Rozhovor s redaktorem Trampa Ivanem Binarem

Spisovatel Ivan Binar byl v 60. letech redaktorem časopisu Tramp, ještě za šéfredaktora Jiřího Goje - Gauča. Od roku 1970 se stal šéfredaktorem - až do zákazu vydávání Trampa v březnu 1971. Za redigování časopisu Tramp a za muzikál Syn pluku v podání divadélka Waterloo šel i do vězení. Po propuštění emigroval do Rakouska. Později se stal se redaktorem české redakce Radia Free Europe. V letech 2003 - 2004 byl předsedou Obce spisovatelů.

Jste nebo byl jste tramp?
Svízelná otázka... Kdyby bylo trampování organizací s členstvím, příspěvky a legitimací, šlo by odpovědět jednoznačně – ano, ne. Naštěstí trampování žádnou organizací není, nebylo a nebude. Snad je to životní postoj, životní styl, přesvědčení. Pro zjednodušení jsme tomu říkávali hnutí. Na stránkách časopisu Tramp se o tom, kdo je tramp a kdo není, vedly nekončící spory, bez výsledku – takové žabomyší války. Vnější atributy byly jasné: usárna, placky, přezdívka, příslušnost k osadě nebo proklamované samotářství. Jenže kde je podstata? Mnozí diskutující byli velmi ortodoxní (co se týče těch vnějších znaků), jiní liberálnější. Časopis Tramp své zaměření formuloval v podtitulu: měsíčník pro všechny milovníky přírody a volnosti. V té době to bylo docela troufalé. Ano, milovníkem přírody a volnosti jsem byl a zůstávám jím napořád. Ale tramp? Sotva... Neměl jsem přezdívku ani usárnu, nepatřil jsem k žádné T.O., ani jsem se neúčastnil sporů o ryzost trampství. Nikdy se mě prostě netýkaly.
Přesto pokládám tramping za významný fenomén šedesátých i sedmdesátých let a v té době jsem mu byl nablízku. Pak jsem se vzdálil. Líbil se mi na něm právě ten odpor k organizovanosti a nejednota, zároveň nesouhlas s totalitou. Proto jsem se pokoušel v osmdesátých letech ve Svobodné Evropě (ještě v Mnichově) prosadit pořad určený trampům; s vědomím, že by oslovil mnoho tisíc svobodomyslných lidí. Bohužel marně, narazil jsem na nepochopení. – Dnes pokládám tramping za smysluplné a užitečné naplnění volného času, pokud trempíři zůstávají milovníky přírody a volnosti; pokud se z nich nestali pivní skauti. A předpokládám, že nestali.

Jakým způsobem jste se dostal v šedesátých letech k časopisu Tramp?
V roce 1968 mě oslovil šéfredaktor Trampa Gaučo (Jiří Goj). Potřeboval redaktora, který by měl dobrou češtinu. Tehdy jsem znal Gauča povrchně, ale byl mi sympatický a jeho nabídka lákavá. Byla to novinařina vcelku svobodná, tím směrem jsem se chtěl vydat (bylo mi 26 let), a tak jsem tudy vykročil. Redigoval jsem příspěvky trempířů, dělal grafickou úpravu, lámal v tiskárně s metérem Robertem Krejčiříkem, účastnil se jednou měsíčně redakční rady, občas napsal něco svého. Snažil jsem se o to, aby amatérský časopis nabyl profesionální podoby. Obsah a zaměření patřily výlučně Gaučovi a redakční radě. Zpočátku jsem byl pouhý nástroj, ale pak jsem tomu do jisté míry podlehl, nikdy však ne zcela. Pravověrným trampem jsem se, bohužel, nestal. Chtěl jsem dělat umění. Jenže když mraky nad časopisem zhoustly, když se z nich zablýskalo a smetlo to Gauča z funkce šéfredaktora, spadl mi Tramp do klína a musel jsem ho nějakou dobu řídit. Ovšem vždycky pod Gaučovým dohledem a jeho „ideovým“ vedením.
Zde bych ocitoval Gaučovu tézi, kterou jsme se vždycky řídili: „Zeď hlavou neprorazíš, ale je třeba přijít až k ní a dloubat.“ – A to jsme dělali. Tramp byl nezávislý časopis, postavil se proti sovětské okupaci a nedopouštěl se kompromisů. Proto byl taky v roce 1971 z moci úřední zastaven.

Vzpomenete si ještě na ty ostatní kolem Trampa?
Měl bych tu vyjmenovat skvělé kamarády a kamarádky, kteří tvořili redakční radu: v čele stál Zdeněk Mikolajczyk – Miki, zároveň vydavatel, protože v příznivých dobách po rozpadu Československého svazu mládeže stál v čele České tábornické unie, pod jejíž záštitou časopis vycházel; Michael Fuchs – Míša, Ivana Grymová – Lassie, Rudolf Grym – Rudy, Taťána Daňková – Tima od Sedmi skal, Pavel Hamerský – Affi, Vratislav Kovář – Garry, Josef Komárek – Hoban, Robert Krejčiřík – Roby, Petr Podhrázký – Ataman, Jožka Slavík, Jiří Švejda – Křenda, Erik Vojnar – Stařík, Vlastimil Zlý – Danny. Petr Podhrázký byl nějakou dobu redaktorem, tajemnicí redakce a její dobrou duší byla Bedřiška Břečková. Někteří zemřeli; třeba Hoban, trampská legenda – za první republiky přivezl tramping do Ostravy, Roby, Ataman, Affi... jiní zmizeli z mého obzoru nebo já z jejich. Lassie pro mě psala po léta do pořadu Hlasy a ohlasy z domova Rádia Svobodná Evropa. – V Trampu šedesátých let publikoval i Zdeněk Šmíd, dnes renomovaný spisovatel, s ním se občas potkávám; seriál Velkej vandr kreslil Pety Barč, ten bydlí pár kroků ode mne, takže se často vídáme.

Co znamenal konec Trampa konkrétně pro vás?
Konec Trampa byl pro mne osudový. V roce 1971 jsme byli pod drobnohledem Českého úřadu pro tisk a informace (cenzura); ten doporučil Krajskému národnímu výboru v Ostravě, aby zrušil naši registraci, protože se stále dopouštíme spousty prohřešků proti tiskovému zákonu. Dohodli jsme se na kompromisu – Gaučo zmizel z tiráže. Pak po nás chtěli, abychom se stali časopisem nově ustaveného Svazu socialistické mládeže. Dokonce jsme vymýšleli způsob, jak nasytit vlka a kozu ušetřit – že bychom SSM nechali jeden list, který by si dělali sami a my si jeli po svém. Třetí číslo ročníku 1971 sice vyšlo, ale skončilo ve stoupě a časopis Tramp zanikl. – Usnadnili jsme to soudruhům já a Petr Podhrázký tím, že jsme v té době seděli ve vyšetřovací vazbě na Krajzáku v Ostravě obviněni z pobuřování, z nepřátelství k socialistickému státnímu zřízení, kterého jsme se dopustili v divadélku Waterloo uvedením muzikálu Podhrázkého, Fraise a Schiffauera na motivy Katajevova Syna pluku a tím uráželi Sovětský svaz. – Jako zločinci ve vězení jsme nemohli dělat Trampa.

Co jste říkal na obnovení Trampa v devadesátých letech?
To nebylo obnovení Trampa, byl to Ďáblíkův podvod. Ďáblík za mé éry nebyl členem redakční rady, nikdy žádný příspěvek nenapsal a nic z jeho ruky nebylo otištěno. Nikdy v té době nebyl, ani nemohl být, s časopisem spojován. Využil shody svého jména se jménem signatáře Charty 77 historika dr. Zdeňka Vašíčka a předstíral, že podepsal Chartu 77. Název Tramp si přisvojil, protože nebyl chráněn, pár lidí mu sedlo na lep a na světě se objevil jakýsi paskvil nekompetentního fušera. Výtisky, které se mi dostaly do rukou, byly mizerné, neumětelské. Jenže se s tím nedalo nic dělat. Měl jsem tenkrát jiné starosti, než vytáhnout do boje s podvodníkem. – Byla to snaha o zneužití dobré, osvědčené značky, její vytunelování.
Ďáblíka znali v Ostravě všichni trampi. Vyvěšoval na své chajdě v Beskydech americkou vlajku – a nic se mu nestalo, kšeftoval se vším možným, měl spoustu atraktivních knížek a publikací, ale sám se literárně neprojevoval. Tuším, že se živil jako číšník a špatně se mu nevedlo.

Myslíte si, že trampský tisk má dneska ještě nějaký smysl?
Má-li čtenáře, má i smysl. Jinak by neexistoval. Oslovuje specifický okruh lidí, informuje, formuluje názory, klade otázky, slouží výměně myšlenek... To přece není k zahození. Teď mluvím obecně, je toho k přečtení spousta a všechno člověk nestihne...

Co si myslíte o současnosti a budoucnosti trampingu u nás?
Trampování je české specifikum, které nikde na světě nemá obdobu (pokud ho za hranicemi nepěstují čeští emigranti). Byla by škoda, kdyby měl zaniknout. Je to krásná hra na dobrodružství, dává člověku pocit volnosti a odehrává se venku, v přírodě, která tolik potřebuje naši ochranu. – Přeju všem trempířům suchou stezku a modrou oblohu!

Rozmlouvala Hanka Hosnedlová

Rozhovor byl původně pořízen pro trampský časopis Puchejř, kde byl i v roce 2008 uveřejněn a v Trampském magazínu jsme ho „oprášili“ nejen proto, že je bezesporu zajímavý, ale zároveň i u příležitosti toho, že Ivan Binar minulý týden získal cenu Václava Bendy.