Rozhovor s divným ptákem MIKI RYVOLOU

Miki RyvolaTrampská osada Zlatý klíč vznikla před 58 lety, 20. února 1956. Kdo byl, kromě Tebe a Pedráka u jejího zrodu a proč zrovna Zlatý klíč?
Osadu jsme založili v kladenské čtvrti Rozdělov, kde jsme žili v jednom činžáku. Osadní kronika praví, že se tak stalo ve čtyři hodiny odpoledne. A byli jsme tři - Jindřich Pitra – Pedro, Zdeněk Frolík – Fred a já. V té době jsme četli a milovali knihu Srub U zlatého klíč, kterou pod pseudonymem Michael Bernard napsal Miloš Kocourek. Před vznikem osady ale už byla řádka klubů a klukovských part, s nimiž jsme prožili spoustu toulek a dobrodružství.

Po deseti letech od vydání (1947) vás inspiroval příběh vydaný ve 4. svazku knižnice Rychlých šípů legendárního časopisu Vpřed …dva chlapci v něm objeví opuštěný srub…jaký jste tehdy měli oblíbený camp, kde jste pořádali sleziny?
Bylo nám kolem čtrnácti, takže nějaké sleziny v hospůdkách se jaksi nekonaly. Každou volnou chvíli jsme vyráželi do kladenského okolí, pěšky, na kolech či na lyžích, hlavně na Okoř, do povodí Kačáku, později do údolí Oupoře, pod Týřov, který se stal naším oblíbeným a hlavně prázdninovým kempem. Později další přítoky Berounky, camp u Strachovic na Javornici…

Tenhle camp připomněl Wabi v roce 1973 písní Šestačtyřicátej ...my měli camp tam, co stával ten mlejn, jak vyhořel a nikdo neví proč, my vždycky tíhli k místům zapadlejm, tam líp zněl náš střeleckej kolotoč… Byl jsi jeho mladší bratr …
Brácha byl o sedm let starší, takže se na naše trampské hemžení díval poněkud přezíravě… Dal nám ale řadu cenných rad a tipů na místa, kam jezdil jako mladičký trempíř těsně po válce. A samozřejmě nás inspiroval v muzice, otevřel své zpěvníky a velmi tvrdě mě dřel na kytaru – tenkrát palisandrového gibsona – za což jsem dodnes vděčný…

Půl roku po založení osady jsi odešel z Kladna studovat, na dnes proslulou, střední keramickou školu, kde vznikl legendární Club Demigon…
V září 1956 jsem odešel do Bechyně a vzal sebou i okouzlení trampingem. Krásnou shodou okolností jsem v tom městečku našel i spřízněné duše, ve škole i v intru. Po vzniku Clubu Demigon, což byl spolek lidiček, kteří psali básně, povídky, dělali výtvarničinu, muziku i divadlo, pak už přirozeně došlo ke sloučení klubu s osadou, jednoho krásného léta na Zlaté řece…

Do té školy chodili nejen trampové ze Zlatého klíče, ale také zpěváci Karel Kryl, či zpěvák Viktor Sodoma a všichni na ni s láskou vzpomínají...
Dodnes považujeme náš bechyňský život za zázrak a velké štěstí, kterého se nám dostalo. V pohádkovém městě, v čase blížících se šedesátých let se sešla výjimečná parta, navíc ve škole, která oplývala skvělými kantory. Bylo to inspirativní prostředí, a my jsme Bechyní těžce poznamenáni. Bechyně – to byla nejenom práce s hlínou, kreslení a malování, ale možná především – večery ve studentských hospůdkách, výpravy na Židovu strouhu a do Obůrky, divadelní zkoušky a šílené premiéry, plovárna s legendárním Majkou Čechem, vodácké výpravy, zakládání a rozpouštění kapel, muzicírování na intru, noční výpravy z kláštera, první lásky…

První lásky… jak ses vlastně seznámil se svojí Lipkou?
S Lipkou mě seznámil Pedro, po matuře v roce 1960. Moje skvělá a tolerantní žena v tom roce maturovala na pražské výtvarce, rozuměli jsme si od začátku nejenom v kumštu, ale vůbec. A dodnes…

Zlatý klíč nevzešel z prostředí předválečných trampských osad jako je Ztracenka či jiné staré osady na Velké, Zlaté či Staré řece a na rozdíl od usedlých „osadníků“ jste vandrovali po celém Československu. Ke Zlatému klíči přesto už 45 let patří neodmyslitelně základna Fort Hazard u Kaplice…
Postupně přibývali další osadníci a po matuře nám přišlo absurdní se rozejít. Když kluci odkroutili vojnu, přišli první osadní svatby a první osadní dětičky. Začali jsme shánět přístřeší na zimu, kde by dítka přežila a našli polorozpadlou samotu u Kaplice, někdy kolem roku 1967. Provizorní přístřeší po čase přestalo vyhovovat, usedli jsme nad papír, uplatnili své výtvarné vzdělání a nakreslili Fort Hazard tak, jak jsme si ho vysnili ještě na škole. Pak už stačilo jen pár desítek let práce a bolestného učení nejrůznějším řemeslům. Výsledkem je současný Fort Hazard, který jen s mírnou nadsázkou označujeme jako muzeum, kde jsme sami exponáty.

Partička pokeru před Fort Hazardem...
Fotka je z kroniky T.O. Zlatý klíč

Bez muzea i bez nadsázky, ať chceš nebo nechceš, jsi dnes trampský „klasik“, ale jako mladý tramp jsi měl možnost setkat se s mnoha trampskými osobnostmi …
Měl jsem štěstí na setkávání se skutečnými trampskými legendami, s „otci poutníky“, průkopníky trampingu a zejména trampské hudby. Třeba Bob Hurikán byl otcem naší spolužačky Jany Peterkové a na Hurikánu jsme trávili část prázdnin. Každý z těchto starších kamarádů mi dal kousek svých zkušeností a životního postoje. U většiny z nich mi imponoval moudrý nadhled, jak se nebrali příliš vážně, jak tramping neviděli jako jedinou životní náplň, ale spíš jako věčnou a krásnou hru. Obdivuhodné byly jejich morální zásady. Pro talent, rozhled, vtip a neuvěřitelnou pracovitost jsem si hluboce vážil hlavně Jarky Mottla.

Jak dnes vidíš střety mezi obhájci „staré, klasické trampské písně“ a vyznavači „moderní trampské písně“ respektive hobousáckého „tempa di vlak“?
Války a šarvátky z šedesátých let jsou dávno pryč, čas ukázal kvalitu i slepé uličky, škatulkování trampské muziky je dnešním pohledem směšné a pro mladé trampy nepochopitelné. Pro naše „hobousárny“ se už čtyřicet let paradoxně a tvrdošíjně užívá termín
„moderní trampská píseň“. Je směšná představa, že by dnes někdo vyčítal trampské kapele použité nástroje, jako nás tepali někteří „pravověrní“za hru na gibsony, či za tempa písní…

Miki s vizáží "trampského manekýna"
Foto je z kroniky T.O. Zlatý klíč

Písničky jsi psal hlavně v šedesátých letech. Pak byla dlouhá přestávka a najednou – z čistého nebe, v roce 1984 – jsi složil a pak začal hrát harmonicky i textově zcela nové songy. Kde se vzaly?
Jednoduše – měl jsem pocit, že trampské téma je skoro vyčerpané a dostal jsem chuť využít více krás češtiny, kterou miluju a swingového školení, včetně harmonických postupů a použití akordů, pro trampskou písničku neobvyklých…

V roce 1982 napsal Wabi píseň Slet divných ptáků o dva roky později vyšel v samizdatu zpěvník Písně divnejch ptáků, v roce 1985 jsme se Strunkou vydali sborník všech tvých textů pod názvem Země tří sluncí. Divní ptáci se ale objevili ve Zlatém klíči mnohem dříve – Wabiho Hejno vran je z roku 1960, Tvá Země tří sluncí z roku 1971 začíná veršem … až jednou hejna mejch podivnejch ptáků, vrátí se v podzimní větrnej den…Ptáky v mnoha podobách lze nalézt v časopisu Trail, jehož šéfredaktorem byl v letech 1969-70 Wabi…
Ptačí téma nás provází už od Bechyně, v poezii, próze, písních, v malbě i kresbě, grafice a samozřejmě keramice. Ptáci jako symbol volnosti, tolerance, radosti…

S bráchou Wabim..
Foto je z kroniky T.O. Zlatý klíč

V roce 1992 ses vrátil, jako živnostník, k tomu co jsi vystudoval – ke keramice. Spousta kamarádů vidělo legendární výstavu Tvé „ptačí“ keramiky na zámku Kozel, pořádanou Béďou Šedifkou z osady Komárů, a má Tvé „ptačí vázy“ ve svých domovech. Jak je to vlastně s Tvojí tvorbou?… V posledních letech máš zřejmě inspiraci ve Tvé písni „Já jsem tak línej, tak překrásně línej…“
Když jsem skončil v nakladatelství, vrátil jsem se trochu kajícně k původní profesi. Postavil jsem keramickou dílnu a znovu začal dělat ptáky, tentokrát z hlíny. Podnikatel jsem byl na baterky, daleko víc věcí jsem rozdal kamarádům, než uplatnil v galeriích. Teď už jen tak „na volnoběh“ občas něco uplácám, když zrovna někde nehraju. Rád a poměrně často kreslím do Puchejře i jinam…Za programovou písní „Já jsem tak línej“ si hrdě stojím, může se tomu říkat třeba meditace či sběr inspirací…

Když jsme se dostali k Tvým písním – pro někoho je možná překvapením, že Hoboes, osadní kapela T. O. Zlatý klíč, nikdy nevyhrála Portu, ale Zlatou Portu „za zásluhy o žánr“ dostala postupně jak kapela Hoboes, tak Wabi i ty. Získal jsi ale také zvláštní ocenění – v trampském žánru existuje pouze jedna píseň, která dosáhla i mezi netrampským občanstvem proslulosti až téměř zlidověla...
Bedna od whisky mi přerostla přes hlavu, jeden čas bylo poněkud „přebednováno“ a já tu píseň začal nenávidět. Jenže za ta léta od roku 1968 se z ní stal takový fenomén, že už žije vlastním životem a já jen trochu zvrhle sbírám nové a nové úpravy. Vedle Wanastových Vjecí je tu například dojemná verze od Bambini di Praga, swingová úprava od bigbendu Kokosy, odhulákali ji i Maxim Turbulenc, nazpíval ji Hurvínek i pes Filipes, Bokomara ji udělala v hantecu, Kapitán Kid ji kongeniálně převedl do slovenčiny…. Před časem jsem dostal text v esperantu, už mi ji zahrála pro radost dudácká muzika a v neposlední řadě ji excelentně provedli Nezmaři s Filharmonickým orchestrem České Budějovice…Pořád platí, že písnička je dítě, které pustíš do světa a ono už si žije vlastním životem…

Soutěžní večer Trampskou písní za romantikou v Lucerně 1. listopadu 1963. Část třináctičlenného osadního souboru Zlatého klíče - zleva: Wabi, Vendi, Míra Navara, Miki, Pedro, Pade.

Dítě, které jsi „vypustil do světa“, je Tvoje dcera Lenka (*1968), která je knihovnicí v Českých Budějovicích a v roce 2005 vydala sbírku Hračky v kabelce: básničky 1987-2004, kterou si sama ilustrovala. Píše i písňové texty, které hraje Samson a jeho parta…Padlo jablko blízko či daleko od stromu?
Lenka mě nepřetržitě potěšuje. Nejenom píše krásné texty a poezii, ale také výborně kreslí a maluje. Mluvení o genech a jablkách nemám moc rád, ale vyrůstala v prostředí, které mohlo být nakažlivé. Mimochodem vnučka Magdalenka právě nastupuje do výtvarky v Českém Krumlově…

Dnes už díky Tvým koncertům s Pavlem Drengubákem – Jimem a Pavlem Zajícem – Zajdou nejen zasvěcenci znají hymnu Old Boys Expedition – píseň Parta drsnejch dědků (1984). Letos je to už 30 let co drsní hoši s nášivkou O.B.E. na košilích vyrazili do drsných hvozdů Kaiserwaldu (Slavkovského lesa). Měl jsem štěstí být tenkrát jako „šerpa“ u toho, ale kdo by tenkrát tušil, že bude O.B.E. putovat i po třiceti letech…
Old Boys Expedition vznikla v roce 1980, nenápadně jako puťák z T. O. Montana pod Prenetem, napříč Šumavou na Fort Hazard. Letos čtyřicítka dědků šlapala už 31. ročník, už se značně olámanými haluzemi, leč pořád s nadšením, muzikou, dychtivýma očima a kamarádstvím... Jaký lepší smysl hledat?

Za ostnatými dráty socialistického Československa vznikla Tvá píseň Drátěné ohrady (1982), kterou pak zpívali čeští trampové na všech kontinentech. V roce 1990 jste s bráchou Wabim mohli konečně vyjet ven – za českými trampy ve světě….
Protoulali jsme s Wabim hodně zemí – Švýcary, Německo, Francii, Ameriku a pak už do Tramtárie, ke klokanům a československým kamarádům. Právě na těchto toulkách mi došlo jak nenapodobitelný, pro mnohé nepochopitelný, je fenomén trampského hnutí.

V Austrálii...

Takzvaná „moderní trampská píseň“ vzešla z atmosféry šedesátých let… a už na konci osmdesátých let se pozvolna stávala trampskou klasikou. Jaký je tvůj názor na současnou trampskou píseň a které ze současných skupin Tě zaujaly?
Každá generace si vytvářela svou muziku, navazovala na předchůdce, obohacovala je o nové hudební postupy a přebírala písně, které měly trvalou hodnotu. Myslím, že to funguje pořád. Necítím se na hodnocení současné trampské písně, tím méně kapel. Mám rád ostravské Tempo di vlak a fascinuje mě bratislavská parta Pekaringo, která kromě skvělé vlastní tvorby dělá dokonalou češtinou hobousárny, se správnou dávkou swingu.

První Tvoje články se objevily na přelomu padesátých a šedesátých let v časopise Za krásami domova. Kdo trampům umožnil publikovat právě tam?
Dobrý člověk a skvělá šéfredaktorka Olga Šumberová byla jednou z prvních, kteří v šedesátých letech rozpoznali neopakovatelnost a podstatu trampingu.

Miki jako nadějný a perspektivní šerif osady Zlatý klíč...
Foto je z kroniky T.O. Zlatý klíč

Pak začala éra rubriky Táborový oheň v časopise Mladý svět… Jak spolupráce Zlatého klíče a „mlaďáku“ vznikla?
Seznámil jsem se s redakcí Mladého světa po našem výročáku, kdy s námi zametli ožralí milicionáři v Soběšíně na Sázavě a my jsme se na redakci obrátili zahořklým dopisem. Láďa Smoljak, Jarda Weigel, Jirka Tunkl, Ruda Křesťan a další redaktoři s námi nakonec začali jezdit i na některé vandry, aby na vlastní kůži poznali, zač je toho loket. Z toho potom vznikla rubrika Táborový oheň, kolektivní dílo Zlatého klíče a dalších kamarádů, kde fiktivní postava MAGI psala rubričku…A V SOBOTU – tedy ponejvíce já, někdy Wabi, Kapitán Kid, Sala za holky a tak…

V šedesátých letech jsi napsal také deset příběhů Kečupa Toma & psa Vorčestra. V roce 1971 jsi v rozhovoru pro časopis Tramp avizoval vydání knížky povídek…Vyšlo ale jen šest povídek v „mlaďáku“ se skvělými ilustracemi Jardy Weigela, kterého ale mají znalci spojeného spíše s divadlem Járy Cimrmana…
Jarda Weigel byl výtvarným redaktorem tohoto kultovního „mlaďáku“, kde jsme dělali rubriku Táborový oheň a náš dobrý kamarád. Kečup s Vorčestrem se mu moc zalíbil, nakreslil krásné ilustrace a po otištění v týdeníku jsme se dokonce chystali na kreslený seriál a animovaný film – leč bolševik opět zdvihl hlavu a tahle dvojice mu nebyla příliš sympatická….

Silwestern na Fort Hazardu. Miki Ryvola je samozřejmě tím elegánem se šerifskou hvězdou...
Fotka je z kroniky T.O. Zlatý klíč

Kečupa Toma & psa Vorčestra jsme se Strunkou vydali po deseti letech v roce 1981 v Plzni jako samizdat v nakladatelství Pajda s ilustracemi Standy Galáska – Johnkiho. Po dalších deseti letech, v roce 1991, je Ladislav Horáček vydal v Pasece. Poprvé knižně, v kapesním formátu vhodném na vandr, opět s ilustracemi Jardy Weigela. To je už dvacet let a mezitím vyrostla další trampská generace…Neuvažuješ o novém vydání?
Nové vydání záleží na zájmu P. T. nakladatelů…

Psal jsi do všech legendárních trampských časopisů šedesátých let – Campu, Stezky, Trailu i Jižní stezky. Který z nich Ti byl nejbližší?
Asi Camp – jeden z prvních. Dělali ho Honza Vyčítal s Markem Čermákem, Pepíkem Šimkem, Jirkou Faladou a dalšími. Měl poměrně vysokou literární i výtvarnou úroveň, dobré povídky i poezii, široký záběr, nebyl zahleděný do sebe, připouštěl, že kromě trampingu je ještě spousta věcí k prožití. Navíc měl skvělý smysl po humor, což mi velmi vyhovovalo…

Tunel jménem čas...
Foto je z kroniky T.O. Zlatý klíč

Tvoje literární tvorba se vymyká z klasických trampských schémat. Nahlédnout do Tvé literární kuchyně umožnila mladým trampským autorům až kniha LISTÍ aneb CO ZBEJVÁ vydaná Avalonem v roce 2008. Co bys jim doporučil?
Tohle je otázka na malou knížku. Inspirace? Recept? Vzory? Především hodně číst, rozhlížet se, nasávat, sbírat dobré a hodnotné lidi, učit se pěstovat si nadhled a rozhled…Navíc mít štěstí na zapálené, vnímavé, kumštovní kamarády, jako jsem měl a mám já…

V době normalizace, po zákazu trampských časopisů, jsi neměl kde publikovat. Tvoje texty se objevovaly jen v trampských samizdatech, jako byl Dým, Toulavec, Totem, OTA, Pajda, Týřovský herold, Poutník, Šmatlavú stopú, Bodlák, Poportýr, Letokruhy atd. Zaujalo mne, že jsi v říjnu 1989, tedy měsíc před sametovou revolucí – publikoval i v samizdatových Lidových novinách. Jak k tomu došlo?
Jak víš, pracoval jsem té době v Paláci Metro na Národní třídě, naproti Redutě, kde později došlo k masakru. V patře pod naší redakcí sídlilo bytové družstvo, které skrývalo redakci Lidovek. Ruda Zeman z Lidovek mě často navštěvoval a po jedné mojí cestě na knižní veletrh do Moskvy mě požádal o postřehy z tehdejšího SSSR. Rád jsem vyhověl…

S vojínem Wabim Ryvolou po jeho příjezdu domů na opušťák...

Trampové Tě znají jako písničkáře, ale málokdo ví, že jsi v Paláci Metro celá léta pracoval jako redaktor v Lidovém nakladatelství a vypravil jsi do světa hezkých pár knih. Jak na svou redaktorskou práci vzpomínáš?
Dělat knížky je veliká radost, kniha je nádherný artefakt a dnešní čumění do nejrůznějších obrazovek mě upřímně děsí. Kniha rozvíjí fantazii, bez fantazie není romantika, bez romantiky asi není tramping… A virtuální trampování si opravdu nedovedu představit.

V Lidovém nakladatelství se Ti podařilo ve dvou vydáních (1970 a 1978) vydat i knížečku TRAMPSKÉ ANEKDOTY. Z čeho jsi čerpal?
Trampské anekdoty jsem čerpal pilným sbíráním na osadách a potlaších, částečně jsem vyplenil staré trampské časopisy a některé poklady našel v dobovém tisku z 20. a 30. let…

Ukázka jedné z ilustrací Mikiho Ryvoly kreslené do Puchejře k článkům Fredyho Schuberta

Čtenáři Puchejře už řadu let oceňují Tvoji kreslířskou spolupráci s Fredym Schubertem z Paběrků, zejména na jeho knížce o trampingu a hlavně o trampech samotných, kterou Avalon vydal v roce 2009 pod názvem STOPOU TOULAVOU. Fredyho texty Pěšáci (1982) a Života bído přece mám tě rád (1984) zhudebnil Tvůj brácha Wabi, jak došlo ke spolupráci s Tebou?
S touhle paběrkovskou sekcí mě seznámil před dávnými lety Wabi, který s Fredym, Sašou, Jeffem a dalšími prožil mnohá dobrodružství. Když začal Fredy otiskovat svoje texty v Puchejři, zapištěl jsem rozkoší a na jeho prosbu o vytvoření ilustrací jsem neváhal přikývnout. Fredy se svým suchým humorem, obrovskou zásobou zkušeností, precizností v datech a faktech je přísný šéf, leč pomilováníhodný spolupracovník a parťák. Rád s ním půjdu dál…

Jak vnímáš svou popularitu „trampského barda“ či „legendy trampingu“, který ovlivnil poslední tři generace trampů víc, než si možná připouští?
K téhle popularitě jsem přišel jako příslovečný slepý k houslím. Přídomky jako „legenda“či „bard“mě děsí. Jsem člověk plachý, nejlíp je mi v koutku, odkud pozoruji cvrkot. Přesto přiznám, že mi můj způsob života přivedl do cesty velkou spoustu dobrých a vzácných lidí. Často víc, než dokážu ocenit.

Miki se svojí ženou Lipkou a loučení při odchodu z Fort Hazardu.
Foto: Michael Antony - Tony

Děkuju za rozhovor

Petr Náhlík - Vokoun, T.O. Suché studánky

Rozhovor byl na Trampském magazínu zveřejněn u příležitosti 72. narozenin Mikiho Ryvoly, které jsou slaveny 12. dubna. Pokud se chceš připojit k ostatním gratulantům, tak svojí gratulaci Mikimu napiš buď do diskuze pod článkem, nebo na náš redakční mail: trampsky-magazin@centrum.cz a koncem tohoto týdne všechna přání vytiskneme a pošleme Mikimu dopisem.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
141411417
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Ivana Daisy
Ahoj Miky, přeji všechno nejlepší, hlavně zdravíčko! Děkuji za krásné písničky, které mě provází nejen ve chvilkách trampování, ale i v těch všedních při domácích pracech- ony ty práce pak jdou tak nějak líp, když si při nich broukám "Hoboes"... :-)
Věra Jinderlová
Ať ti furt všechno šlape kamaráde...:-)
Pavel Slim Mazal
Ahoj Miky , jsa téhož ročníku , dovolím si tykat.Přeju Ti ,krom zdraví,hlavně hodně elánu do tvorby,páč to děláš,soudím,dobře! Kdykoli hraju Zemi tří sluncí,vzpomenu si jak si mi ji hrál na Portě v Litomyšli.Jéžiš,tenkrát lilo! Dík,nejen za ni a dokud ještě žijem ,
Jezdíme furt !
Za partu,tímto jménem,z Prostějova,
Slim
jANA
Všechno nejlepší a hodně zdravíčka.:-)
Jiří Bob Kněžíček
Ahoj.Chtěl bych Mikimu popřát hodně zdraví a zdaru.Rád vzpomínám na oheň který jsem dělal k jeho 65.narozeninám na hradě Landštejně.:-)
Míla Lišák Lukavec
Ahoj Miki,
gratuluju a děkuju ti, že seš jakej seš, a taky prosím buď takovej dál a co nejdýl.
Lišák
poslední hejtman Mokrejch Ftáků,
Jablonec nad Nisou
Prófa-František Kacálek
Ahoj, Vokoune, díky za zaslání rozhovoru s Mikym Ryvolou, jehož melodiku mám neskutečně rád a rád se přidám k opožděným gratulantům, chápu že sem na drsný sever se pošta dostává s pravidelným zpožděním.Prófa t.č.chalupář na Vojtoch pod Chotárnym-Čadca.
Kastelán
Ahoj Miky, přeju dalších spoustu let a sil k napsání ještě mnoha krásných písní. Díky za všechny, které mě provází životem, i když na některé muzikantsky nemám.
A taky za tvůj pevný životní postoj.
Kastelán, Brno
Tony
Ahoj.
Všechna přání sem napsané, nebo poslané na redakční mail - byly vytištěny a poslány Mikimu poštou.
TARZAN
Za ty pěkné triky co hraješ na kytaru-Miky z celé republiky vzdáváme ti díky
Tarzan-T.O Šangrila Val.Klobouky
Aleš Bobek Prnka
Miky, ke včerejším narozeninám Ti přeji hodně a spousty a nejvíc.Díky za Tvé písničky.
Bobek - T.O. Orlíci Hradec Králové
JIRI LELEK
Vše nejlepší k narozeninám,Miky,díky nejen za-\"já jsem tak línej\"- mou celoživotní inspiraci.Jirka-Boston/U.K.
WINDY
Ahoj bráško, to teda koukám jak nám to pěkně letí. No nám to "neva", my to "vydr" a jak říká klasik "Každýmu je tolik, na kolik se cejtí!!!" Jak tě znám tobě je věčnejch vosumnáct, tak vo co vlastně de??! Moc tě u příležitosti tvejch lavnejch vylíhntin pozdravuju a vlídně vzpomínám na chvíle, kdy naše "bizoní stádo" brázdilo českou kotlinu ještě v plným počtu. Tak se nám drž - palec zalamuje bizoní bratříček Windy Bill :-)
Pavel ferry Petrách
Ahoj Vokoune, zdravím z Budějc, díky za to povídání. I když toho dědka znám už pěkných pár let, ačkoliv se moc často nesetkáme,vždycky se najde něco novýho, co jsem třeba eště nevěděl. Tak mu, prosím tě, taky řekni, že mu k tomu slušnýmu věkočíslu posílám blahopřání za fšechny, co ještě zbyli z naší, se Zlatým Klíčem kdysi velmi spřátelený osady. ferry -T.O. Hvězda Jihu - Č.B.
Kajk
Ahoj,sluníčko nad hlavou i v duši ať Tě dál provází.Desetiletá Hanka pronesla :"Kdyby jsi na Mikiho nechtěl jít, až tu bude hrát,tak já jdu klidně sama ,víš !";-D
Dudliik
Miki, moc nevím, co ti přát: všechno opravdu důležitý (moudrost, lásku, smysl pro humor i dobrý lidi kolem) zjevně máš. Tak aspoň díky, že jseš. :)
Toulavej
Přeji vše nej k narozkám...a nebuď tak línej, tak strašně moc línej....a ať ti to furt šlape a zpívá. Toulavej;-)
Macek
Pokud vim, Miki nema computer a uz vubec Facebook! Tak mu aspon prejme virtualne, treba ho zabrni mezi lopatkama.;-D
Tony Avalon
Macku - právě proto, že Miki nechce mít počítač, je pod rozhovorem napsáno, že každé přání zde napsané bude vytisknuto a posláno Mikimu poštou:)
vera cernohorska
Všechno něj něj od Věry a Marcely z Okore!!
Ofil
Mikimu všechno nej a ať mu to stále dobře zpívá:-)
Andy
Miki, fše nej...

Andy - zpět v CZ. :-)