Rozhovor se spisovatelem ZDEŇKEM ŠMÍDEM

Zdeněk Šmíd se narodil 17. května 1937 ve Kdyni. Zemřel v sobotu 9. dubna 2011 na infarkt při šnorchlování na Seychelách. Tuto smutnou zprávu tehdy oznámil jeho syn, novinář Darek Šmíd. Snad každý tramp a vodák má ve své knihovničce alespoň jednu jeho knihu...
U příležitosti jeho nedožitých osmdesátin přináší Trampský magazín rozhovor, který s ním Petr Náhlík - Vokoun a Michael Antony - Tony před deseti lety připravili pro trampský časopis PUCHEJŔ u příležitosti jeho sedmdesátin a k vydání dnes již bohužel nesehnatelné sbírky povídek Jak nabalit plavou dívku (Avalon 2007).

------------

Zdeněk Šmíd. Foto: TonyV šedesátých letech jsi začal psát pro ostravský časopis Tramp. Jak ses k tomu dostal? Protože jsem zjistil, že existuje časopis Tramp.

Znal jsi v té době šéfredaktora Trampa Ivana Binara?
Ivana jsem tehdy neznal a během vydávání mých povídek jsem ho ani nepoznal. Ivan potom emigroval a já se s ním seznámil až po jeho návratu, asi před patnácti lety. On byl tehdy předsedou Obce spisovatelů a dneska je můj dobrej kamarád.

Jak vnímáš zájem o vydání tvých povídek napsaných před 40 (!) lety?
Dělá mi to dobře. Budu rád, když se i po čtyřiceti či kolika letech budou povídky líbit.

Máš nějaký vztah k trampskému hnutí?
Nikdy jsem se za trampa nepovažoval. Ale mám mezi trampy hodně kamarádů. S tím dobrým trampingem mě spojuje vztah k přírodě, smysl pro kamarádství a pro fair play. Trampské hnutí taky chápu jako jednu z dnešních oáz v té poušti, která mění lidstvo v konzumenty. Líbí se mi na trampingu, že je konzervativní, zahleděný spíš do toho, co bylo, než co je teď. Výraz "pokrokový tramp" je nesmysl. Ani já nevěřím v blahodárnost pokroku. Myslím si, že pokrok od jisté doby nadržuje myšlenkám, které nevedou k dobrému.

Jaký máš vztah k Markovi Čermákovi, jehož ilustrace doprovází tvé povídky?
Jsem moc rád, že to dělá právě on. Vážím si ho nejenom za jeho práci, ale i za jeho postoje, že se nenechává ohnout dobou. Je asi jediný, který dokázal navázat na Fischerovy Rychlé šípy. A taky jsem příznivcem jeho hry na bendžo. Dokonce jsme spolu kdysi měli něco psát o Berounce. Mě ten námět tenkrát moc neseděl, takže jsem odmítl. Tím víc jsem rád, že se sejdeme v jedné knize aspoň takhle.

Kde se vzala trampská inspirace pro povídky a tvoji první vydanou knihu Sbohem, Dicku!?
Z takových věcí, jako je vztah k přírodě, ze sympatie k rytířství, ze smyslu pro kamarádství. Tedy z hodnot, které uznávají i trampové. Jako kluk jsem ještě chytil skauting, pak jsme měli Foglarův čtenářský klub Orlí srdce. V něm jsme všechny tyhle hodnoty už jako kluci nasáli. Jezdili jsem potom taky "na tramp" na Šumavu na Vydru, které byla vlastně takovým naším lovištěm. A tam jsem jezdil do té doby, dokud nezakázali na Vydře tábořit. Během vandrů jsem potkával spoustu trampů a leccos mě s nimi sbližovalo. Ale tehdy mi vadily rituály. Dneska je respektuju, svobody máme až hanba, ale tehdy, kdy člověk pořád něco musel, mě popuzovalo, že třeba ruka se má podávat takhle a ne takhle, že tramp je oblečenej tak a nejinak?

V knize Sbohem, Dicku! píšeš o práci dřevorubce. Vyzkoušel sis jí někdy?
Když jsem byl na vojně u Pohraniční stráže, většinu času jsme káceli stromy, ale tehdy ještě sekyrou, pilou a klínem. Nebyly žádné motorové pily. Když jsem pak psal román Sbohem, Dicku! ptal jsem se v hospodě dřevařů, jak se to drží, jakým pohybem se odstraňujou větve a tak. Takže jsem pak pořád škrtal a opravoval.

Na Tvém rodném Chodsku pořádná řeka není, kde jsi našel inspiraci ke knížce Proč bychom se netopili?
Začal jsem s tím opravdu pozdě, protože na Chodsku neteče nic, co by stálo za řeč. Až když jsem se přestěhoval do Karlových Varů, měl jsem štěstí, že jsem narazil na lidi, kteří tu vodu měli rádi. Až s nimi jsem se dostal na řeku. Dost pozdě, bylo mi přes třicet.

Mají hlavní postavy z knížky Proč bychom se netopili nějaký vzor v reálných postavách?
I na besedách čtenáře nejvíc zajímá, jestli je to všecko pravda, jestli ta či ona postava existuje ve skutečnosti, a jsou někdy zklamaní, když se autor přizná, že si nejmíň půlku všeho vymyslel. Ale knížka je často křížencem vzpomínek a fantasie. Pravda je, že v těch Karlových Varech jsem měl štěstí na partu nesmírných šoumenů a že ti lidé stáli za to, abych je v knížce zvěčnil. V původní verzi jsem měl asi šestnáct postav, a když to v Olympii dostala do ruky zkušená redaktorka, řekla mi, že jsem se zbláznil, že tolik postav si čtenář nebude pamatovat. A mě bylo líto některé vyhodit, protože jsem měl všechny rád, všichni byli něčím zajímaví. Nakonec mi došlo, že když chci udělat pořádnou knížku, nesmím se omezovat skutečností příliš. Zato musím stvořit typy: musí tam být jedna dívka krásná, druhá chytrá, třetí dívka kuchyňka, stejně tak si vymyslit typy chlapů, pak to všechno vypustit proti sobě a nechat je jednat podle jejich nátury. I když při psaní každé postavy vidím obličeje kamarádů, kteří skutečně existují. S příběhy je to stejné: základ bývá pravdivý, závěr je spíš konstrukce, ale nesmí to být znát.

Tvé písně měli premiéru v pořadu Lodní deník vaší kapely Plavci Bochov. Jaký byl osud této kapely?
Byla to naše parta vodáků a já jsem v ní dělal písňové texty. Získala i nějaké ceny na celostátních Portách a rozpadla se, jak už to bývá. Jeden nemá čas, druhý ztratí zájem, třetího něco namíchne? Někteří z nás jsme časem chtěli dělat náročnější věci, zhudebňovali jsme Františka Hrubína a už nás nudilo zpívat o koňských kopytech a jak se muži střílejí, druhá půlka party naopak na těch kopytech a vraždách trvala.

V roce 1996 tvé písně z knih Proč bychom se netopili, Proč bychom se nepotili a Proč bychom se netěšili zhudebnily, nazpívaly a vydaly u firmy Lenkow v roce1996 na desce Proč bychom se netopili kapely Hop trop a Samson a jeho parta. Od koho vyšel impuls k vydání?
Od nich. Některé texty jsou psané přímo pro desku a některé jsou z mých knížek.
Ale chtěl bych říct, že první kapela, která zhudebnila některé texty z Ofélie, byli Chudinkové.

Prý jsi s rukopisem "Vodáckého průvodce" obešel za sedm let sedm nakladatelů a tak se tvá prvotina stala druhou tvou vydanou knihou. V Českých Budějovicích jsi s vydáním neuspěl, ale získal jsi prý jinou "trofej"? Ta sedmička je asi přehnaná, ale jednoduché to nebylo. Vzpomínám si na ten příběh z Budějovic, kde měli knihu vydat. Místní okresní komunistický tajemník volal tomu našemu tajemníkovi a říkal: "Neznáš tam nějakýho Šmída v těch Varech? Von chce vydat knížku Jak jsme se utopili, copak my dneska můžeme vydat něco, co se jmenuje Jak jsme se utopili?" A pak jsem se tam seznámil s redaktorkou a začali jsme na mém rukopise pracovat tak dlouho, až jsme se sblížili a nakonec jsme se vzali. Ředitel nakladatelství se rozčílil, že jsem mu vzal redaktorku a nevydal mi to, což bylo vcelku moje štěstí. Protože jsem pak ten rukopis v zoufalství poslal do Olympie. Nečekal jsem, že by v tak slavném nakladatelství mohli moji ptákovinu vydat, jenže oni to vzali, což bylo lepší, než kdyby tu knížku vydali v regionálním nakladatelství.

Olympia je vlastně tvým téměř dvorním vydavatelem. Můžeš něco říct o spolupráci s různými nakladateli?
S Olympií spolupracuji nejdéle a rád, protože je tam tradice nejenom sportovní, ale taky romantická podle mého gusta. Vydávali Otu Pavla, potom Jaroslava Foglara. Donedávna tam pracovali i bývalí skauti. Olympia ale není jediné nakladatelství, které vydává mé knížky.

K vodáctví a řece jsi se vrátil i netradičním průvodcem, který pod názvem Otava, Putování po řece vydalo nakladatelství Paseka v roce 2005. Letos se v jeho edičním plánu objevila Lužnice?
Kniha o Lužnici vyjde letos o vánocích a bude ve stejném duchu jako Otava. Jsou v ní fotografie, jednak staré a jednak současné od mého syna. Je to vyprávění o řece, ale i o jejím okolí od pramene až k ústí. Skoro nikdo u nás neví, jak vypadá v Rakousku prvních čtyřicet kilometrů Lužnice, že je to divoká horská bystřina.

Už pár let se také mluví o filmu podle knihy Proč bychom se netopili. Prý v něm nebude Ofélie?
Bude to desetidílný seriál. Je natočený, právě se stříhá. Natáčel se vloni a předloni a užil jsem si s ním své, po dlouhých třenicích jsme došli k určitým kompromisům. Já jsem dělal scénář, pak se to dostalo do další fáze, tedy k technickému scénáři a podobně. Nakonec se některé díly změnily k nepoznání, Ofélie tam opravdu nebude. Já chápu, že se knížka nedá do televize udělat tak je napsaná, ale tohle se mi zdálo moc. Třeba mě pozvali na natáčení vodácké svatby. Já říkám: "Jaká svatba? Dyť v té knížce žádná svatba není!" Abych to shrnul: moje knížka je o tom, jak se jezdí na vodu. Televizní seriál je o tom taky, ale spíš tam jde o to, kdo s kým chodí, aby na to koukalo co nejvíc lidí a televize měla sledovanost. Za prvních asi tak pět dílů si jakžtakž ručím já, ale po těch dalších nevím, mám obavy, že budu muset chodit do města a zpátky kanálama.

Část tvé tvorby obrací k historii kraje, kde ses narodil a učil - k Pošumaví, Chodsku a Karlovarsku. Jejich dějiny, pověsti, historii starou i novodobou jsi zachytil v řadě knih:
Trojí čas hor, Strašidla a krásné panny, Dudáci a vlčí hlavy, ale také v knihách Jan, černý proutník a Předposlední trubadúr. Studoval jsi češtinu a historii - co tě víc bavilo?
Spíš ta čeština, historie mě začala bavit, až když jsem ji začal učit, ba ještě víc potom, když jsem ji učit přestal.

A jak ses dostal k psaní knih o historii?
Je v tom asi kantorské nutkání - když se dozvím něco zajímavého, chci to sdělit druhým.

Znovu teď vyšel Babinec těžící z prostředí karlovarské Střední ekonomické školy pro pracující, kam jsi přešel v 70. letech z bochovské devítiletky. Když roce 1988 tato kniha vyšla poprvé vzbudila značný ohlas. Jak se dnes díváš na své pedagogické působení?
Vzpomínám na ně rád a dívám se na ně s mírnou nostalgií. Hlavně jsem rád učil dospělé lidi - tam si člověk nemusí na nic hrát, oni by to stejně poznali. Když stojíš před dětmi, musíš je vychovávat k dobrému, ale výchova je vždycky trošku nepravda, že? Výchova je o tom, jaké by věci měly být. Ale ony jsou jiné. Ten rozpor většinu kantorů zdevastuje. Jenže dospělé už neošidíš. A tak přesto, že jsem učil šestnáct let, myslím si o sobě, že jsem zůstal poměrně normální.

Tvůj zájem o historii má svůj vrchol ve společensky nejdiskutovanější tvé knize - v románu Cejch (1992) a znovu našel odraz i v povídkové knize Lesk a bída Čekání (2001). V obou se věnuješ soužití Čechů a Němců v západním pohraničí. V románu Cejch zmiňuješ srub, který jsi vybudoval na starých základech v Krušných Horách. Jak vlastně tahle kniha vznikla?
Srub jsem stavěl na bouračce. Uprostřed lesa byla hromada kamení, kterou jsem rozebral a postavil jsem si základy. A během toho rozebírání a stavění základů jsem nacházel stopy starého života a tak jsem si připadal, jako když objevuji nějakou starou civilizaci, jako v Bradburyho Marťanské kronice, kde astronauti objevují stopy dávného života. Tak jsem to bral, třeba jsem našel v hlíně kousek betléma, nebo knoflík, nebo flašku, ve které byl zbytek takového toho svinstva, jak se tím natírá dobytek, aby na něho nešli ovádi. A začalo mě zajímat kdo tam žil. To jsem pak skutečně zjistil, žila tam rodina, kde muž v první světové válce přišel o zrak. Jmenoval se Schreiber, písař. Hledal jsem dál, a protože mě Krušné hory oslovují svou zvláštní smutnou duší, začal jsem z toho všeho plést Cejch. To už bylo za perestrojky a věděl jsem, že už se dá psát dost odvážně. Cejch je hlavně o neštěstí lidí, se kterými hází historie tam a zpátky.
Lesk a bída Čekání je sbírka povídek o pohraniční vsi v Českém lese od vyhnání Němců až do roku 1989. Na povrchu jsou to příběhy spíš humorné, ale ta spodní vrstva, kterou odhalí vnímavější čtenář, ta moc legrační není. Spoustu lidí ta knížka naštvala, což je v pořádku, čekal jsem to. Já sám jsem v pohraničí strávil přes dvacet let, takže vím, o čem píšu.

Podle románu Cejch nastudoval ústecký Činoherní klub dramatizaci pod názvem Les divokých sviní. Jsi s dramatizací své knihy spokojen?
Dělala to Lenka Havlíková a velice se mi to líbilo. Její zpracování se samozřejmě liší od knížky, ale to je v pořádku, moderní divadlo je něco úplně jiného než román. Líbila se mi odvaha, s jakou to v Ústí nastudovali, vlastně inscenace původní námět obohacuje.
Kromě toho je podle Cejchu připraven k výrobě náš scénář třináctidílného seriálu. Kdy se začne točit a jestli vůbec, nevím.

Zcela jiným způsobem ses podíval na českou historii v knize Jak jsme se nedali aneb Kapitoly u dějin národního úpění. Proč ses podíval se na české dějiny právě takto?
A proč ne? Na počátku byl můj dávný vztek, jak jsou Češi zpracováváni legendami, jak se vlastenecké výmysly vydávají za pravdu a děti se ty hlouposti musí učit. Takže tomu věří už i další generace. A zase se vrátím k trampingu. Tramping je česká specialita - nikde jinde něco takového nemají. Ani ten vztah ke kovbojům, zálesákům, u ohňů se o tom zpívá - u nás, jinde málo, nebo vůbec. Je to určitě proto, že mladý člověk hledá hrdinu. Ale my nemáme hrdinské dějiny, my máme dějiny uplakané! Hlavně se děti učí, jak jejich předkové trpěli, naši největší hrdinové jsou Kozina - toho oběsili, Komenský - toho vyhnali, Hus - toho upálili. No co to je, tohle? Přemysla Otakara II. si všichni pamatují kvůli bitvě na Moravském poli, kde ho zabili. Ale on v mnoha jiných bitvách vítězil - to nás nezajímá. T.G.Masaryk jezdil na léto do Plané nad Lužnicí a ženské mu tam vyšili polštářek s trnovou korunou, jako že je "Náš mučedník". Ale vždyť Masaryk nijak zvlášť netrpěl! To nebyl žádnej mučedník, to byl osvoboditel! Jenže mučedník, to je tak nějak naše! Nemůžeme se potom divit, že to mládež nebaví. Němci, Chorvati, Rusové? Všichni mají hrdiny. My ne. My máme vyhnance a oběšence. Proto vznikl tramping. Škola nám hrdiny neobjevila, nevadí. My si je najdem jinde.

Další "bombou" své doby byla Miss Porta, kterou vydala Mladá Fronta v roce 1988. Tento první román z prostředí Porty se dočkal řady vydání. Jaký byl ohlas, když kniha vyšla poprvé?
Na tehdejší krajské Portě v Sokolově byli rádi, taky jim dělalo dobře, že o nich píšu. Potom bylo dlouho ticho po pěšině. V Mladé frontě na tom nevrle hledali blechy, třeba že tam není, z jakých rodin hrdinové pocházejí, ačkoli to tam jednak náhodou bylo a jednak o to v knížce vůbec nešlo. Potom jsem se dozvěděl, že většinu lidí, co pracovali kolem Porty, to spíš naštvalo, protože já se tam k tehdejší Portě, k jejímu vývoji, vyjadřuji dost kriticky. Prostě kam jsem mířil, tam jsem se asi trefil.

V 80. letech sis vyzkoušel práci v porotě Porty. Jak na to dnes vzpomínáš?
S nechutí. Protože jsem si tam připadal tak trochu jako za vola. Pět lidí rozhoduje, a když se tři z nich dají dohromady, třeba ředitel Supraphonu a takovýhle lidi, nemáte šanci. Ti dva pozůstalí jsem byl já a Kapitán Kid. Neshodli jsme se s těmi třemi skoro v ničem, ale samozřejmě jsme neprorazili. A po vyhlášení vítězů jsme vyšli ven a všichni nám říkali: "Jak jste mohli rozhodnout tak blbě?" Nerad na to vzpomínám. Nehledě k tomu, že Porta byla v té době tak mamutí podnik, že už se míjela se svým původním smyslem. Byla úplně jiná, než jak jsem si ji pamatoval z Ústí nad Labem.

Jakou dneska posloucháš muziku? Country, folk či písničkáře?
Poslouchám se zájmem všechno, s výjimkou vojenských pochodů. Mám rád jazz i Janáčka, teď jsem například objevil Svatební a pohřební orchestr Gorana Bregoviče, neuvěřitelnej nářez. Pořád mám rád country, to je moje muzika do auta. Z folkařů Jarka Nohavicu a taky třeba Slávka Janouška. Mám rád Pavla Dobeše a Roberta Křesťana, Spirituál kvintet, původní Rangers a Greenhorns.

Za socialismu ses za hranice moc nedostal, ale po roce ´89 sis naplnil své cestovatelské sny a navštívil jsi evropské státy, severní Afriku, Střední Ameriku, Čínu, Malajsii, Thajsko, Singapur. O zážitky z putování po Norsku, Maroku, Mexiku a Guatemale ses podělil se čtenáři ve svých humoristických cestopisech. Zbývá ještě země, kterou bys chtěl navštívit?
Když se takhle zeptáš, tak to vypadá, že jsem byl ve většině světa. Ale drtivou většinou světa jsem nenavštívil. Lákala by mě Indonésie, Guinea a taky Austrálie, Tichomoří. V létě jsem byl na Aljašce. Tam jsem si myslím dost ujasnil ten rozdíl mezi romantikou a realitou. V dobách Zlatý horečky to tam muselo bejt příšerný. Lidi tam umírali jak zvěř, v zimě, v blátě, po stovkách, ve smradu upocených těl, obklopeni neskutečnou bezohledností těch druhých. A nikde se nepíše o komárech, že když vás napadnou, nemáte v hlavě nic než šílenství, odpor, vztek - jsou velcí, bolí to a svědí nesmírně. V údolí vidíte divnou mlhu, smog, jenže to není smog, ale komáři! Dokážou udusit losa. Romantika je, když o zlaté horečce zpíváte u ohně. Aljaška je ale krásná. V těch prostorách vám dojde, že člověk je směšný malý nic.

Bude knížka z Aljašky?
Nevím, zatím se v tom námětu rozkoukávám, ale píše se to špatně, protože Aljaška je spíš lyrika, než epika. Není tam moc legrace s lidmi, protože tam lidi nejsou. Spíš koukáte na hory, na jezera, na medvídky a říkáte si: Ach. To je ale krása. To je na knížku dost málo.

Nepotkal jsi na Aljašce české emigranty?
Ne. Indiány ano, ale ty byli globalizovaní a většinou ožralí, to musím bohužel říct. Když jsem třeba psal z Maroka o těch Berberech, nebo o Indiánech z Guatemaly, tak bylo o čem psát, byli všichni zajímaví, úplně jiní než my. Na Aljašce tohle není. Tam je prostě krásná samota, jedeš a jedeš. Jednou jsem to počítal - jedeš 39 kilometrů a pak je zátočina. Spíš tam ohromí nesmírnost světa.

Podíval ses ke hrobu Eskymo Welzla?
Jistě. On to snad ani není jeho hrob, spíš symbol. Taky jsme mu dali na kříž vlaječku. Jinou vlaječku jsme dali Indiánovi, co říkal, že má v Praze kamaráda Dominika, a pak se zjistilo, že má na mysli Dominika Haška. Byli jsme i u pramene Bonanzy a zase jsme z toho byli tak trochu špatní, protože zlatokopové tam krásnou přírodu rozvrtali, jedna hromada vedle druhé. Vidíš jen tu obyčejnou, prostou a tady i sprostou touhu zbohatnout. Dřinu. A komáry. Jak se člověk na slávu dívá moc zblízka, tak se mu něco ztratí. A nepřidá mu to chuti napsat o těch věcech knížku.

Do života v Antarktidě jsi nahlédl díky spolupráci s kytaristou Lubomírem Brabcem na knize S kytarou v Antarktidě která vyšla v roce 1998?
Do Antarktidy bych se také rád podíval. Lubomír Brabec dovede poutavě vyprávět, má postřehy a umí je vyjádřit. My jsme na té knize dělali tak, že on mi poslal kazety se svým vyprávěním, a já jsem z toho dělal tu literaturu. Uvažujeme, že knížku vydáme znovu.

Z tvé tvorby se vymykají dvě knihy - román Útok na vyvolenou, který jsi napsal v roce 1982, ale vyšel až 13 let poté a dvě novely Skin s useknutou hlavou a Poklad mrtvých strážců vydané v roce 1996 pod společným názvem Bombarda Joe. Co bylo inspirací?
Útok na vyvolenou je společenská satira o obou systémech, které jsme s výjimkou těch nejmladších zažili. Ta knížka platí dneska víc než tenkrát. Vyvinula se z ní sonda rychlého českého kapitalismu uskutečňovaného burany. Až mě to zaráží, protože jsem tu knížku psal současně s Cejchem, za perestrojky, a neměl jsem tušení, jak to u nás bude vypadat za dvacet let. Jedno se mi potvrdilo: z konzumních lidí neuděláš vůbec nic, ať přijdou třeba marťani, oni budou furt stejný. O to šlo ale i tenkrát, Češi byli konzumní za komunismu i teď. Ono vlastně ke konzumnosti stačí málo: trocha zanedbané výchovy, a aby bylo co konzumovat. Myslím, že se mi ta knížka povedla, i když čtenáři ode mě čekali něco jiného. Možná jsem je zklamal, ale tak to chodí.
Bombarda Joe měl smůlu vlastně v tom, že ho vydal Český spisovatel. Od Českého spisovatele čekají lidi hodnotnou literaturu, zatímco tohle byla sranda. Měl jsem tehdy v úmyslu udělat několik dílů takového malého českého Indiana Jonese. Mám tu knížku moc rád a myslím, že by z ní byl dobrý film.

Další výjimkou v Tvé tvorbě jsou Pohádky pro dobrodruhy vydané v Olympii vloni. Co tě k nim přivedlo? Vnoučata?
Ne, k tomu mě přivedly moje vlastní děti, když byly ještě menší. Ta knížka vznikala dlouho, možná desetiletí. Já mám tři děti a protože jsem dvakrát ženatej, tak dospívaly v různých obdobích. Když se jedno narodilo, druhému bylo třeba už patnáct. Vždy když byly malé, tak jsem napsal nějaké pohádky. Ale všechno jsem dal dohromady, až když mi Pánbůh dopřál vnoučata.

Píšeš již řadu let na počítači. Máš nějakou novou knihu ve svém PC?
V PC mám nejmíň patnáct začátků různých knih. Když dokončím nějakou knížku, tak zkouším další a na té, která mě neotráví hned na začátku, pokračuju dál. Rád bych udělal trochu veselejší pohled na světové dějiny formou fejetonů. A taky bych si rád střihl ještě román, bude-li mi hlava, prsty a hlavně duše sloužit.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
9817181
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Aki
Knížky Zdeňka Šmída mám moc ráda,škoda,že odešel a už nic nenapíše. Cejch jako knížku rozhodně doporučuji,třeba se jednou dočkáme i flmové vereze. Knížka Proč bychom se netopili je skvělá,ze seriálu jsem byla trochu zklamaná.
Tony Avalon
To on taky byl zklamaný, však to v tom rozhovoru říká...