Podzimní vandr do zimní krajiny Velké Fatry

Před měsícem jsme dostali pozvání od kamarádky Šmidly, abychom ji navštívili v jejím domovském kraji. Abychom se odtrhli od Brd českých a podívali se, jaké jsou Brdy na Slovensku. Vyrazili jsme proto na poctivý „jesenný vander“ na Velkou Fatru.
Protože vlaky byly beznadějně plné a časové možnosti účastníků omezené, přesunuli jsme se ve dvou autech a probili se ve dvou vlnách předsvátečním provozem na místních dálnicích.
Dorazili jsme sice pozdě večer, ale to nebránilo pokusu vyčkat na příjezd druhého vozidla.

Neúspěšně, po odloženém startu z Prahy se osadníci T.O. Panda v Turecké objevili v pátek sedm ráno (ostatní zatím stihli zahýbat se Šmidlinými zásobami horce). Takže jsme vstávali na etapy a pro nadcházející prodloužený víkend jsme se rozdělili na skupinu A a skupinu B. Tím nechceme říct, že by druhá skupina byla podřadnější, to je čistě rozlišovací označení – tedy béčko. Skupina A vyrážela brzy ráno splnit svůj úkol, čili obsadit salaš a zatopit, zatímco skupina B salaš ráno uklidila a nadělala dřevo.
Po výborné páteční snídani, kdy nás Šmidla a Janík v Turecké pohostili bryndzovou natierkou a koláčom, jsme se odhodlali vykročit z útulné dřevěné chaloupky vstříc neznámému na hlavním hřebeni Velké Fatry.
S přibývajícími metry přibývalo také sněhové pokrývky. Když byla vrstva sněhu souvislá, přicházely k nám i stopy místních medvědů. Křižovaly naší cestu a s nadějí jsme koukali do všech stran, že snad nějakého méďu uvidíme.

Vylezli jsme (někdo těch 800 metrů převýšení dofuněl), za občasného mrholení na hřeben, kde se nám chvílemi ukazovaly výhledy do údolí a my mohli obdivovat v dáli z mraku vyčnívající Malou Fatru. Protože jsme celou cestu jenom stoupali v hlubokém mokrém sněhu, těšili jsme se, jak si na salaši Pod Smrekovcom pěkně zatopíme.
Měli jsme štěstí. Při zatápění se dveře na salaši netrhly a jedna výprava za druhou odcházela s nepořízenou na jiná místa, kam by se uložili na noc. Jedna výprava se na nás dost nedůvěřivě dívala, když jsme jim oznámili, že nás spí na salaši deset, a oni viděli osoby jen čtyři. Z úst skupiny B jsme se posléze doslechli vtipnou historku, kdy cestou k nám potkali oněch pět odmítnutých outdooráků, kteří si jim stěžovali, že jsou na salaši skrblíci, kteří si evidentně vymýšlejí. „No,“ osvětlili jim to kamarádi, „ a nás je zbylých šest.“ Proti tomu nemohli outdooráci říct ani pumpička.

Večer se ze salaše linuly tóny ryvolovek a jiných písní do okolní ztemnělé krajiny. Hráli s námi ještě tři Brňáci, které jsme vzali na milost a kterým byla ke spaní určena dřevěná podlaha. Osazenstvo se pomalu ubíralo na kutě v ukrutném horku, které jsme si rychlým a zběsilým přikládáním způsobili.
Ráno nás přivítalo pro změnu mlhou, ale teplotou pod bodem mrazu. To způsobilo zatuhnutí mokrého sněhu a šlapalo se o poznání lépe. I tento den jsme se rozdělili. Skupina A opět vyrazila dřív, aby obsadila další salaš a skupina B mezitím dodělala dříví, které jsme stačili protáhnout komínem.

Čekal nás pochod po hřebeni. Se stoupající výškou se postupně ztrácela mlha a dokonce i Puchejř se snažil prodrat tou vodou, která ještě nespadla na zem. Pak už stačilo pár kroků a vyhoupli jsme se nad mraky a až téměř do konce sobotního putování jsme si užívali výhledů do dáli. Výhled na Malou Fatru, o kus dál špičaté vrcholky Vysokých Tater (koukali jsme důkladně, ale neblýskalo se...). Slunce svítilo a my šlapali ve štiplavém větru a mrazu po hřebeni až na nejvyšší vrchol Velké Fatry- Ostredok. O pouhých šest výškových metrů zaostává za naší Sněžkou, ale svými romantickými výhledy ji strčí celou do kapsy. Je to holý kopec, kde vás neruší ani davy turistů ani žádné stavby. A taky tady strašně fičí. Cestou dál se hřebenová cesta vydává přes další, již menší, vrcholky, aby během chvilky sestoupila o mnoho metrů níž.
V hlubokém sněhu to pěkně klouže, ale ta cesta má něco do sebe. Vítr jsme totiž nechali nahoře na hřebeni a dokonce si můžeme povídat i na větší vzdálenost. Nacházíme salaš Pod Suchym vrchom, vaříme čaj a hrajeme na kytaru. Nejvíce tato kratochvíle zaujme skupinu studentů až z dalekého Mexika, kteří překonávají hřeben v polobotkách. Vyslechli jsme si mexické písně, poučili Pedra a jeho kolegyni o slovenských pozdravech („Maj sa“ je víceméně univerzální a zvládnou ho použít i latinští američané).

Dochází skupina B, která měla smůlu na počasí. Ta hodina, o kterou vyrazila později, stačila, aby se opět zatáhlo a nebylo vidět dál, než na nejbližší tyč, značící hřebenovou trasu. Na salaši však za dalších tónů kytarových hodujeme a bavíme se do brzkých večerních hodin, kdy se odebíráme do hajan. Losos s Mejlou spí venku a zdá se jim o noční návštěvě medvěda. Naštěstí jen zdá. Z kadibudky je výborný výhled na lišku a silně sněží.
V neděli se skupiny A a B spojují v jednu skupinu AB a vydáváme se chumelenicí na cestu. Probojováváme se napadaným a navátým sněhem a volíme, z časových a klimatických důvodů, nejkratší cestu do krčmy. Sestup z nádherných vrcholků fatranských je vcelku prudký, ale stále kouzelný. Na kloboucích se tvoří závěje, na vlasech rampouchy a v tělech znavených trampů žízeň, kterou může uhasit jen zasloužené pivo v místním pohostinstvu.
Pod hrdými vrcholky Velké Fatry také sněží a my překonáváme poslední metry v mokré břečce. V hospodě dostáváme od Šmidly camrátka s medvědem a notami a plni dojmů se loučíme a vyrážíme do teplých krajin okolo Prahy a Plzně.

Foto: Lucka, Šmidla

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
11681722
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Bosánoha
Pekný výšlap, pekné foto, pekne podané.Ešte si prečítam čo na to Šmidla ;-)
Mejla
Musím říct, že ako to videla Šmidla stojí za to si vyprávění, téměř z Chilcootského průsmyku, přečíst. Šmidla vie...:)
D´Ady
a ako to videla Šmidla si mozete precitat na webe Severky http://www.severka.nfo.sk/modules.php?name=News&file=article&sid=298
Pírinka
Jak já vám závidím. Vandr i tu borovičku. Vydejte se i do Nízkých Tater, je tam nádherně a toho medvěda tam potkáte.
Šmidla
Pekné rozprávanie Raci. Musím povedať, že najväčší prínos tejto taškarice vidím v tom, že sa na Brdy naočkovala borovička s horcom :)
Monty
Krásny zážitok. :-D