Rozhovor s MARKO ČERMÁKEM

Motto: Lidi, kteří říkají, že tramping umírá, nebo umřel, jsou právě ti, kteří přestali trampovat…

Na vandru po slovenských horách v září 2013.
Foto: Obluda

Tento rozhovor vyšel na konci loňského roku v trampském časopisu Puchejř a ačkoliv se snažíme, aby články v Puchejři a Trampském magazínu nebyly stejné, u tohoto rozhovoru je potřeba udělat výjimku, neboť věřím tomu, že potěší i mnoho dalších trampů, kteří Puchejře nečtou a byla by škoda, kdyby se k nim „pokec s Markem“ nedostal…

----------

Přiznám se k něčemu, co jsem ti ještě nikdy neřekl, ale když nás před pár lety s příchodem třetího křížku, začala opouštět ta „správná skromná vandrovní ortodoxnost“, byl jsi to právě ty a tvoji nejbližší kamarádi z osady Paběrky, kteří jste nás motivovali svým příkladem, že se nemusí polevovat ani v pozdějším věku, že to prostě jde - být na sebe tvrdej i přes to, že občas něco bolí a tělo už neslouží tak jako tenkrát…

No - tělo už sice tak neslouží, ale motivace je pořád stejná. To není zásluha, ale nádherná posedlost. Magickou moc má usárna. Když ji vezmu na záda, jsem rázem v jiném romantickém světě a jsem jiný člověk. Ten znak cejchu mně dodává šťávu pořád, třeba i v těch pětasedmdesáti…

S osadou Paběrky u jednoho z nezčetných ohňů...
Foto: Mišelin

Svůj „hlavní stan“ máš na brdské osadě Westend, na boudě El Toro, která je po El Pasu druhým nejstarším trampskou boudou na Brdech, jelikož pochází z roku 1926. Jestli dobře počítám, je tedy o celých 14 let starší než ty, tak jsi ho určitě nemohl stavět ty. Jakým způsobem lze získat takovou krásnou boudu?

Měl jsem chatu na Kačáku, nad osadou Starý potok a Batalion, kterou postavil táta na pustým úhoru, a už tenkrát kolem stály chaty a ty byly oplocený. Ale byl jsem malý dítě, a tak jsem se nemohl bránit.
Jezdil jsem tam pár let a pak jsem si řekl, že to tak dál nejde, protože přes plot se nedostaneš do lesa. Přestal jsem na ni jezdit a pak se do ní nastěhovaly takový ty živly, čundráci, ale špatní čundráci. Lezli tam oknem přespávat, až jsem si řekl, že tohleto neuhraju a rozhodl jsem se chatu prodat, i když táta ji stavěl s nejlepším úmyslem, obracejíce se jistě dodnes v hrobě. Šmejdil jsem pak po všech koutech, až náhodou jsme jeli sem na Brdy, to mohlo být roce šedesát sedm a kamarádka mojí minulý ženy tady měla chajdu. Dvakrát třikrát jsme tu byli a chodili jsme tímhle westendským údolím a já jsem si říkal: „Hergot, tady jsou ale chatičky.“ To ještě tenkrát stály i ty, co už teď nestojí, co už jsou stržený nebo shořely. To byly opravdu ještě echt chaty a jedna z nich se prodávala, a to ta nejhezčí. Šel jsem za majitelkou a majitelka mi ukázala obrovskej štos nabídek a říká: „No, a nedali byste víc než deset tisíc?“ A já jí odpověděl, že jsem si tu chatu obešel a má vzadu shnilou stěnu a vyndával jsem z police talíře, ale deset tisíc vám dáme. A ona: „No to nic, já na ty ostatní nebudu reagovat a chatu nechám vám.“
A tak jsem tady.

A srub je dodnes zachovaný v původním stavu.

Byla to bouda otlučená prknama fukajsnama. Fukajsny jsou takový úzký prkýnka, která se přetloukají přes štěrbiny, aby jimi netáhlo. A tuhle verandu měla taky, kterou jsem nechal, přesně jak byla. Ty dveře s tou černou klikou, tak to je klika z roku 1926, i když tady byli již dvakrát zloději, tu kliku nezničili. Jediný co jsem s boudou udělal, že jsem ji obroubil půlkulatinami a přistavěl jsem kanadskej komín.
Ale kdyby sme tenhle kabát sloupli, tak se objeví chata z roku 1926.

El Torro (duben 2016)...
Foto: Tony

U příležitosti tvých sedmdesátin ti byla vydána kniha Poslední romantik. I po těch pěti letech, které od vydání uplynuly, je kniha pro hodně trampů novinkou. Zrovna dnes jsem tomu byl znovu svědkem. Co jsi do této knihy, o které se dá říci, že je autobiografická, napsal?

Je v ní pět oblastí mých aktivit a říkal jsem si, že během těch mnoha a mnoha let se nasbíraly nejen zajímavý příhody, které když jsem vyprávěl, tak u nich lidi kroutili hlavou, jak je to možný, že se to vůbec stalo a někdy mi to ani nevěřili. Takže ty věci, o kterých tam píši, se opravdu staly, navíc doba se takovým způsobem posunula, že už je dneska lidi zažít nemůžou, ani kdyby chtěli. Doba je jinde.
Původně jsem tu knihu rozdělil do pěti, ale pak jsem z toho udělal čtyři oddíly. První se jmenuje Trail stezkou času s akvarelkami, druhá část je Trail stezkou času s banjem, třetí je Trail stezkou času s usárnou a čtvrtej a pátej je shrnutej do jednoho, a to do Trailu stezkou času s lyžema a pádlem. Všechny tyto části jsou proloženy asi 150 fotkama, jak barevnejma, tak i černobílejma.

Trail stezkou času s akvarelkama se jistě týká samozřejmě tvého kreslení Rychlých šípů.

Nejen Rychlých šípů, ale i veškerého malování od dětských let až po současnost. To samý s tím banjem, od dětství až po teď. A je tam hlavně spousta událostí, které se seběhly a na který jsem si postupně vzpomínal a furt jsem to tam přidával a přidával a i teďka jsem ještě zjistil, že jsem tam na spoustu věcí zapomněl. Jenomže to by byla příliš velká bichle.

Při kreslení na El Torru...
Foto: Tony

U Trailu stezkou času s banjem je jasné, že se tvoje vyprávění týká i třech kapel - Greenhorns, White Stars a Paběrky. Jak bys tyhle kapely zpětným pohledem a u Paběrek ještě tím současným, zhodnotil.

Každá ta kapela odpovídala etapě mého muzikantského snažení. Když jsme na začátku šedesátých let mohutně hráli starý trampský písně - ty hrajeme dodnes, miluju je dodnes, protože jsme na nich vyrostli - tenkrát v padesátejch letech se na Kačáku nic jinýho nehrálo. Prostě neexistovaly nějaký americký lidovky, neexistoval folk a hrály se tyhle písně a nám se vepsaly hluboko pod kůži. To ani tak není nostalgie, tyhle starý trampský písně nás prostě udělaly.
Načež přišla romantika americkejch lidovek, byl vydán zpěvník Tam kde teče Mississippi a Americké lidové poezie a my jsme řekli: „Sakra, to je romantika dálek, to je romantika Ameriky, Kanady, vždyť to k trampingu patří“ a začali jsme hrát ty americký lidovky s Greenhornama. Pak to přerostlo do toho bluegrassu, kterej je v podstatě taky americkou lidovou muzikou z Apalačských hor a najednou přišel ten trend moderní country a Greenhorni ji začali hrát a já si řekl, že ten bluegrass, ten mě tak oslovuje, ten tak odsejpá, ty vokály... Greenhorni neměli moc dobrý vokály, ne že by zpívali špatně, ale měli třeba málo trojhlasů, nebo čtyřhlasů, to jsem miloval.
Tak jsem si říkal, že by se ta muzika dala dělat ještě víc podle mých představ a vymyslel jsem White Stars. Sehnal jsem kluky, kteří právě buď vysoko zpívali nebo měli hlas střední nebo bas a teďka k tomu ještě ty nástroje. Povedlo se, dokonce drtivá většina lidí z White Staru jsou dodnes špičkovými muzikanty. A během tý doby jsme hráli i s osadou Paběrky a hráli jsme samozřejmě jak trampský písně, tak i ty americký lidovky a říkali jsme si, že to vlastně není tak špatný. Když odeznívala moje spolupráce se Zelenáčema - v dobrém, nic jsme si neudělali, ale už toho bylo nějak dost - mě to nebavilo a taky jsem měl hodně kreslení, a tak jsme zájmově začali hrát s Paběrkama. Bylo to před pětadvaceti lety, hrajeme takhle dodnes. Ten repertoár je jasnej, tradiční country trošku šmrncnutá trampskou písní. Dá se tomu říci trampgrass, já se za to nestydím a myslím, že se máme rádi a myslím, že by bylo dobrý to takhle spolu dotáhnout až do definitivního věkového finále.

Co se týče Paběrek, tak letos na jaře vám bylo vydáno hned 4CD 30 LET NA ROMANTICKÉ STEZCE a jedná se o sběratelskou záležitost. Prosím tě, jak může dojít k tomu, že ho máte v takovém luxusním provedení, za které by se nemusela stydět ani Lucie Bílá? To nejsou moje slova, tak ho ohodnotil můj kamarád, když vaše 4CD držel poprvé v ruce.

Čtyřcédečko vydal z velkého fandovství náš kamarád Ivan Kratochvíl, dal si záležet. Netušili jsme, jak dobře se bude prodávat. Kusů bylo 500 a nevíme, bude-li mít Ivan sílu udělat dotisk.

Škoda jen, že 4CD vyšlo v tak malém nákladu. Dá se vlastně ještě někde sehnat? Docela často se nám do redakce ozývají kamarádi a kamarádky, jestli ještě nějaké 4CD máme a jsou zklamaní, že už dávno ne.

My už to čtyřcédečko moc nenabízíme, ale když se někdo osobně domluví, ještě pár kousků máme.

Kapela Paběrky, zleva:
Václav Limberk, Marko Čermák, Libor Vinklát, Vlasta Dynterová - Viky, Jana Škábová, Jiří Macek - Čiksika
Foto: Mišelin

Netajíš se tím, že tě packardovská tradice, tedy tradice prvorepublikových trampů a jejich Brdské zimní armády, Zlatého dna ovlivňuje i při tvém trampování. Je to tak?

No samozřejmě. Snažíme se s hrstkou ortodoxních Paběrek kráčet v jejich stopách. O tom píšu v knize, proto ta mapa Brdy generála Packarda, proto se vídáme na Brdech.
Náš praosadník, který zmizel před lety v Kanadě, se tady znovu objevil, pár let měl ranč v jižních Čechách u Třeboně a teďka se vrací zpět do Kanady. A jednoho dne přišel z Třeboně balík. Dovezl jsem ten balík sem na El Toro a až tady otevřel a v něm usárna. Nenošená usárna! Sice z druhý války, ale netknutá, jak vyfiklá. Říkal jsem si „dobrý, na El Toru ještě usárnu nemám,“ tak jsem ji tady nechal. A tady mám takový manšestráky, hodně široký, takový jako nosili Packardovci a tahle je dávám do kanad. A ještě mám tříčtvrťák, přesně jak vyšitej z před války, takovej kombinovanej s kůží, který jsem koupil za 30 korun ve Zlatníkách. A když jsem říkal kamarádům, protože oni věděli, že jsem se setkal s tou příbuznou od Packarda: „Podívejte, mám po Packardovi kabát,“ a oni na to: “Jo?! To je opravdu po Packardovi?“ A teďka k tomu ty široký manšestráky v kanadách a ta usárna. To všechno mám tady, protože když jedu na tramp z El Tora, si to beru s sebou a připadám si v tom úžasně, jak kdybych byl vyšitej z trampského filmu z třicátejch let.

Se svojí ženou Vladěnou...
Foto: Tony

Jsi znalcem trampských Brd, jaký vandr a kam bys na Brdech doporučil?

Tak znalec Brd jsem už okrajovej, protože před 20-30 lety jsme jezdili většinu víkendů na tremp, což už teď nejezdím a krátce to vysvětlím. Protože měsíc má čtyři víkendy, hrajeme s kapelou, jezdím pracovat na vleky do Jáchymova, zvlášť o těch prodlouženejch víkendech, což musíme, vzhledem k našim aktivitám v zimě v Krušnejch horách na sjezdovkách a taky mám rodinu, takže alespoň jeden víkend v měsíci jsme na El Toru. Když to takhle rozkouskuju, že na tremp, stejně tak jako na víkend na El Toru, na práci v Jáchymově, na hraní s kapelou to vychází jednou do měsíce, a když hrajeme s kapelou dva víkendy, tak buď nejedu ten měsíc na tremp, je to hrozný, že jo, nebo nemůžu na brigádu, nebo na El Toro. A teď aby se z toho člověk zbláznil, a navíc celou zimu jsme v maringotce v Jáchymově a v létě přes měsíc plujeme po řece Berounce.
Dneska jste větší znalci Brd rozhodně vy, protože já už spíš čerpám z minulosti a když jedu jednou za měsíc na tremp a to ještě není vždycky na Brdy, tak mi spousta věcí uniká. Ale samozřejmě Brdy miluju a mám je před svýma výtvarnýma očima nadosmrti.

Rodina Čermákových - na Vánočním vandru po Brdech...
Foto: Obluda

Ale to není zas tak špatný trampský roční skóre. Celý měsíc na kánoi po Berounce, drsný zimní život v zasněžené maringotce a do toho vandry stále ještě hezky postaru s usárnou, jak se sluší a patří. Jak moc se Brdy změnily za tu dobu, co na ně jezdíš?

Já mám pocit, že už nejsou tak hluboký, nebo jak to říct... Že tam, kde byly nádherný maskovaný kempy, je většinou neskutečně prořídlej les a nový nebo zašitý kempy mezi hustými stromy můžou vzniknout tak leda mimo potoky, protože co se tak procházíme po těch potocích, tak se divíme, jak jsou otevřený ze všech stran. Bohužel ty porosty nějakým způsobem prořídly. Jinak si nemyslím, že by, co se třeba týče lidský návštěvnosti - kromě cyklistů, kteří se naštěstí na těch Brdech drží povětšinou vyznačených cest - se to nějak moc zhoršilo, že by bylo hodně lidí na Brdech. Dokonce si myslím, že i trampů je na Brdech míň a že to ani není na škodu.

Na Berounce...
Foto: Mišelin

Možná zažíváme jakýsi vyvážený stav, kdy je trampů přesně tolik, aby si na kempech nepřekáželi, ale zase jich bylo dost na to, aby udrželi trampování na jeho výši.
Navzdory všem sejčkům, kteří říkají, že tramping už neexistuje.

Myslím, že ti lidi, kteří říkají, že tramping umírá, nebo umřel, jsou právě ti, kteří přestali trampovat.

Tak to je věta, která by se měla tesat do kamene. Což mě přivádí k otázce, co říkáš na právě vysílaný televizní dokument o trampingu Zvláštní znamení touha?

Ta věta to bohužel přesně vystihuje, právě takoví lidé seriál dělali a nejčastěji i takové lidi oslovovali. Je to seriál o trampských chatařských důchodcích. Málem to se mnou seklo, když scénárista Ňuf - Fedor Skotal vážně prohlásil, že tramping vlastně skončil s Wabim Ryvolou!!! Přesně podle toho seriál vypadá. Je to zahozená příležitost.

Vandrem z Brdských kopců..
Foto: Tony

Tábořil jsi na spoustě míst, které místo, nebo lépe řečeno, který z trampských kempů jsi považoval za svůj?

Brdský Windy camp, který jsme objevili úplně opuštěnej na začátku šedesátých let. My jsme mysleli, že se jmenuje Winter camp, protože jsme tam potkali nějakýho dědka a on jen něco zahučel jako: „ Jo, Widr camp,“ prý po packardovcích, a tak a my mysleli, že jsme slyšeli wintr a on to byl Windy. Což jsme se dozvěděli později. Našli jsme tu mohylu, a tak jsme ji opiplávali a dali jsme tam pamětní desku..., to trvalo, já nevím, tak deset let.
Pak jsme se tam setkali s těmi lidmi, co na něj jezdili, nějakej Melich byl mezi nima, kteří tam dělali jednou za rok v září setkání starejch pardů. Až jednoho dne ta mohyla zmizela, ale to bylo až někdy v osmdesátejch letech a my neměli sílu tu mohylu obnovit, tak dneska když tam někdo přijde, už vůbec nepozná, kde Windy camp stál. A to byl náš velmi navštěvovanej a milovanej kemp.

..našli jsme tu mohylu, a tak jsme ji opiplávali a dali jsme tam pamětní desku...

Ještě se vrátím k názvu tvojí knihy Poslední romantik. Myslel sis tehdy opravdu, že jsi poslední romantik a nebo jde jen o nadsázku?

Přesně tuhle otázku mi už dali v rozhovoru, tuším, že pro Supraphon a já jsem odpověděl - a myslel si Michal Tučný, že je poslední kovboj?
Ale přesto, mne to tak připadá, ten svět kolem mě prostě někam jede neskutečně do hajzlu. Ať už to jsou průmyslový zóny nebo supermarkety a já nevím co, a mě to tak sere a říkám si: „Ty seš tady jak nějaký solitér“ a to z tý knihy samozřejmě bude trčet. Až si myslím, že lidi, kteří ji budou číst a budou to netrempové, tak si řeknou, že ten Čermák, to je magor.
Je to nadsázka s tím posledním romantikem, ale není to zas úplně daleko od pravdy.

Obklopen osadnicemi Paběrek.
Foto: Tony

Jak asi můžou prožívat svoji romantiku romantici z řad mladých trampů?

Abych se nedotknul mladejch romantiků, ale já mám tu romantiku hlouběji pod kůží - tím, že pamatuju ty padesátý léta - než ji můžou mít dnešní mladí romantici, protože oni se začali s romantikou seznamovat, plácnu, v sedmdesátých letech?

Třeba i v devadesátých letech a jak říkáš, jsou i úplně mladí současní romantici.

Ano, ale tam už tý romantiky bylo málo, v těch letech. Jestli mi rozumíš. I v tom trempování, i na tý řece i v tom vodáctví bylo kdysi víc romantiky, protože ten pokrok, ta civilizace tu romantiku vytlačuje. To znamená, že ti mladí romantici se už setkali s romantikou, která byla svým způsobem potlačena díky vývoji doby.

Jestli to dobře chápu, tak vyrazit na tramp parním vlakem a ve vagónu si přikládat do kamen a ještě si cestou na nich uvařit v ešusu čaj, je prostě úplně něco jiného, než cestovat elektrickou nepohodlnou soupravou, ve které se ani nedají otevřít okna a takovýchto příkladů by asi byla spousta. Je to tak?

Samozřejmě. Už jen to, jak se na vandrech používá mobilní telefon, romantiku ničí. Škoda, že i někteří ortodoxní trampové tohle necítí.

A pokud bys mladým romantikům něco přál, co by to bylo?

Aby jim ta touha vzít na záda usárnu vydržela nejmíň do důchodu a aby měli sílu skutečně vyrazit.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
18816421
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Honza
Když vandr,tak na Slovač,páč tam mají přírodu ještě zachovalou a zcela rozlehlou.
qadus
Marko, vydrž nám tady aspoň do 100 let - ve stejné pohodě a se stejně krásnými myšlenkami a písničkami jako dosud.
Britany
Jo, Tarzane, Marko má kliku a já mu ji ze srdce přeji, že mu zdraví vydrželo. Vždycky jsem si myslela, že budu vandrovat až do smrti, ale přestože strašně chci a chybí mi to k neunesení, nemohu - a nekecám...
Viky
Marko jak ho znám je opravdový ortodoxní tremp, pokud mu budou sloužit nohy bude stále trempovat po Brdských hvozdech, Marko, ( Červenáček ) hodně dobrých a vydařených vandrů ;-)
Luigi
Ahoj, vždy jsem si myslel, že je už jen "pódiový tramp", ale "dědek" překvapil :-)
Přeji mu spoustu dobré muziky a hlavně hodně pěknejch vandrů.
Luigi
Tarzan
Vždy sa najdú tací co budú tvrdit proč to nejde.....Kdo nechce, krásně kecá, kdo chce tak jde........dík Marko
Tarzan
Kajk
Ahoj,děkuji Markovi za jeho povídání,skoro se všemi jeho názory lze jen souhlasit.Velmi výstižně okomentoval seriál "Zvláštní znamení ouha".Přeju hezké jarní dny.Kajk