Šumavský vandr bílou pustinou

Byla zima roku šestadevadesát, dost podobná té, která je v těchto dnech a tak jsme se ve Smečce domluvili, že si dáme vandr po zimní Šumavě. V úzkém kruhu, ať je veget. Neprozřetelně jsme to řekli Indymu, který nelenil a sezval všechny možné i nemožné kamarády a kamarádky. Ve vlaku se nás proto sešlo rovných dvacet osm, což jak jistě uznáte, je docela dost lidí na pohodlné sezení kolem ohně někde na sněhu.
Dojeli jsme hluboko v noci na jakousi zastávku mezi poli, všude kolem byl sníh, mrzlo až praštělo a tak dlouhá řada temných postav vyrazila přes pole vstříc lesu. Po asi hodině pochodu se podařilo dojít k jedné z mála velkých šumavských jeskyní a tak jsme mohli přespat pohromadě a to i s pohodlím tepla z velkého ohně (dnes je tato jeskyně zamřížovaná).
Ráno bylo ve vzduchu cítit znatelné oteplení a hvězdnatá noc byla jen připomínkou nočního mrazu. Byla mlha a my, již rozdělení do tři skupin, které se spolu vzájemně rozloučili s tím, že se tento vandr asi již nepotkáme, jsme se do ní vnořili. Naše skupina v počtu asi deseti - Indy, Seyček, Marta, Blue Woody, Ferda, Kyselinka, Atomový Hříbek, Čajíček..., se vydala směrem k Lipnu. Po pár kilometrech jsme narazili na starý grafitový důl a dokonce jednu otevřenou štolu. To, že důl je funkční, jsme zjistili až o nějakou tu desítku metrů níž, kdy jsme narazili na osvětlení a o kus dál slyšeli přibližující se hlasy - permoníci to nebyli. Urychleně jsme opustili podzemní grafitové království a místy mírně začernění jsme se mlhou a sněhem vydali dál.
Do cesty se nám postavila zamrzlá hladina Lipna. Jarní teplota a tající sníh nás ponoukaly k obezřetelnosti, ale upřímně - ten den jsme chtěli dojít na zříceninu hradu Vítkův kámen, což je nejvýše postavený hrad v Čechách (1035 m) a obcházet dlouhé Lipno nepřicházelo v úvahu. Vykročili jsme proto na led ke vzdálenému protějšímu břehu. Mlha nás za chvilku spolkla a my šli v naprosté bílé pustině. Led, mlha a sníh a my a naprosté ticho.
V tom se nečekaně ozvalo „PRÁSK“ a vzdalující se podivné „tši - tši - tši - tši..."
Po chvilce znova…
To led pod námi si konečně všiml, že ač je leden, jaro přišlo na Šumavu a začal praskat. Než jsme došli k protějšímu břehu, ozval se zvuk podobný výstřelu ještě několikrát a porůznu jsme překračovali čerstvé praskliny, pořád v naprosté mlze.
Jenže u protějšího břehu nastal drobný problém. Asi byl nějaký teplejší břeh, nebo co, ale prostě poslední dva až tři metry tam byl led až nechutně tenký. Nakonec jsme našli místo, kde něco podobného ledu ještě bylo. Normálně bychom na něco takového stejně nelezli, ale co zbejvalo ubohým trampským poutníkům. Sundali jsme bágly a přehodili je na břeh a pak se plazili co nejvíc rozpažení a roznožení po ledovém škraloupu v slabé vrstvě vody k břehu. Šťastlivci, kterým se podařilo břehu dosáhnout jako prvním, hecovali ostatní. Stal se zázrak, nikdo se neprobořil.
Po krátkém oddechu se šlo dál, teď už jen stále vzhůru, do šumavských výšin k Vítkově kameni. S každým metrem, který jsme vystoupali přibýval sníh, teplota klesala a když jsme vpodvečer konečně dorazili na vrchol kopce a ke zřícenině hradu, nebylo po nečekaném jaru ani památky, to zůstalo někde dole. Našli jsme v okolním lese hezký plácek na oheň a dlouho u něho seděli a věnovali se tradičním trampským činnostem, jako je vaření jídla, čajů, kafe, sušení ponožek a bot a pomlouvání nepřítomných kamarádů.
Začalo nepříjemně a studeně foukat a neuvěřitelně hvězdnatá obloha věštila pořádnou zimu. Každý si proto našel svůj pelech v zákrytu kamenů, či padlých kmenů a šel spát.
Ráno jsem se probudil a překvapeně koukal na námrazu, která začínala jen pár centimetrů nade mnou, na kmeni stromu, o který jsem se ve spánku opíral, neboť jsem spal v malém svahu. Byla to taková ta horská námraza, která se s oblibou fotí na propagační snímky zimních hor. Poděkoval jsem šutráku, který mě celou noc poctivě kryl a vylezl ze spacáku do zakletého zimního království.
Oheň byl už rozdělaný, co si víc přát. Ale to stále nebylo vše.
Vrchol našeho kopce čněl jen pár metrů nad nekonečným bílým mořem, nad kterým se rozkládala od obzoru k obzoru modrá obloha. S bílého moře vystupovalo jen několik osvícených ostrůvků vrcholů nejvyšších šumavských kopců a v dálce byl naprosto zřetelně vidět masív Alp. No prostě paráda!
Dlouho jsem se kochali, pokud možno s hrníčkem horkého čaje v ruce, neboť celá ta krása měla i své ledové úskalí...
Pomalu jsme se sbalili, majitelé usáren si dosyta zaskučeli při utahování přesek a po krátkém sestupu se vnořili do mraků. Pod mraky pršelo, sníh tál a padal se stromů. Došli jsme k Lipnu a smutně koukali na moře ker, plavajících po hladině.
V tu chvíli nám bylo jasné, že jestli chceme stihnout poslední vlak, tak nás čeká zrychlený přesun podél celého Lipna a ještě další kus navíc.
Ale vandr to byl krásný a rád na něho vzpomínám.

Poslední krizové metry přechodu Lipna (kdesi tam v mlze za námi...).
Bohužel jde o jedinou fotku, digitální fotoaparády byly v té době ještě sci-fi:)
Foto: Tony

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
131918117
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Pavouckej
Moc pěkná vzpomínka. Byl jsem na Víktově kameni předloni a pro trempy to tam fakt už není :-(. Rozhled ja tam ale pořád parádní, když se chytne dobrý počasí...
http://kholaci.rajce.idnes.cz/Dovolena_2015_-_Lipno%2C_Predni_Vyton%2C_hotel_Albatros/#IMG_8045_panorama.jpg
Bruce
Moc hezky napsané. Úplně si tu bílou krásu dovedu představit. Šumava je nádherná celoročně.