.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na jeden z vandrů do Nízkých Tater. Tam si s sebou vzal chlebník i známý lenoch Findi. Pořád ho někde zapomínal. Jednou jsme po výstupu na holý hřeben dlouho škodolibě pozorovali, jak se Findi vrací hluboko dolů, jak se jeho dlouhá postava zmenšuje a na úpatí svahu mění v úplně drobnou postavičku. Jak se pak ten lidský mravenec podruhé vleče krok za krokem klikatou stezkou nahoru, tam kde se povalovala a na jeho účet bavila pohotově založená osada Cizí neštěstí. Brzy nás potom omrzelo pořád na Findiho někde čekat. Kdosi přišel na nápad přivázat mu chlebník k torně dlouhým provazem. Když se pak vydal na cestu jen s usárnou, udělal deset kroků a jemné trhnutí ho upozornilo, že už zase nechal své druhé zavazadlo ležet v trávě.
Velice elegantním, i když na můj vkus trochu těžkým doplňkem US torny je podlouhlá americká patrontaška. Připíná se na popruh vpředu, hned pod ramenem. Na počátku sedmdesátých let jsem jel s Prt’ákem a dalšími kamarády z původně dálkoplazecké jednoty Nohyb na Maramureš. Nesl jsem zásoby i pro svou kamarádku Rudi. Místo těžkých patrontašek jsem na popruhy úesky připnul dvě plátěné postranní kapsy, odříznuté ze staré turistické torny. Zpočátku byly nacpané k prasknutí, po třech dnech ještě jakž takž plné, za týden už ale skoro prázdné. Když přívěšky úplně splaskly, odepnul jsem je a zastrčil do torny. Vsadil bych se, že je pořád ještě mám někde schované.
Balení originální US torny bylo nebo dodnes je pro mnohé trampy rituálem, kterého se nechtějí vzdát; trochu pracnou, ale nezbytnou součástí jejich záliby, tak vzdálené od běžné dnešní představy o užití si volného času. Sám se ale musím přiznat, že na rozdíl od vlastního trampování mě balení torny vůbec nebaví. Dlouho mi trvá a pokaždé něco zapomenu.
Kdybych nečekaně zbohatnul, nepořídil bych si luxusní vilu ani luxusní vůz. Pořídil bych si osobního sluhu. Přes týden by neměl skoro nic na práci. Jen by sledoval předpověď počasí. Případně by mohl z dlouhé chvíle zalepit díry v přístřešku a zkontrolovat, jestli bateriím v baterce nedochází dech. Ve čtvrtek večer, ale možná až v pátek dopoledne by se dozvěděl, kam se jede na vandr. Prostudoval by mapu, vyhodnotil kopcovitost terénu a zalesněnost krajiny, odhadl by pravděpodobnost výskytu občerstvovacích stanic, u delších vandrů i možnost doplnění zásob. Vybral by nejvhodnější z mých letních a zimních, podzimních a jarních spacích pytlů, naimpregnoval by oděv a obuv. Věděl by, kde právě dozrává kukuřice a kde ještě nestačili vykopat brambory. Musel by totiž předpokládat, že pokud se jeho pán vypraví do takového místa, bude mu stačit kus špeku a trocha másla, česnek, cibule a sůl. Kdyby s sebou pán celý weekend táhl zbytečné zásoby, mohl by ubohému sluhovi vyhubovat.
Ano, takového kvalifikovaného sluhu bych si moc a moc přál. V pátek odpoledne bych přišel domů, vzal ranec za popruh a kráčel k nádraží. Zatím ovšem balím sám a tak jsem se rád přidal k těm několika kamarádům, kteří dál jezdí s tradiční usárnou, ale nechali si k ní ušít dlouhý a úzký pytel z lehoučké látky. Mám dokonce hned dva takové hnědozelené saky: jeden menší a druhý trochu větší. Vsunu dovnitř zúženou a zkrácenou pěnovou karimatku a pak do válcového pouzdra snadno napěchuji celou svou skromnou trampskou výbavu. Kdyby se k takovému pytli přišily dva popruhy a nahoře se zavázal provázkem, asi by se s ním dalo vandrovat i bez usárny. Jenže když „na uzdě přezky cinkají“, hned se šlape veseleji, viď Wabi...

Fredy Schubert

Text je jedním z celkem 44 Fredyho článků o trampingu, psaných pro trampský časopis Puchejř. Prvních 24 vyšlo v knize STOPOU TOULAVOU (Avalon 2009) a zbývajících 20 by mělo vyjít letos na podzim v druhém díle - který bude o trampském oděvu a obutí, trampského autostopu i rybolovu, o dobrých i zrádných mapách a nakonec i tom, proč si vlastně říkáme trampové. Oba díly ilustruje Miki Ryvola.

Usárnová fotografie z poloviny letošního května, která je navíc důkazem, že autor článku (uprostřed) jen nevzpomíná na staré usárnové časy...
Foto: Mates T.O. Paběrky

Foto: Saša s.t.s Usada

Foto: Pavlís

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
8171612
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Viky
Ahoj,samo že pokud to jen jde jezdím s USkou,ale když se my jí nechce baliřt tak mám stejný bágl jako ten trempík z první fotky vlevo,nosí se perfektně, do kapes se vejde příkladně vařič,chleba an část oblečení!!:-D;-)
Kajk
Ahoj kamarádi,děkuji za odpovědi,ale prakticky všechny možné "batožiny" mně rukama prošly, pár jsem si jich i ušil.Ze jmenovaných to není žádná a vzhledem k tomu,že jsem zmiňované "zavazadlo" viděl prvně v roce 1962 nebude to ani opuska.V Piňdově příspěvku mne zaujala zmínka o jakési kanadě.Pak je ještě možnost taková,že si po těch létech pamatuji "úplné prd":-).Hezké dny.Kajk.
Pinďa
Kajku, nejspíš se jedná o klon opusky, který se začal vyrábět někdy začátkem roku 70. Opuska byla usarna šitá družstvem OPUS, na kterou poskytl, někde okolo roku 68, vzor Wabi Ryvola. Byla šitá podle jeho uesky. Hodně lidí s ní jezdilo ven. Kanadu jsem nikdy na zádech neměl, protože, podle mně byla hnusná a obludně velká, podle mého otce velmi praktická, protože se do ní hodně vešlo. Osobně jsem jezdil s teletem zabaleným systémem spacák napůl, dvě ruličky proti sobě, mezi ně nějakou konzervu, do víka chleba a svetr a pod víkem celtu. Nahoře byl ešus, do kterého se strčilo koření a něco, co necinkalo. když jsem v 84 spacák propíchnul prstama a asi 2 roky na to sehnal za 720,- Kčs péřák Term de luxe, musel jsem tele odložit, protože se mě do něj nevešel a od té doby nosil na zádech kletr. Všechno mám dodnes.
Boko
@Kajk: Jeste ta "Italka" coz je prvovalecny italsky batoh, jak pise Fredy. Prave on byl casto predlohou pro ty skautske.
Boko
@Kajk: Neni moc batohu co by se zde s podobnym tvarem mohli nejak hojne vyskytovat. V samotny armadach z WWI, WWII a povalce byly pouze tyto moznosti (kdyby mel ruksak bocni ci jakekoliv kapsy):
- R-U velka polni (pozdejsi platena varianta),
- CSR velka polni,
- nemecky batoh pro afrikakorps, nebo horskych myslivcu,
- CSSR velka polni vz.60.

Silne nepravdepodobne:
- britsky "bergen rucksack"
- americky "10th division mountain rucksack".

Pokud mel pridelevane nytkama remeni popruhy, jednalo by se o predvalecne a povalecne skautske a turisticke batohy. Detto pokud mel polstrovane remeni filcem, pripadne kovova ocka pouze v latce.
ANONIM
:-):-D:-|;-);-D:cool:
Kajk
Ahoj,téma uzd a telátek bylo již "promrskáno" mnohokrát,ale mám dotaz ,zda by někdo nevěděl něco bližšího báglu,kterému se říkalo různě (kanada,čéeska apod.)V začátcích mého (je to víc než padesát let) trampování jsem jí několikrát viděl.Byla objemově větší než uzda,byla podobné konstrukce a měla kapsy po stranách.Nebyla to "domácí" tvorba,materiálově odpovídala britské či americké provenienci.kajk
Zdeněk Rony Kučera
Tak uzdu(usárnu)si ještě opčas nabalím,ale tele už mám jenom na zdi pro okrasu,nic se do telíska nevlezlo, však se jezdilo jen s dekou a celtou a ještě tak jedn par fuseklí a ledviňák to byla má výbava na čund taky se jezdilo až v Sobotu.Tak všem trempům ahoj Rony,Brno.:-)