Trampská teritoria: ČESKÉ ŠVÝCARSKO alias ZADNÍ ZEMĚ

Předmluvu k článku napsal spisovatel a autor názvu Zadní země - Miloslav Nevrlý:

Nad Višňákovým článkem jsem si znovu bolestně uvědomil svůj věk, spíš pravěk. On poprvé vstoupil do Zadní země v roce 1998 a za šestnáct let se již stal - pamětníkem! Já poprvé v roce 1958, tedy o čtyři desetiletí dřív, a naposled v roce 1995 se svým vnukem. Pak mě nemocné kyčle za účinné pomoci hejn Němců a bajkerů z toho kraje vyhnaly. Tuším, že se asi se v Zadní zemi za těch posledních devatenáct let leccos změnilo, také je mi líto poničených kempů (=Višnákových campů; překvapilo mě, že správa národního parku jich napočítala tři sta!), ale krása toho skalního kraje bezpochyby zůstala stejná. Višňákova slova o tom alespoň svědčí. Už název jeho článku je pěkný“: Teritorium. Tak byla před staletími ve Spojených státech označována dosud téměř neosídlená území, ke Státům ještě řádně nepřipojená. Teritoria bývala rozdělena na counties, hrabství či okresy a ty na menší townships. Ty mívaly rozlohu asi asi 4 x 4 km. Višňák podobně rozdělil Zadní zemi na sedm (počítal-li jsem dobře) takových taunšipů. Je v nich pořád co objevovat a je dobře, že si Višňák ponechal signifikantní markanty Převisu válečníků, vyčtené z papírů nepřátelských „bledých ochranářských tváří“, také pro sebe, vždyť na objevování nových věcí je nejkrásnější vlastní tiché hledání, pátrání v krajině, noření se do ní.
Takže jsem rád, že jsem se dočetl, že Zadní zemi dosud úplně nepřeválcovali movití pohodlní turisti tu- i cizozemští, horští velocipedisti ani bledí chlapci s ochranářskými odznaky a nášivkami. Těm je nutno přiznat, že v zásadě ale odvádějí pro ochranu Zadní země nutnou práci, jsou opět dobrými pastýři trampů a ti by jim neměli jejich úřadování příliš ztěžovat a ošklivit si je proto! Z Višňákova článků vane naděje, že trampové ani plchové ten hraniční kraj hned tak nevyklidí. A já si připadám jako „starej Tom Hur z pobřeží, pamětník slavnejch dob“ ze staré americké písně z časů zlaté kalifornské horečky z poloviny 19. století. Píseň končí nadějně: „dnes jako starej vagabund, vobcházím tenhle svět, já, co pamatuje rok vosumapadesát“. (v písni je správně: devětačtyřicet!☺).

Stříbrné stěny

Byla doba, kdy to bylo snad nejklasičtější pískovcové trampské teritorium. Dodnes rád vzpomínám na svůj první vandr do Českosasu v roce 1998. Byli jsme tři a měli před sebou celý únorový týden jarních prázdnin. Každý večer když se začalo stmívat, tak jeden zůstal hlídat bágly a další dva pobíhali po přilehlých roklích. Pak zbývalo vybrat si na nocleh ten nejhezčí kemp.
Jenže čas oponou trhl a přišel národní park, plošná likvidace tábořišť, zátahy, policajti, pokuty. Správa národního parku se pochlubila, že na svém území zlikvidovala asi 300 nelegálních tábořišť a tramping zde tedy zanikl.
V této části seriálu o trampských teritoriích nechci lkát nad tím, jak byla minulost sluníčková a jak je teď všechno špatně. Lepší je nechat management národního parku opájet se vítězstvím nad těmi zlými trampy co tolik ubližují přírodě a potichu procházet rokle s lehkým mrazením v zádech při míjení cedulek „Zákaz vstupu, dejchání a všeho vůbec.“ Do skrytých zákoutí a pod zašité převisy manažeři parku ze své klimatizované kanceláře nevidí a luxusní Toyotou 4x4 s kouřovými skly tam nedojedou. Je na místě připomenout slova klasikova, že „vlci jsou nejlepšími pastýři sobů“, takže sice nám zničili campy, drtivé většině „takytrampů“ pokutami pobyt znechutili, ale tramping z divokých pískovcových roklí nevyhnali. Jezdí se sem dál a lidi se naučili dobře se zašít.
Nebudu popisovat kde byl který camp, ale co byste neměli při svém vandru minout, popřípadě čemu se naopak vyhnout. Doplněné jsou historky, které jsem zažil já nebo kamarádi a co jsem odposlechl u táborových ohňů (psáno kurzívou).

Pod pojmem Českosas je většinou chápána celá široká a různorodá oblast po obou stranách státní hranice zhruba mezi Děčínem, Tisou, Krásnou Lípou a Pirnou. Pro přehled dělím území zcela uměle na několik dílčích úseků.

Ledopády

Severovýchod
Zhruba mezi Brtníky a Kuním vrchem

Pro tuto část Českosasu neplatí pravidlo, že v létě je sem lepší kvůli hordám uřvaných výletníků nejezdit. Naopak, díky turistickému marketingu do těchto míst v zimě proudí davy lidí obdivovat ledopády jako Velký sloup, Opona, Betlém a jiné. Za mrazivých dní na sklonku zimy vyrostou v jeskyni Víl a ve Vinném sklepě velmi fotogenické stalagmity, u kterých se často musíš přetlačovat s jinými fotografy. Málo lidí ale ví, že v národním parku leží ještě jiná místa s mnohem většími a pěknějšími ledopády u kterých je klid.
Přiznám se, že na severovýchod zavítám málokdy, možná kvůli špatnému dopravnímu spojení a odlehlosti. Pamětníci si určitě vzpomenou na campy Zmrzlí, Devítka, Bloody Fox a další. Oblast byla dřív hodně oblíbená, protože zde není nouze o vodu jako jinde na Českosasu. Pitné potůčky a studánky zůstaly, trampové odešli jinam.

Jeskyně víl

Zadní země
Zhruba od Kuního vrchu po Jetřichovice

V této oblasti najdeš změť nejopuštěnějších podmáčených roklí a rokliček, ve kterých jen obtížně udržíš směr. Může se ti stát, že po dvou hodinách prodírání dojdeš k rašelinné tůni a na jejím břehu spatříš stopy. Nejprve se ulekneš že tě někdo sleduje, teprve potom poznáš otisky svých bot.

Divoké a těžko prostupné rokle Zadní země

Toulal jsem se jedné listopadové soboty po roklích v okolí Sokolích stěn na Českosasu, když jsem dostal nápad, že z Pytláka by mohl být fajn výhled na slunce skloněné nad obzorem.
Rázoval jsem si to tedy lesní cestou, když tu proti mně stojí mužík v zeleným, s velkou plackou NP na prsou a 10m od nás se na stromě červená dvojpruh označující 1.zónu, kam se nesmí ani vstoupit.
Nastává chvíle trapného ticha, protože oběma je nám jasný, o co jde tomu druhému.
„Dobrý den, mohl byste mi laskavě ukázat na mapě ukázat, kde jsme? Já jsem se asi ztratil…“ Snažím se to nějak zahrát. Mužík se na mě podíval a říká:
„Ne ne, ty ses neztratil, ty víš moc dobře kde seš. Ty seš totiž Višňák a minulej týden jste s Waki byli na… (jméno cenzurováno)!“
Krve by se ve mně nedořezal, protože tohle jsem opravdu nečekal.
„No nic, stejně jsme ve druhé zóně a nebudem si hrát na indiány,“ povídám a otáčím své kroky tam, odkud jsem přišel.

Nad Jetřichovicemi na Rudolfově kameni kvetou železné skalní růže a z místních vyhlídek je vidět dodaleka. Kdesi pod tebou se v roklích skrývá Převis Válečníků, o kterém se dočteš na stránkách (neblaze) proslulého muzea v České Lípě. Při jeho dohledávání jsem zažil takřka detektivní práci, kdy jsem se pídil po jakékoliv zmínce a nakonec byl úspěšný. Své zážitky jsem shrnul na stránkách Vitamínu Kř!

Převis válečníků

Převis Válečníků

Asi málokdo z pískomilných trampů by si dokázal představit, že ve Vlastivědném muzeu v České Lípě může dostat tip na vandr s velkým poučením. Je to tak a kdo nevěří, ať to zkusí!
Proklikával jsem se stránkami archeologické sekce Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě a dostal se k výčtu publikací, z nichž některé jsou přístupné on-line. Nejvíc mě zajímaly články o skalních rytinách v Českém Švýcarsku a dozvěděl jsem se toto:

Převis Válečníků (č.4/1)
Středně prostorný převis severní orientace je 22m dlouhý a 3 až 5,5m široký a s výjimkou nízké zasutěné západní části až několik metrů vysoký. Na bezejmenný převis pravděpodobně jako první upozornil V. Sojka ze Správy Národního parku České Švýcarsko. Regionálním badatelům je známý díky unikátní galerii rytin z 18. století, ale jetřichovičtí starousedlíci o něm překvapivě nevědí. Některé rytiny dokumentovala již dříve Nataša Belisová (Steinová), zůstaly však nepublikovány. Celkové zaměření a překreslení rytin jsme provedli pomocí sítě o rozměru polí 10x10cm. Rytiny jsou soustředěny ve třech úsecích stěny převisu a představují celkem 5 lidských postav (tři vojáci s výzbrojí, dvě vytečkované schematizované postavy s klobouky, 4 zvířata (sova, kůň?, jelen,, čtvrté zvíře je patrně nedokončené), 2 kalvárie, IHS, letopočty (1702, 1716, 1727, 1783), iniciály a rytiny nejasného významu (obr.1). Zasazení rytin do historického kontextu bude předmětem dalšího zpracování. Převis Válečníků sloužil v průběhu novověku také jako dehtářské pracoviště, jak dokládají archeologické nálezy.

Povšimněte si, že pan Jenč nikde neuvádí přesnější lokalizaci. Převis Válečníků jsem rozhodně chtěl vidět a nehodlal se smířit s tím, že bych musel běhat týdny po roklích v okolí Jetřichovic. Povolal jsem tedy na pomoc Google a zadal výraz „Převis Válečníků Jetřichovice“. Zpátky jsem dostal tři strany odkazů – vesměs fantazárny, věci naprosto mimo, několik článků od dua Jenč a Peša a jeden odkaz, který měl vpravdě cenu zlata. Nenápadná drobná zmínka, tak jedna dvě věty, opět bez bližší lokalizace, ovšem s markantou, která šla snadno ověřit v mapě 1:25 000. Hned mi bylo jasné, co budu dělat následující víkend: zajedu si na Českosas, naruším I. zónu a dohledám Převis Válečníků.
Dohledání nebylo až tak snadná záležitost, jak jsem si představoval. Z mapy, popisu a internetové zmínky o převisu jsem měl jistou představu co a kde hledat, přesto jsem se vrhal ke každé skalní stěně, která vypadala aspoň trochu převisle. Zkrátím to – převis jsem dohledal za 40 minut od chvíle kdy jsem stanul u markanty popsané v internetové zmínce. Už jsem to kvůli dešti chtěl i vzdát, ale trpělivost a vytrvalost přinesla své růže.
Jaké z toho ale plyne poučení pro trampy ?
Zásadní – pokud máte nějaký camp, nebo málo známé místo, vyvarujte jeho popisování na internetu, protože nevíte, kdo všechno to může číst. Jak je vidět, i z drobné zmínky se dá vytěžit hodně a ten kdo má trpělivost a nelituje času ho může najít. Příště na svém campu můžete najít nezvanou návštěvu, nebo – nedej Bože – kešku (to už je snad lepší camp zlikvidovat a začít jezdit jinam…).

Válečníci vyrytí pod jiným převisem...

Údolí Křinice

Proudná a tichá Křinice tvoří zemskou hranici a prodírá se kolmými skalami k severozápadu. Oba její břehy jsou velmi strmé a členité. Moc dobře si nedovedu představit, jak se po zasněžených a namrzlých skalách chodilo v zimě na srub Král Křinice. Zimní brodění polozamrzlé řeky bylo vždy velkou zkouškou morálky a důvěry ve vlastní zdraví, jinak se na Janovu zátoku nechodilo. Dnes do těchto míst zavítá málokdo. Na Janově zátoce se díky archeologickým výzkumům spát nedá (pod převisem nenajdete rovné místo) a v okolí Černé brány číhávají strážci parku na německé turisty.

Brodili jsme se takhle jednou z jara Křinicí po proudu a skoro u Zadních Jetřichovic potkali týpka s nášivkou Národní Park ČS na bundě. Chvíli na nás nechápavě brejlil a nevěděl jak začít, když nás vychechtaný viděl. Zkusil to zostra:
„Víte že jste v I. zóně ???“
„No, jasně, co má bejt?…“
Načež zvadl a radši nás nechal na pokoji.

Brodění podzimní Křinicí...

Údolí Kamenice

Další řekou, která protéká Českosasem je Kamenice. Díky tomu, že je dobře dostupná jak vlakem z České Kamenice, tak autobusem z Hřenska a Mezní Louky, bývala to oblast s největší koncentrací campů v okolí. Převisů ve stavu trampingu blízkém zde na strmých údolních svazích bylo prý v různých úrovních víc než sto.
Díky prvotřídní turistické atrakci – plavbě na lodích v Tiché a Edmundově soutěsce je zde hlavně v sezóně na značených cestách velmi rušno, v bočních roklích a mimo značky je však klid. Ležíš si na převisu a hluboko pod tebou tiše šumí řeka, v Českosasu poměrně vzácný jev. Asi nejzajímavější bylo údolí Kamenice v létě roku 2009, kdy se tudy přehnala více jak stoletá povodeň a průtok Kamenice v Hřensku byl krátce zhruba takový jako průtok Vltavy v Praze. Velká voda strhla klauzury, bylo pak možné celou řeku pohodlně probrodit a na březích se válely pouze potrhané vraky lodí.
Svou poetiku má údolí Kamenice i v zimě. Na jejím břehu můžeš pod převisem najít v písku zamrzlé vydří stopy, jinde můžeš žasnout nad mohutnými ledopády. Na cestě se po silných mrazech válí ledové špalky o průměru i metr popadané ze svahů údolí.
Ti kdo sem jezdili dřív, určitě budou znát Myšárnu, Rodinu, Aspirin a další campy.

Kamenice

Jádro parku
Zhruba mezi Mlýny a Hřenskem

Pro mě osobně nejkrásnější a nejoblíbenější oblast Českosasu. Vzhledem k tomu, že zde leží známá Pravčická brána, tak taky nejnavštěvovanější, ale když se vyhneš turistickým stezkám, najdeš v roklích až tísnivé ticho. Když budeš mít štěstí, narazíš na prastará vlašská znamení, který je tu snad nejvíc a nejkrásnějších. Můžeš si lámat hlavu nad jejich významem a taky proč některá mají svá identická dvojčata na Hraniční skále v Lužických horách. Jako kdyby v tomhle kraji už staletí bylo něco, co lidi nutí rýt do skal. Zcela nečekaně můžeš přijít na převis plný rytin, jimž vévodí profil generála.

V klikatých a opuštěných rokličkách na hranici můžeš dodnes najít rozvalené smolárny. Moc z nich nezbylo, jenom očazené skály nad malými převisy, pár cihel z rozvalené pece a černé kusy smolné strusky.
Mezi Velkým Čandem a Labem narazíš na největší kontrasty. Snoubí se tu daleké výhledy, kdy vidíš až na Klínovec a nejhlubší a nejstrmější rokle. Když se vydáš od hranice na sever, pravděpodobně zapadneš do Weberschlüchte. Kdysi tudy vedla cesta z Němec na Pravčickou bránu, ale dnes po dřevěných chodníčcích najdeš jenom záseky a musíš často lézt. Nezapomeň pevný provaz, všechny rokle v okolí Weberschlüchte končí několikametrovými skalními stupni.
Na německé straně nevynechej skalní hrady Frienstein a Winterstein, skalní vyhlídku Schrammsteine a Kipphorn.
Při troše hledání staneš na smutném místě u křížků tří mladých lidí. Ti zde zakončili svou životní pouť za dodnes nevyjasněných okolností a tobě bude mráz běhat po zádech při pomyšlení, že nebyli sami a že se v roklích beze stopy ztratilo lidí víc.
Podle starého židovského zvyku můžeš položit kámen na pomník hraběcího synka, který padl v roce 1941 kdesi na Ukrajině.
Pamětníci zatlačí slzu nad názvy Black Wolf, Garsonka, Stříbrná, Listí, Slepičárna, Dvaadvacítka, Memento Mori…

Memento mori
Autor Denny, převzato z toulavci.com

Jak jsem hledal Luchsstein
Luchsstein, neboli Rysí kámen je ojedinělá památka NP Säsische Sweiz, která však leží doslova několik metrů od hranice ve Velkém Kozím dole a tím pádem taky hluboko v první zóně. Ze Zadních Jetřichovic mířím Lipovým dolem po cestě rozryté od harverstorů, což je v národním parku velmi běžný úkaz. Tady se naštěstí kácelo ve druhé zóně a jenom trochu – největší a zdravé smrky. S ušima nastraženýma se malou roklinkou spouštím do I. zóny, když tu najednou vidím mezi stromy záblesk bílého trička: dva strážci. Obracím se a utíkám, co mi síly stačí, za sebou slyším hlasy. Všude je vidět, kam se schovat? Nakonec zaléhám na menší vyvýšenině a tiše vychrchlávám plíce. Vzápětí po pěšince vyběhl mladý strážce v kšiltovce a poklusává po cestách v okolí. „Nic,“ houkl na druhého staršího strážce a za tichého rozhovoru odkráčeli Lipovým dolem pryč. Jako indián se plížím znova do I. zóny, pro jistotu vedlejší roklí, mimo cestičky. Vybírám si nejhustší křoví a za chvíli mě jehličí píchá všude. Pomalým postupem, který připomínal spíš plížení plazení, se dostávám k Luchssteinu a vychutnávám si pohled. V roce 1743 zde Johann Gottfried Puttrich nastražil samostříl, kterým zabil rysa. Pan Puttrich byl královský hajný z Hinterhermsdorfu a rysa pak vytesal v životní velikosti do kamene spolu s nápisem sdělujícím jeho skutek světu. Dá se předpokládat, že za zabití rysa byl dobře odměněn, protože vrchnost považovala všechny šelmy a dravce za škodnou a za skolené kusy vyplácela na svou dobu velké peníze.
O pár dní později se opět jako Geronimo kolem Luchssteinu plížím do Saska, je pod mrakem, v lese odpolední šero. Když tu náhle blesk! Na stromě bylo zavěšeno podivné zařízení s anténou, bleskem, objektivem a mnoha čidly. V I. zónách se zpravidla pohybuji v menším stresu a něco podobného jsem neočekával. V mojí fantazii se okamžitě začaly odvíjet paranoidní představy o tom, jak někde v Německu startuje vrtulník a německá obdoba Urny letí zajmout pašeráka nebo převaděče. Utíkám do Čech a plížím se směr Mezní louka na pivo za účelem uklidnění nervů. To, že to se svou paranoiou trochu přeháním mi došlo pod Ponovou loukou, kde jsem potkal asi 30 halasících Němců, jak táhnou z Mezní louky do Němec. Když jsem potom vyprávěl svoje zážitky kamarádům, tak jsem se dozvěděl, že podivné zařízení na stromě má za úkol fotit rysy a ne převaděče. Hned jsem si představil vědátory, jak se proklikávají fotkama a vidí jelena, divočáka, srnu, možná i toho rysa a najednou na ně vykoukne vyděšenej Višňák. Dobrej úlovek, ne?

Nejznámější vlašské znamení Zadní země je vzácným svědkem na dobu hledačů drahých kovů...

…Když jsme lezli z toho autobusu, tak se nás řidič překvapeně podíval a zeptal se, jestli jako fakt jdeme do lesa. My nato že jasně, kam taky jinam, načež nás řidič varoval, že po lese běhá vrah a střílí z pistole po lidech. Srdečně jsme se zasmáli, poděkovali za varování a vystoupili. Než jsme ze zastávky nabrali kurz převis, tak se v domě vedle otevřelo okno a vykoukl nějakej chlap, kterej na nás vyděšeně zavolal:
„Proboha, nechoďte do toho lesa, běhá tam vrah! To se v televizi nedíváte na zprávy?“ Televizi ani jeden nemáme, takže jsme jaksi nevěděli a varování stejně nedbáme. Preventivně radši jdeme na náš oblíbenej převis delší, těžší a složitější cestou, aby si noční zimní zasněžený skály, přelejzání padlejch kmenů a klouzání po namrzlejch šutrech užili taky policajti, kteří by nás chtěli stopovat.
Na kemp nepřišel nikdo, úsměv nám ale ztuhl na rtech během snídaně, kdy jsme slyšeli jak se naším směrem blíží vrtulník. Bylo nám jasný, že hledá vraha a má termovizi a my jsme zase měli hodně velkej oheň. Naštěstí to dvě rokle od nás otočil přeletěl jinam. Na nic jsme nečekali a nejkratší cestou radši zdrhli do Němec…
(pozn.: vypravěč a jeho kamarádi se nachomýtli k zátahu na Jindřicha Jetmara, který unikal zásahovým jednotkám asi šest týdnů a nikoho nezabil. Vysloužil si přezdívku Rambo, po zadržení byl umístěn do detenčního ústavu v Dolních Beřkovicích, odkud se mu podařilo uprchnout. Po druhém zadržení byl převezen na léčbu do Brna. S jistou nadsázkou se o něm dá říct, že to byl poslední zbojník Zadní země. Víc informací najdete na internetu)

Chvíle, kdy je pískovcový kraj podobný rumunských horským listnatým lesům...
Foto: Tony

Údolí Labe

Nečekej zde nerušený klid jako v jiných částech Českosasu. Až ke skalám na hraně údolí dolehne hučení nákladních vlaků a temné bručení silných motorů říčních remorkérů. Tato krajina má však své kouzlo největší české řeky a výhledů na ni. Po obou stranách údolí pod skalami vedou dlouhé pirše – staré lovecké chodníčky na úpatí skal. Po jednom z nich můžeš neznačenou skrytou cestičkou dojít z vyhlídky Belvedere až do Děčína. Místy budeš asi bloudit a nacházet vydatné prameny.
Pokud natrefíš správný potok, najdeš letité schody ve stráni nad Dolním Žlebem. Dávná pohodlná promenádní cesta k vodopádům, dnes prošlapané schody a vývraty.
Příjemné překvapení čeká poutníka o horkém letním dnu na hraničním Klopotském potoce. Doporučuji nevynechat ;)

Na pravým břehu Labe ještě nedávno bejval nádhernej camp. Bylo to několik chrápališť v různej skulinách a dírách a bylo to propojený žebříkama. Jmenoval se Aljaška a fungoval bez problémů asi třicet let, vždycky tam byl pořádek. Na skále opodál časem zahnízdil sokol a když tě ráno budilo tokání starejch a čiřikání sokolčat, tak to byla fakt romantika. Sokolům jsme evidentně nevadili, horší to bylo s ochranářema. Hned po tom, co se vyhlásila rezervace Kaňon Labe jsme měli návštěvu co nám vyházela dřevo a v kempovce nechala obsáhlej liebesbrief o tom, že v NPR je zákaz rozdělávání ohňů, zákaz vstupu mimo stezky a že na skále vedle hnízdí sokol. Odpověděli jsme slušně a ve smyslu že je to tady tak zničený, že i tomu sokolovi se to líbí, dřevo natahali zpět, přespali, uklidili a táhli dál. Při další návštěvě bylo kromě dřeva vyházený i ohniště. To už nás docela nadzvedlo, uklidili jsme to zpět. Když jsme odcházeli, tak jsem takovej pocit, že Aljašku vidíme naposledy. A taky že jo. O měsíc pozdějc byl celej kemp rozřezanej a naházenej pod skálou. Škoda, bylo to tam hezký, teď jezdíme jinam…

Aljaška před zničením
Foto: Kameňák

Levý labský břeh
Zhruba od Labe po Tisou

Když přemýšlím, čím bych charakterizoval tuhle oblast, tak to jednoznačně kraj nejkrásnějších výhledů. Když se přeplavíš z Hřenska nebo Schmilky přívozem přes Labe a vystoupáš příkrý svah labského údolí, tak se ti za pěkného počasí otevře výhled, který chytí u srdce. Jedním pohledem můžeš obsáhnout deset kilometrů skalních stěn, spár, věží a ostrohů mezi Schrammsteinem a pravčickou Homolí. Stříbrné stěny odtud ztrácejí mohutnost a stávají se malou součástí mnohem většího nevýslovně krásného celku. S lehkým přihmouřením oka se dá říct, že jde o jednu velkou stolovou horu jejímž těžištěm je Grosser Winterberg.
Nad labským kaňonem se zdvihají dvě skalní vyhlídky: Kaiserkrone a Zirkelstein. Nejlepší vyhlídku ale najdeš na svahu jihovýchodně od Zirkelsteinu, protože jeho vrchol zarůstá břízami.
Dál k západu se nad krajinou lesů luk a polí zdvihají mohutné stolové hory. Ze skal na jejich okrajích vidíš dodaleka. Některé místní názvy znějí až příliš česky: Grosser a Kleiner Zchirnstein, Ostrau, Pirna. Dál směrem k severu kraj protkávají silnice a stolové hory leží mezi vesnicemi. S hlučnými výletníky se na vyhlídkách budeš přetlačovat snad v každé roční době. Není divu základní ikony saských pískovců Königstein, Lilienstein a most Bastei jsou příliš blízko.
V údolích u čirých bystrých vod je pod převisy stále klid. Český camp od německého poznáš na první pohled, ten německý bude mít většinou předimenzované sezení okolo ohně, kdežto na českém se zase dobře vyspíš.

Jeden z mnoha převisů Zadní země...

Seděli jsme okolo ohně na (cenzurováno) a pekli si nějaký buřty a vařili čaj. K lávce přes potok někdo došel s baterkou a jak nás viděl, tak se zastavil. Zamávali jsme na něj, houkli ahóóój a ať jde k ohni. Ze tmy se vyloupl takovej divnej typ a díval se dost nepřátelsky. Otočil se do tmy, zamával baterkou a cosi nesrozumitelnýho zavolal. Pak okolo nás prošlo rychle a tiše procesí osmahlejch postav: ženský v šátkách se zahalenejma xichtama, chlapi v turbanech, každej měl nějakej uzlík nebo tašku, některý nesli děti. Když prošli směrem do Němec, tak týpek zahuhlal něco jako „nikoho jste neviděli“ a odešel za uprchlíkama.

Velmi známé jsou Tiské stěny, nejkrásnější za škaredého počasí a bez lidí, méně známé jsou ale podobné lokality v údolí Bielatal. Třeba skalní město u Schweizermühle s Herkulovými sloupy (sic!) Tiské stěny hodně připomíná a navíc díky poloze ve strmém svahu údolí je velice členité.
Celému kraji vévodí Děčínský Sněžník, nejvyšší stolová hora Českosasu. V 50. letech se do něj zakously štoly na fluorit coby strategickou surovinu metalurgického průmyslu. Během dolování došlo k objevu unikátních pseudokrasových dutin, které ve světě jen těžko najdou srovnání. Po ukončení těžby byla část podzemí zakonzervována, ale bohužel je nedostupná, zakrytá pevnými pancéřovými dveřmi. Svého času však existovaly i jiné cestičky jak se do podzemí dostat.

Někdo si dal pořádnou makačku, aby prokopal buldozerem zahrnutý ústí a neodradila ho ani ta metrová betonová stěna. To museli udělat jedině šutráci. Pronikli jsme dovnitř a pak to bylo celodenní dobrodružství mezi hajcmanama, v lezňákách a kilometrech chodeb. Těch pseudokrasovejch dutin tam bylo několik, v té nejširší jsme dlouho blbli, fotili se a kutali fluorit. Na délku měla tak sto metrů, na šířku v nejširším místě tak osm. Řeknu ti, byl to zajímavej pocit stát v jeskyní, která vznikla někdy ve starších třetihorách… Pak někoho napadlo zjistit jak je ta dutina vlastně vysoká a nejsilnějším světlem zasvítil nahoru. Všichni jsme zkoprněli, protože tam visely jen tak volně do sebe zakleslý kubíkový bloky pískovce. Když by spad jeden, tak se to sesype celý a nikdo tě odtam nedostane. Pakovali jsme se pryč hodně rychle…

Pískovcová oblast končí skalní vyhlídkou Zeisigstein kousek od Petrovic. Dál už se zvedají Krušné hory se svými pláněmi, rašeliništi a ruinami dolů, domů a továren, ale o tom možná někdy jindy.

Rokle Zadní země...

Co dodat?

Když se mě někdo zeptal, proč do těch pískovců pořád jezdím, nedokázal jsem odpovědět. Možná je to pro ten hluboký pocit bezpečí, který člověku dává oheň pod převisem. Možná je šustění vloček sněhu nebo bubnování kapek v listí, které člověku hraje nejkrásnější ukolébavku. Možná je to radost z nalezení neznámého převisu nebo nové vyhlídky do kraje. Možná je to pocit zakušení zakázaného ovoce, možná je to všechno dohromady a taky něco co neumím přesně pojmenovat, ale umím si to zažít a vychutnat.
Přeju ti, ať podobný pocit zažiješ taky. Stačí málo, sbalit pár nezbytností a mapu a vydat se do tajemného kraje na česko-německé hranici, kde dodnes v lesích žijí zbojníci. Pokud tě chytí ochranáři, tak máš snadnou výmluvu: odhaluješ přece tajemství Českého Švýcarska. Aspoň ten billboard co jsem viděl v Praze k tomu nabádal…
Tato krajina vypráví mnoho příběhů, některé již došly svého konce, ale příběh trampingu pokračuje tiše a skrytě dál.

Višňák

CHVÁLY ZADNÍ ZEMĚ

Úžasná kniha Miloslava Nevrlého o osamělém toulání, zajímavostech i historii Českého Švýcarska, kterou vydalo nakladatelství Vestri a právě podle jejího názvu mnoho romantických duší začalo tomuto kraji roklí, převisů, vysokých skal a dalekých rozhledů říkat Zadní země.
Důležitou součástí knihy jsou barevné snímky děčínského fotografa Vladimíra Širla. Kniha je vázaná, s přebalem, ve formátu 16 × 23,5 cm, má 152 stran na matné křídě a 100 barevných fotografií.
V případě zájmu si ji můžeš objednat ZDE! a opravdu neprohloupíš...

Na na závěr článku o trampském teritoriu Zadní zemi přijmi ještě video o krásách tohoto kraje:

Válečníkův převis - citace z literatury:
PEŠA, V. – JENČ, P. 2003: Dokumentace historických skalních rytin v Labských pískovcích v letech 2001 – 2002 (předběžná zpráva). Porta Bohemica 2, 139 – 145. Litoměřice.
PEŠA, V. – JENČ, P. 2004: Člověk a pískovcová krajina (Prehistoric and historic Men in Sandstone Caverns of NE Bohemia – res.). Proceedings of the 8th International Symposium on Pseudokarst, Teplý Vrch – Slovakia 2004, 128-139. Liptovský Mikuláš.

Předchozí Trampská teritoria:

ČESKÝ KRAS (Jan Pohunek - Přebral)

ÚTERÁK (Jan Frána - Hafran)

ŠIFRY (Jan Pohunek - Přebral)

OKOLÍ ZLATÉHO KAŇONU (Jan Pohunek - Přebral)