Rozhovor s Miloslavem Nevrlým - Náčelníkem

V pondělí 29. října 2018 spisovatel a karpatský tulák Miloslav Nevrlý oslaví 85 let. Gratulujeme!

Napsal jsi, kromě velkého množství článků i celou řadu krásných knih, z nichž se tři dají zařadit mezi knihy kultovní (omlouvám se ti za tohle, dnes již zprofanované přirovnání, ale jiné vhodné mě nenapadá). Kniha o Jizerských horách, Karpatské hry a Chvály Zadní země ovlivnily tisíce svých čtenářů a večerů u ohňů pod pískovcovými převisy či v rumunských horách, strávených předčítáním z těchto knih, bylo nespočítaně. Sám jsem jich několik zažil a šlo o kouzelné okamžiky pod hvězdami.
Jaký z toho máš pocit jako autor? A vůbec, jak jsi se tvářil, když jsi se dozvěděl, že trampové, pískomilové a další poutníci začali po vzoru tvé knihy nazývat Českosaské Švýcarsko Zadní zemí? Že jsi stal kmotrem tak krásného koutu naší země ?

Děkuji za nezaslouženou chválu. Také mně ale mohou samotářští tuláci vytknout, že ony tři knihy přivedly do kdysi opuštěných míst hodně lidí, které by tam jinak ani nenapadlo zavítat. U rumunských Karpat to ani tak nevadí, horší to bylo s Jizerskými horami.Tam lidé vyšlapali k pytláckým pomníčkům, kdysi ukrytým v lesích, bytelné stezky a dnes jsou snímky těch kamenných památek starých časů dokonce na webu i se souřadnicemi GPS. U Labských pískovců to není tak zlé. K napsání zamýšlené Knihy o Českém Švýcarsku s Karlem Steinem dosud nedošlo (a už nedojde) a tak alespoň vznikly jen Chvály Zadní země, které měly být původně jen předmluvou a zpestřením této knihy. A ty tolik škody nenadělají. To, že tomu skalnímu kraji začali lidé říkat Zadní země mě samozřejmě velmi těší, i když se i v něm proti dobám před čtyřiceti roky, kdy jsem tam jezdíval, hodně změnilo.Také přibylo tisíce lidí, Čechů a hlavně Němců. Ale ty změny přinesly až dnešní nové časy a ne moje „chvály“.

V zátoce Bílého pavouka na Velké Jizerské louce v létě 1974

To vytýkání je opravdu těžké posoudit, protože mnozí z těchto samotářských poutníků se s dotyčnou krajinou, nebo jizerskými pytláckými pomníčky seznámili až prostřednictvím tvých knih, z nichž kniha o Jizerských horách byla tvojí první. Prý jsi v jakémsi nestřeženém okamžiku prohlásil, že na něčem takovém děláš a obratem jsi dostal nabídku k jejímu vydání. Jde o pravdivý příběh? Nebo o hezkou, leč vymyšlenou historku, kterou rádi o tobě vyprávějí jiní.

Vykládal a psal jsem to tolikrát, že už nevím, co je pravda a co fikce. Skutečnost je asi taková, že jsem kdysi, v polovině šedesátých let, jel libereckou tramvají. Staré tramvaje se na tehdejších úzkých kolejích kymácely a tak jsem pánovi, který seděl pode mnou, nechtěně dupl na nohu. Až tehdy jsem zjistil, že to je ředitel Severočeského nakladatelství. Trochu jsme se znali, omluvil jsem se a on se mne ze slušnosti zeptal, na čem zrovna pracuji. Upadl jsem do rozpaků – nepracoval jsem na ničem. Zalhal jsem tedy, že připravuji knížku o Jizerských horách. Tramvaj vjížděla zrovna do stanice, pan ředitel vystupoval. Řekl tedy spěšně, ať rukopis, až ho dopíšu, přinesu, že mi ho vydají. Neměl by mít víc než 300 stran rukopisu a žádnou smlouvu mně předem nedá. Ředitel to bezpochyby ihned pustil z hlavy, ale já jsem to vzal vážně. Asi dva roky jsem se rozmýšlel co a jak, pak asi tři roky psal. Většinou rukou a na psacím stroji Remington pak přepisoval. Šedesát úderů na řádek, třicet řádek na stránku. V roce 1972 jsem provázkem převázaný rukopis donesl do nakladatelství, o čtyři roky později vyšel. Nenapadl mě jiný název než Kniha o Jizerských horách. Teprve, když knihu čtenáři rychle vykoupili a já jsem za ní dostal jsem za ni krajskou literární cenu, mně nakladatelství dovolilo, abych další vydání rozšířil, jak se mi zlíbí. Druhé vydání také již vyšlo v dnes pohádkovém, ale tehdy v nedostatečném nákladu 30.000 výtisků. Zákon totiž tehdy krajským nakladatelstvím nepovoloval vyšší knižní náklad nad třicet tisíc.

Třicet tisíc výtisků které nestačily? V době, kdy je třicetinásobně menší prodaný náklad považován za úspěch, zní tohle jako vydavatelská latina, ale to tady asi nevyřešíme... Dřív než do Jizerských hor jsi začal jezdit do hájemství Krakonošova. Když se řekne Krkonoše, jaký nejsilnější zážitek se ti vybaví z toulek po těchto nejvyšších českých horách?

Krkonoše byly skutečně první hory, které jsem poznal. Bylo to necelý rok po válce (v letech 1938 – 1945 byly pohraniční hory v Sudetech a tedy Čechům nepřístupné; za války jsem jezdil s tatínkem lyžovat jen za Prahu do Senohrab nebo na Dubsko u Čerčan), v týdnu od 2. do 9. února 1946. V deníku mám zapsáno: “V Grandhotelu na rekreaci s ÚRO, celá rodina bez tatínka“. Příští únorový týden jsme strávili na Benecku, celý červenec téhož roku ve Svatém Petru, pak zase zimní Benecko, Daftovy boudy, Pec a tak ještě několik dalších let. Myslím, že ten nejhlubší vlastně ještě dětský zážitek jsem po desetiletích popsal v jednom z textů knížky Zašlá chuť morušek o krahujcem roztrhaném ptáčku králíčkovi a o opuštěné německé chalupě.

Kniha o tvém dávném toulání po Krkonoších, kterou jsi právě vzpomenul,je dnes již bohužel vyprodaná. Její poslední vydání je krásné nejen obsahem, skládajícím se z několika desítek tvých krátkých příběhů a prožitků z těchto hor, ale i grafickou úpravou. Nestálo by za to tuhle knihu vydat znovu?

Zašlá chuť morušek vyšla již (alespoň podle mé bibliografie) sedmkrát. Poprvé časopisecky v měsíčníku Krkonoše v roce 1987, pak i rozmnožena čtenáři, třeba Vláďou Lemberkem z Pardubic v roce 1992 nebo o sedm let později přítelem „Dodýšem“ z Plzně. V edici Semínka (příloze Roverského kmenu) ji vydali pražští roveři roku 2002 a octla se i v obou vydáních Větrného toulání. Nejkrásnější vydání ale připravilo liberecké nakladatelství Vestri roku 2003. I ono je již dlouho rozebráno. V dnešní době je ale pro „one-woman publishing house“, kterým právě Vestri je, vyloučeno vydat knihu bez sponzorských peněz, resp. půjčky, která by byla samozřejmě, po doprodeji knihy, opět vrácena.

A jaké knihy nejvíc ovlivnily tebe?

To není snad ani zodpověditelná otázka. Prý jsem uměl číst – říkali rodiče – od pěti let a pokud jsem byl doma, nedělal jsem vlastně skoro nic jiného, než že jsem četl. Všechno, co mně přišlo pod ruku, televize ještě neexistovala. Z dětských let si dodnes pamatuji celý Ferdův slabikář (dokonce za časů fakultního orchestru – to jsem byl již starší !- jsme ho „zhudebnili“), jako chlapec jsem miloval Aloise Jiráska (dnes je móda se mu pošklebovat), v dospívání pak F.M. Dostojevského. Za roků komunistického zákazu cestování do ciziny mě „živily“ cestopisy. Dělal jsem si v mládí i seznamy knih, které se mi toho roku nejvíc líbily. Každý rok přibyl jeden titul, jejich složení se měnilo s věkem. Byla tam Melvillova Bílá velryba, Welzlových Třicet let na zlatém severu, Hesseho Knulp, Dykův Krysař, Leskovovův Očarovaný poutník, a mnoho dalších. Nedávno jsem ten seznam hledal, ale marně, je asi zasut kdesi v nezbadatelných haldách papírů. „Ruské“ čtenářské období (po americkém, francouzském, severském) bylo asi nejdelší a nejhlubší. Svůj závazek přečíst před smrtí celý Starý i Nový zákon jsem splnil 31. srpna 2010. Ve dvě v noci jsem dočetl druhou knihu Makabejskou a dosud žiji. Deo gratias.

Se synem Ondrou při táboření v týpí na řece Švarcavě u Kaplice v létě 1975

A na čem teď pracuješ, pokud se takto přízemně dá nazvat psaní dobrých knih. Chystá se vydání nějaké tvé knihy, například u nakladatelství Vestri, které se zaměřuje na vydávání tvých knih?

Škoda, že ti za tu otázku také nemohu dupnout na nohu! Poslední kniha pod mým jménem vyšla o Vánocích 2011. Byl to opět jeden z „hříchů ranného mládí“. Nakladatel Roman Karpaš se někde dopídil několika set mých půl století starých diapozitivů Jizerských hor. Předválečným fotoaparátem a na nejlacinější kinofilm jsem tehdy na svých nesčetných toulkách po těch horách dokumentoval, bez jakéhokoli „uměleckého“ záměru a za každého počasí a světla jejich pomníčky, skály, lovecké chaty, rašeliniště, samoty, vodopády, zkrátka všechno, na co jsem narazil. Z toho nyní vznikla knížka Jizerské hory na starých diapozitivech, ke které jsem musel navíc dopsat nakladatelem přesně stanovený počet řádek doprovodného textu.
Teď se zrovna na nic nového nechystám (už se to nestydím přiznat jako před půl stoletím), jediné, nad čím ještě lenivě přemýšlím je zachytit dávné dny, kdy jsem jako patnáctiletý kluk začal chytat a kroužkovat ptáky. Ty osamělé dny v přírodě kdesi ve mně hluboko uvízly, ale dosud jsem nepřišel na to, jak je literárně ztvárnit, aby to bylo ke čtení a dnešní počítačová mládež se sluchátky v uších to s chechtotem neodhazovala. Zatím jsem si alespoň vymyslel desítky, jakoby několik století starých, ptačích pranostik, která by měla sloužit jako motta k textům, tedy ke kapitolám, a to od ledna do prosince podle světců, kterým byly zasvěceny jednotlivé dny ve starých kalendářích. Třeba: Den, kdy slaví Kunhuta, cácorek první lhůta mi připomíná dávné chytání prvních konipasů začátkem března do sítě nad polozamrzlou Kocábou. Raduj se, přesvatý Haštali, máš první laštůvku v maštali – oznamuje, že kdysi jsem viděl vlaštovku již 26. března. První píseň pro potěchu zazpívá slavík Vojtěchu by mělo uvádět kapitolu, kdy jsem se vydával předposlední dubnovou neděli do Polabí chytat slavíky, byly to krásné dny. Vítr na Pankráce hvízdá: u jiřic již plná hnízda mi připomíná 12. květen, kdy jsem před pětašedesáti lety v Praze na Židovském hřbitově kroužkoval v hustém zimostrázu v hnízdě mladé konopky. U vchodu do hřbitova mně starý šámes dal na hlavu špinavý putovní hřbitovní klobouk, který jsem při odchodu musel odevzdat.Trochu jsem se štítil. V polovině srpna jsem chytal do sklopek na moučného červa první bahní ptáky, kteří na cestě z polárních krajů doletěli až do Kunratic na liduprázdné břehy rybníka Šeberáku. Odtud pak, již s mým kroužkem na noze, letěli dál k jihu. Proto slova Na svatého Hypolita nad vodami pisík lítá. A tak jde jedna pranostika za druhou. Smutné dny, kdy letní ptáci již odlétli, sady osaměly a nad zmrzlými poli se poslední listopadový den jen třepetala osamělá poštolka, se snaží zachytit věty: Poroučí Ondřej apoštol: sadové buďte tiší. Smutna poštolka i poštol, už ubývá jim myší. A to je zatím všechno o literárních plánech kdysi patnáctiletého, dnes osmdesátiletého čihaře. Pro mladé ajťáky asi nic moc!

Teď se tedy zrovna hodí otázka: na Přírodovědecké fakultě jsi vystudoval zoologii a tvůj vztah k ptákům je v tvých knihách a, jak vidím, i v tvých „literárních plánech“ hodně zřetelný. Proč zrovna ornitologie?

Protože jsem gymnaziální mládí vlastně strávil s ptáky, zdálo se mi úplně přirozené se přihlásit na Přírodovědeckou (tehdy Biologickou) fakulty University Karlovy, nic jiného mě nebavilo. Chodil jsem tam, do Viničné ulice, ostatně již od svých patnácti let, protože na univerzitě učil i tehdejší předseda Československé ornithologické společnosti doc. RNDr. Walter Černý. Stal jsem se členem této společnosti a pan docent mě brával ještě jako gymnazistu na fakultní exkurse s řádnými vysokoškoláky. Přijímací zkoušku na vysokou školu jsem po maturitě v roce 1952 udělal a pět jsem pak jezdil na exkurse již jako budoucí zoolog. Do této „funkce“ jsem po promoci nastoupil i do služeb přírodovědeckého oddělení Severočeského muzea v Liberci a tam jsem, při téměř žebráckém platu, vydržel celý život až do odchodu do důchodu. Hlady jsem nezemřel a v muzeu se mi líbilo: byla tam velká osobní svoboda a ta byla v komunistických časech tím nejcennějším.

V polovině šedesátých let jsi pomáhal Miloši Zapletalovi při překládání názvů ptáků v knihách E. T. Setona, které tehdy vydávalo nakladatelství Olympie. Jaký dojem na tebe jako zoologa zanechaly Setonovy knihy popisující příběhy zvířat?

Slovo pomáhat je přehnané, našel jsem Milošovi v muzejních knihách jen několik synonym v americké angličtině, ale hlavně jsem se tak seznámil s člověkem, který měl na můj život v budoucnosti velký vliv. To on mě přivedl zpátky ke skautingu, ve kterém jsem sice jako pražský kluk prožil od poloviny června 1945 krásné chvíle až do jeho zákazu komunisty, ale pak mě už lákalo spíš osamělé toulání po horách a putování za ptáky. Z knih E.T. Setona jsem přečetl snad všechno, resp. to, co se mi dostalo do ruky. Jeho vztah ke zvířatům i s trochou oné antropomorfizace, která je mu občas zoology vyčítána, mně vyhovoval. E.T. Seton měl v Liberci ale víc obdivovatelů, vzpomínám, že jsem jednomu příteli, který později emigroval do Kanady a dnes natáčí pro BBC filmy o medvědech a lososech, věnoval staré vydání Ze života severních zvířat, po kterém velice toužil a já jsem ho náhodou sehnal v antikvariátu.

Velikonoce 1971 na Smědé u Černous se třemi vlastními dětmi (dole) a s rodinou Miloše Zapletala

V oddíle Miloše Zapletala jsi získal přezdívku Náčelník. Stejnou měl u skautů i E.T.Seton. Je v tom nějaká souvislost, nebo jde o náhodu?

To jsem o Setonovi nevěděl, znám ho jenom jako Černého vlka. Obávám se, že Náčelníka „vymyslel“ Miloš Zapletal a nějak se to ujalo. Takže, když dnes potkám na ulici nějakého obézního padesátníka (jako gentleman teď nenapíšu šedesátnici) a on (ona) zahlaholí „Ahoj, Náčelníku!“, hned vím, že je to někdo ze staré skautské nebo tomícké gardy. Pak se podívám pozorněji a většinou dotyčného ještě poznám. Nebo se vymluvím na své čtyři dioptrie.

Se staršími členy oddílu jste založili společnost v poněkud tajemným názvem SPERHO. O co šlo a co všechno to obnášelo?

O úctyhodné a důmyslné Společnosti pro exploataci rumunských horských oblastí (SPERHO)
vyšlo obšírné povídání dokonce již osmkrát. V roce 2004 jsi je otiskl i ty ve svém Puchejři. Jméno si bohužel vymyslel také Miloš Zapletal a ne já, ale do Rumunska na třítýdenní vandry jsem s tomíky, staršími než 15 let, tedy s rovery, jezdil sám bez Miloše. V letech 1975 až 1981 jsme tak s lehkými kletry prošli asi 35 rumunských pohoří a poznali nejkrásnější místa západních východních i jižních Karpat, včetně jejich zajímavostí a přírodních rezervací. Když pak všichni odrostli a povdávaly se, začal jsem jezdit sám. Poslední, již netypická, protože ne pěší, sperhovýprava, se konala na lodi. Byli jsme tehdy už jen ve třech a v roce 1984 jsme se tři červencové týdny toulali po nejzapadlejších vodách dunajské delty. Jeli jsme tam vlastně s dnešním libereckým skautským vodáckým oddílem, ale v deltě jsme se rozdělili a bloudili jsme jezery, slepými rameny a rákosinami sami. Nebýt vandrů Sperho, nevznikly by bezpochyby ani Karpatské hry.

Jednou z akcí Ligy lesní moudrosti je i „Nejkrásnější sbírka“, kdy je každoročně uspořádána výprava do jedné z oblastí popisovaných ve tvé stejnojmenné knize. Co se týče členů Ligy lesní moudrosti, tak kupříkladu Josef Porsch - Ablakela ti v roce 2002 vydal šest povídek a o dva roky později tytéž povídky vyšly v Avalonu pod názvem Bílý pavouk ve spolupráci s dalšími woodcraftery - Magdou Kupkovou - Wenonou, Petrem Vilhelmem - Willym, Petrem Náhlíkem - Vokounem a Magdalenou Karelovou - Waki.

Velmi mě těší, že mladí lidé, (možná i starší?) z LLM chodí krajinami podle Nejkrásnější sbírky, to jsem nevěděl. Přeji jim, aby ty kraje našly co nejméně změněné proti dobám, kdy jsem je navštěvoval před desetiletími já. Na obě tebou vzpomenuté povídkové publikace si dobře pamatuji, tu druhou jste mi s Waki podepsali 25. září 2004 v Hejnicích na Jizerské notě. Všechny ty povídky za mne kdysi, kolem roku 1968, vymámil Miloš Zapletal pro tehdejší časopis Junák. Nevěřil jsem ale, že by se mohly někomu zalíbit.

Sjednocujícím prvkem těchto povídek je postava Hadráře. Horského tuláka po hvězdách a objevitele malých velkých věcí. Už jsem několikrát zaslechl, že do této literární postavy jsi vtiskl sama sebe. Že jde o tvé alter ego.

Pokud jsem po Slovensku nechodil sám, brával jsem sebou i své dobré přátele, většinou spolužáky z vysoké školy. Jeden z nich, v povídkách nazvaný Kagaj a v Nejkrásnější sbírce Jirka, je dnes váženým brněnským profesorem zoologie a již jsem se mu omluvil, že jsem z něj autorskou licencí udělal jednu z postav mých povídek. S Hadrářem je to složitější. Vzhledem k tomu, že jsem se na vandrech nejméně ze všech myl, nečistil si zuby, mastné ruce drhnul pískem, jedl stále stejný špek a měl staré šaty, tak by se někdy mohlo zdát, že jde o mne, ale jednoznačné to není. Slovo alter ego je zbytečně jednoznačné. Stačí? Povídka Nejkrásnější tábor krále Asie popisuje relativně věrně naši (byli jsme čtyři) první velkou slovenskou „expedici“ ve dnech 8.- 27. července 1953. Samozřejmě trochu nezbytné, tentokrát básnické, licence, tam samozřejmě také je. Tato výprava byla také střízlivěji popsána i v tatranské kapitole Nejkrásnější sbírky .

A jak dalece jsi informován o dění v Lize lesní moudrosti?

Bohužel jen velice povrchně a spíš teoreticky, tedy z časopisů, které se mi během života dostaly do rukou. Ale asi budu muset začít zdaleka. Nebyl jsem bohužel v životě obdařen „sdružovacím pudem“ a tak jsem nejraději po horách a lesích chodil sám a, pokud to šlo, stranil jsem se spolků a organizací, byť sebeušlechtilejších. Považuji to spíš za svoje manko než za přednost. Lidi, kteří se v nich sdružovali, jsem začal prakticky poznávat až poté, co vyšly, roku 1982 Karpatské hry, které jsi vzpomenul v první otázce. Začal jsem od jejich čtenářů dostávat dopisy, mnoho dopisů, byl to div, že se jim vůbec ty, tehdy jen primitivně napůl tajně rozmnožené, texty dostaly do rukou. Psali mně trampové, členové Ligy lesní moudrosti (vzpomínám na krásný dopis Vladimíra „Losa“ Kysilky z jihovýchodních Čech) i skauti, všichni více méně tehdy žijící v „ilegalitě“. Začal jsem si uvědomovat, kolik lidí s podobným náhledem na život a přírodu, který jsem se neuměle snažil vtělit do Karpatských her, žije v tehdejším Československu. Bylo to povzbudivé a ti neznámí čtenáři Karpatských her začali v mé mysli pomalu splývat do jednoho krásného celku. Tak jako do sebe během milionů let jen pozvolna a nenásilně přecházejí geologická období, nebo roční doby, kdy jaro tiše mizí a taje v létu, tak mně postupně splývali členové trampských osad, woodcrafterských kmenů a dávných skautských oddílů do jedné pestré rodiny a uvědomoval jsem si, že všichni jsme „jedné krve“. Začal jsem se proto zajímat i o společenství, ve kterých se tito „moji“ čtenáři sdružovali a objevoval jsem postupně i časopisy, které vydávali. V těch trampských se většinou bratrsky psalo i o Lize lesní moudrosti, v Bizoním větru/Woodcraftu a Wampumu Neskenonu se zase stejně přátelsky vyjadřovali o skautech, čítal jsem i foglarovskou Bobří stopu a také Junáka a Skauting. Bylo to útěšné čtení. V některých se dokonce, aniž jsem o tom věděl, psalo i o mně. Ve Wampumu 1995, 3 byl otištěn „výběr“ z Chvál Zadní země, v Bobří stopě č.7 v témže roce jsem byl (alespoň mi to tvrdili) vyobrazen na obálce Marko Čermákem. Nicméně jsem byl na druhé straně při četbě oněch krásných časopisů občas nemile překvapován tím, kolik hádek a sporů, mezi jsou schopni mezi sebou vést i členové jedné a téže organizace. Čím titěrnější důvod, tím urputnější svár. Skauti se kdysi rozpadali do desítek různých spolků, v „ligařských“ článcích jsem zase četl různé názvy LLM. LČSW, LLM-W, The Woodcraft League, Česká tábornická unie, mnoho dalších. Považoval jsem ty rozkoly za zbytečné. Jitřní probuzení v květnovém lese je přece stejně nádherné pro trampy, woodcraftery i skauty! Nejraději jsem proto tehdy sahal po textech „otců zakladatelů“, tedy po knihách Černého vlka E.T. Setona, který byl vlastně prvním, koho napadlo sdružovat mládež pod korouhví ušlechtilých zásad. Měl jsem rád i českého nebeského snílka Miloše Seiferta Woowotanu a jeho knihu Přírodou a životem k čistému lidství. Jeho slova, která uveřejnil časopis Woodcraft ve třetím čísle loňského roku, jsou dojemná a dodnes platná. Na závěr této otázky upřímně přiznávám, že – ačkoli jsem léta pomáhal vést skautskou mládež - je mému srdci bližší woodcrafter Černý vlk E.T.Seton, byť i třeba méně organizačně úspěšný, než britský generál, lord a zakladatel světového „scoutingu“ Robert Baden-Powell. Howgh.

Na své cestě životem jsi byl obohacen přátelstvím mnoha zajímavých osobností. Dovolil bych si jmenovat dva z nich a to skautského vůdce a spisovatele Miloše Zapletala a cestovatele, pábitele a majitele Hnojového domu Gustava Ginzela.

Protože jsem už zřejmě předchozími odpověďmi výrazně překročil stránkový limit, který jsi mi stanovil pro tento rozhovor, tak, pokud-li budeš souhlasit, odkážu čtenáře Woodcraftu (i když se to běžně nedělá) na moje rozsáhlá vyprávění o Gustavovi a Milošovi, ke kterým mně kdysi přiměli vydavatelé. O Gustovi Ginzelovi, svérázném, o rok starším než já, německém příteli, se kterým jsem od roku 1957 chodil po horách, jsem v roce 2008 napsal do ročenky libereckého Jizersko-ještědského horského spolku jednadvacetistránkový „veselý nekrolog“, protože Gustav v onom roce zemřel. Miloš Zapletal je dosud živ a zdráv a tak o tom, jak jsme spolu „žili“ v Liberci, jsem napsal do mamutího almanachu Zet – pět životů, vydaného nedávno k jeho osmdesátinám, deset stránek. Povídání o Milošovi i Gustavovi by vydalo na samostatné články!

Setkal jsi se i se vzácným člověkem až pohádkového jména Marcel Safír a toto setkání jsi popsal v Cestovní zprávě čarodějova učně (naposledy vyšla jako součást knihy Větrné toulání) a kterou považuji za jednu z nejlepších krátkých próz jakou jsem kdy četl. Jak dalece je příběh pravdivý a jednalo se opravdu o tvoji prvotinu?

Marcel patřil skutečně k mimořádným lidem. Byl o víc než dvacet let starší než já a jeho život byl podivuhodně rozpůlen. Mládí prožil na bývalé Podkarpatské Rusi, strašlivé roky pak jako maďarský vězeň, válečný zajatec a ruský partyzán. Druhou polovinu života – třiatřicet let – žil v Jablonci nad Nisou a stal se, aby se zbavil nočních děsů z prožitých, lidmi zaviněných hrůz, nejduchovnějším fotografem hmyzu u nás. Svoji lásku věnoval oněm „nevinným“ šestinohým božím tvorům, psal o nich i zasvěcené texty do svých knih fotografií. Já jsem ho doprovázel na jaře 1966 řadu týdnů na jedné z exkursí na východní a jižní Slovensko a z této cesty vznikla – k mému úžasu zcela samovolně ! – tebou zmíněná Cestovní zpráva čarodějova učně, která vyšla časopisecky o rok později. Poprvé jsem tehdy byl schopen vyjádřit svoje pocity písemně; byla to tedy opravdu moje „prvotina“. I teď raději odkážu na literární pramen: do šestého čísla měsíčníku Krkonoše jsem v roce 2009 napsal na žádost redakce čtyřstránkový příběh Marcela Safíra i s fotografiemi pod názvem Člověk odsouzený k životu.

V naší zemi již před dlouhým časem zmizela poslední nefalšovaná divočina a teď nám před očima mizí i ta „kulturní divočina“. Čeká nás jen další a další zjišťování toho, že ten a ten kousek přírody byl zastaven developery, vytěžen, obohacen dalším rekreačním střediskem, nebo kamerou umístěnou uprostřed lesa, zaasfaltován novou silnicí či cyklostezkou a v támhletom kraji oheň rozděláme pouze tajně, protože ochranáři proto nemají pochopení?
V Setonově knize Rolf Zálesák se moudrý Quonab loučí slovy o tom, že jeho moudrostí je lesní moudrost a tím, že lesy mizí, se z jeho moudrosti stává hloupost.
Mám si stýskat společně s Quonabem a pod mizejícími lesy si představovat naše mizející možnosti táboření a vandrů, nebo se mám stejně jako geolog Václav Cílek uklidňovat slovy o tom, že „příští doba ledová to stejně všechno srovná“?
Obojí je totiž smutné, ale já v poslední době opravdu nevidím cestu k lepšímu.

Všechno se postupně mění, tak to bylo odjakživa, s tím asi nic nenaděláš. Hloupé je jen, že teď je většina změn rychlejších, tedy kratších než je lidský život, který se navíc, díky často nadbytečné lékařské péči, ještě zbytečně uměle prodlužuje. Takže lidé si stačí uvědomit, že jejich „standard divoké přírody“, jak si jej udělali v mládí, mizí před jejich očima. Já jsem se s tím musel už před třetinou století vyrovnávat v Karpatských hrách, ale myslím, že kdo hledá, ten i dnes najde, jen musí asi cestovat dál a dráž. Také stáří mnohé zmůže: představa, že bych dnes, v osmdesáti letech, vyrazil na východní Slovensko do Stužického pralesa, mě vůbec neláká, slyšel jsem totiž o tom, jak to teď vypadá v Nové Sedlici. Lepší je sedět u kamen, číst si o chasidských rabínech. Až ti bude také tolik, budeš možná se mnou souhlasit. Ale dost se smutným žertováním.
Geologové mají bezpochyby pravdu, příroda se i bez lidského přičinění změnila jen za několik posledních desetitisíciletí mnohokrát a ještě se v budoucnu mnohokrát změní. Velká Jizerská louka by se mi v pleistocénu, a asi v začátkem „našeho“ holocénu, nelíbila tak, jak se mi líbila v roce 1950, kdy jsem po ní osaměle poprvé bloudil. Uplynulo jen pouhých šedesát let a už se mi tam nelíbí: po tehdy neexistujících, navíc asfaltových „lesních“ cestách, uhánějí na dřív nevídaných bicyklech stovky bajkerů v lesklých papouščích oděvech, halasí, samota zmizela. Jedovaté čoudy lignitových elektráren zabily a do mrtvolné šedi zbarvily rašelinné smrky. S tím už nic nenadělám, dožil jsem se jen zbytečně vysokého věku.
Ale neboj se, skončím zvesela, není dosud nutné zapomínat Quanabovu lesní moudrost: je ještě tisíc míst na naší zemské kouli, kde je možné chytit rybu v čisté vodě, zapálit oheň a při východu slunce poslouchat ptačí zpěv. Jen se tam musíš vydat, dokud máš dost času a mladé nohy i srdce. Já jsem to kdysi musel dělat také tak.

Miloslav Nevrlý při křtu knihy Mainské lesy od H. D. Thoreaua, společně s překladatelem knihy Janem Hokešem - Bodlákem v listopadu 2011.
Foto: Tony

Co bys do budoucna přál Lize lesní moudrosti a vlastně všem poutníkům, kteří stále ještě vyrážejí do hor a lesů prožívat své „karpatské (brdské, šumavské, trampské, woodcrafterské) hry“?

Asi většinu toho jsem napsal v předchozí odpovědi, je zbytečné se opakovat. Vyrazí-li někdo dnes vlakem na Hřebeny nebo do Brd, bude muset v kulturní smrčině tajně a bázlivě zapálit jen ustrašenější a menší ohýnek, než by mohl volně zažehnout ve východních Sajanech v tuvinské autonomní oblasti na pramenech horního Jeniseje. Rád bych se býval do Sajan také podíval, ale tehdy to svobodně nešlo, v mládí mi muselo postačit Rumunsko. Ale tehdy i tam mohly být ohně vysoké a jasné, kdoví, jak se to dnes. Takže vlastně: díky za všechno!

A na závěr jednu, pravděpodobně, těžkou otázku. Co považuješ za svůj největší životní, lidský úspěch, když nebudeme počítat tvé knihy a vše to, co nám přinesly.

Nepočítáš-li knihy, pak už zbývá jen dík za radostné a smysluplné prožití osmi desetiletí života, za zdravou rodinu a za přátele a přítelkyně, které mi bylo dáno za tu dlouhou dobu poznat.

Děkuji za rozhovor
Michael Antony - Tony

Rozhovor byl původně udělán pro časopis Woodcraft, vydávaný Ligou lesní moudrosti, kde vyšel v čísle 1/2013.

Výběr z tvorby Miloslava Nevrlýho, jehož vydání se u příležitosti Náčelníkova životního jubilea chystá na konec listopadu.
Titulní stránku knihy nakrelil Pavel Čech - Machimia a vydavatelem je Liga lesní moudrosti ve spolupráci s Avalonem.