ŘEČI KOLEM TÁBORÁKU - Brdská zimní armáda, kluci, to je paráda...

Jerry PackardNa pokraji lesa řeřaví v ohni dřevo, a když někdo přihodí do dohasínajícího ohně chrastí, vyšlehnou plameny a ozáří skupinku rozloženou kolem. Dnes se mlčí, kytary oněměly. Nikomu není do řeči, snad později.
Vzplane chrastí, vysoko vyšlehnou plameny a s nimi jako by vyšlehly otázky: Kdo byl vlastně Packard? Co byla Brdská zimní armáda? Jak se začínalo? Jak vlastně vznikl tramping? A jak první osady?
Jedna otázka rodí druhou a ti, co na ně odpovídají, mnohdy nemluví souvisle. Rozhodně ne v chronologickém sledu. Ale mluví pravdivě, prostě, jak se mluví mezi kamarády. I když se tu nehistorizuje, jsou ty otázky živé a najednou si uvědomuješ, že se ještě nenašel nikdo, kdo by solidně zpracoval alespoň nástin historie živelného hnutí, jemuž se říká tramping. A přece z předválečného trampingu vyrostli mnozí významní lidé, ať již kumštýři, sportovci, technici i politici.
Pokusme se zachytit pár vzpomínek, vynořujících se bez ladu a skladu, tak jak byly vypracovány v mihotavé záři indiánského ohně.
A přimyslete si k tomu noc, řeřavějící dřevo, z něhož občas vylétnou jiskry, houlající se mlhu a tajemné zvuky lesní noci a budete mít kulisu k tomu, o čem se oné podzimní noci mluvilo.
Ono je to už opravdu dlouho, moc let, kdopak je má počítat, co v Prachovských skalách byl průvodce, který před prohlídkou skalního bludiště shromáždil kolem sebe návštěvníky jako kvočna kuřata a důrazně řekl: „Vážené přítomné! Žádá se, aby se po dobu skal nekouřilo!“ Ono to s Brdskou zimní armádou nijak nesouviselo, ale protože Brdská zimní armáda a její generál Packard jedno jsou, vlastně byli, tak to přece jen spolu souvisí. Neboť právě s Packardem jsem se tenkrát v těch Prachovských skalách onoho kouzelného průvodce-stařečka nemohli nabažit a šli jsme si prohlížet skály třikrát za sebou.
K té Brdské zimní armádě. Tenkrát, před takovými pětatřiceti čtyřiceti lety nebyly Brdy takové jako dnes; byla to požehnaná divočina, kde jsi celé dny nepotkal člověka, a když, tak to byl buď dřevorubec nebo uhlíř, pálící milíře, nebo také hajný. A ten byl rád, když v lese potkal někoho, s kým si mohl v té samotě porozprávět.
Uhlířům a dřevorubcům nestálo za to vracet se do vsí, protože to znamenalo několik hodin cesty. Zůstávali proto většinou poblíž místa, kde naposled zaťali sekeru. A proto také všude po Hřebenech byly roztroušeny primitivní chatrče z kůry; byly několik metrů dlouhé, takže v nich mohlo vedle sebe spát až deset chlapů, a tvarem připomínaly hodně protáhlé áčko. Tedy stan áčko. Stát se v nich dalo jen shrbeně a asi uprostřed byl v jejich lomenici otvor, kterým unikal kouř z ohniště, které rozdělovalo chatrč na dvě poloviny.
Tehdy už nebyla ledová doba trampingu, ale - řekněme - doba bronzová. Bylo to právě to období, kdy jsme byli okouzleni romantikou Dalekého Severu (všimněte si, že to říkám s velkým D a s velkým S); cítili jsme se hrdiny Londonových povídek, zlatokopy, lovci kožišin, členy Severozápadní jízdní policie. A všude kolem nás byla Kanada a Aljaška.
Tehdy v zimě jezdila ven jen hrstka „skalních trampů“; ti však jezdili za každého počasí, i když třeba teploměr klesl na třicet pod nulou nebo byla čina, že bys do ní psa nevyhnal. Byla nás opravdu jen hrstka a ta se ztratila v brdských lesích jako kapka v moři. Někdy v té době se zrodila Brdská zimní armáda, jejím „generálem“ se stal Jerry Packard.
Když jsi třeba v sněhové metelici zahlédl šest hubených dlouhánů, zachumlaných do vyhrnutých límců „kanaďáků“, klouzajících po zledovatělé kamenité stezce brdských Hřebenů, mohls´ vzít jed na to, že je to Packard se svými kamarády. Nepamatuji se, že by někdy některý z nich chyběl. Buď jsi viděl všechny nebo žádného.
Nemyslete, že přeháním, když řeknu, že to byli trampové, jak se sluší a patří, jaké jen tak hned nepotkáš. Nebylo na Brdech místa, které by neprolezli jak v zimě, tak v létě, a když jsi přišel na místo, kde před tím kampovali, nenalezls´ po nich ani stopy. Byli to chlapci jak jedle, všichni dlouháni, hubení, jako by byli střiženi podle jednoho mustru; jen Packard měl tak trochu sklon nabrat trochu víc masa, ale k tomu už nedošlo...

„Přestaňte kamarádi, přestaňte jásat a hrát,
odešel nám už navždy, náš věrný kamarád...“

(Trampská píseň)

Těch prvních šest z Brdské zimní armády vědělo o každém brdském jelenu víc a líp než hajný. Znali snad všechny vexle zvěře, a když udeřily kruté mrazy, nebyli líní naložit si na úesku ještě pytel s krmivem a vláčet se s ním kolik hodin hlubokým sněhem.
V té době bylo kamarádství opravdovým kamarádstvím a platilo nejen mezi členy jedné party či osady, ale mezi všemi trampy bez rozdílu. Mohl ses spolehnout třeba na docela neznámého trampa, že ti kdykoli pomůže, i kdyby měl přitom třeba nasadit život. Kluci z Brdské zimní armády nebyli výjimkou; byli ochotni pomoci, a také pomáhali všude tam, kde toho bylo třeba, přestože nijak zvlášť nevyhledávali společnost. Byli to takoví, řeklo by se, kolektivní samotáři.
Snad právě pro tohle jejich pojetí kamarádství se jim tak strašně zalíbilo heslo, které jsme našli na zdi v Mezinárodním klubu námořníků v Marseille: „Zmítáni týmž bouřemi, trpíce týmiž bídami, námořníci celého světa jsou bratři!“
Ale to bylo až později. Přišla hospodářská krize, nezaměstnanost, ze sousedního Německa stále hlasitěji duněly kroky nacistů.
Stále víc kamarádů bylo bez zaměstnání.
A tehdy se projevila trampská solidarita v plné míře. Ti, kteří dosud měli práci, dávali ze svých malých platů, aby pomohli kamarádům.
A Packard byl mezi prvními, kteří se tuto pomoc snažili zorganizovat.
Packard. Slyšeli jste o něm jako o „generálu Packardovi“. Jmenoval se vlastně Jarda Krsek a byl zaměstnán v jednom pražském nakladatelství. Byl ceněn jako výborný odborník. Měl široké vzdělání a rozhled, byl vynikající organizátor. Měl rád legraci, miloval přírodu, lidi a plachou lesní zvěř.
Čirou náhodou jsme při příjezdu okupantů stáli vedle sebe na Příkopech. Packard byl potom mezi prvními, kteří šli do ilegální práce. Jakou důležitost přikládalo gestapo právě jemu, dokazuje, že si pro něho přijelo ven, do lesa, a nečekalo, až se v neděli večer vrátí.
„Generál“ Packard nezklamal. Mlčel. Svým mlčením zachránil desítky kamarádů, které by jinak čekal stejný osud...

Článek byl napsaný pro časopis Camp v roce 1968

Ilustrace: Medvěd C.T.H.B.C

Vandr v Podkarpatské Rusi, rok 1931. Jerry Packard vpravo.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
16216206
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.