Trampská teritoria: OKOLÍ ZLATÉHO KAŇONU

Jedenkrát dávno šel pustinou muž,
a na správným místě tam vykácel buš.
Z klád postavil dům, že měl sílu jak býk,
rozoral zem jako válečník.
Poutníci: Telegrafní cesta (Telegraph Road)

V jižním sousedství Prahy se dosud spíše rovinatá krajina Středních Čech mění v pahorkatinu proťatou údolími velkých řek. Tady někde končila stará sídelní oblast, jádro pravěkých a raně středověkých Čech, které bylo možné přehlédnout z Řípu. Svahy se zvedají, půda chudne a vesnice se zmenšují. Je to země, která bývala kolonizována dříve, než pohraniční pohoří, ale později, než úrodné polabské nivy. Ze všech pravěkých kultur, které tu zanechaly stopy, vynikají zejména Keltové doby laténské se svými oppidy navlečenými jako korálky na Vltavu a často spojenými s ložisky významných nerostných surovin, na která bylo nutné v těchto jinak spíše odlehlých končinách dohlížet. I nejvýznamnější z českých oppid, Závist, zřejmě mimo jiné souviselo s těžbou vzácného kovu v blízkosti řeky, které dnes říkáme Zlatá nebo také Sázava.
Sázava pramení daleko na Vysočině, poblíž Žďáru a rybníka Velké Dářko, po většinu času ale protéká krajinou poměrně stejnorodého charakteru, zemí zalesněných vrchů, polí na svazích sklánějících se k údolím a menších středověkých měst sousedících s pozemky spíše drobné šlechty. Nejdramatičtějšího rázu dosahuje dvakrát, poprvé u Stvořidel, která jsou zároveň místem dělícím Posázaví horní a dolní, a podruhé pak krátce před soutokem s Vltavou, ve skalnatém údolí mezi Kamenným Přívozem a Pikovicemi, kterému se říká Zlatý kaňon.
Právě tato místa objevili brzy, již na počátku dvacátých let, první trampové. Nevstupovali sice do zcela panenské divočiny - už před nimi se kromě Keltů a středověkých horníků proháněli po údolí i třeba voraři, italští barabové stavějící železniční trať nebo organizovaní turisté - ale ze všech těchto lidí si zamilovali tenhle kus světa nejvíc. Bob Hurikán, který zároveň už ve dvanácti letech věku samotný název „Zlatý kaňon“ vymyslel, uvádí, že prvními osadníky tu byli v letech 1918-1919 polodivocí skauti z party Pepy Počepického, pozdější zakladatelé osady Rawhide. Tehdy kolem roku 1920 bylo jedním z nejoblíbenějších míst tábořiště „U dubu“, které leželo hned na říčním břehu. Jezdila sem mimo jiné osada Arizona, do které příslušel i malíř Zdeněk Burian. Byli to také trampové z Arizony, kteří vystavěli ve Zlatém kaňonu první chatu.

Osada U dubu na fotografii datované do roku 1923.

Jenže za ním jdou další a ti umí víc,
vázaný krovy, zdi z vepřovic.
A do zlatejch polí a bučení krav,
po ňáký době zní telegraf.

Osadníků i chat ale rychle přibývalo. Někde tábořili načerno, jinde se byli schopni dohodnout s vlastníky pozemků, ať už přímo coby divocí skauti, nebo pod „krycími“, neškodně znějícími názvy jako „Filmová společnost“, „Přátelé Ameriky“ nebo dokonce „Sdružení katolíků při obci pražské“. Z osad dvacátých let je možné zmínit třeba jména, jako jsou Stará Nevada, Toronto nebo Ajax. Trampové od Zlaté řeky žili bohatým kamarádským společenským životem, pořádali velké sleziny, výdělečné večírky s hudbou i četná sportovní utkání, například v boxu, fotbalu, pingpongu nebo i výsostně trampských kratochvílích, jako je házení podkov. Nové boudy na skalách nad řekou a v údolích jejích příroků rostly jako houby po dešti.
Velkou zásluhu na trampské kolonizaci dolního toku Sázavy měla i trať slavného Posázavského Pacifiku, v jízdních řádech vedená pod číslem 210. Do údolí pronikala od 80. let 19. století ze dvou směrů, od Prahy a od Čerčan, přičemž obě větve se spojily roku 1900 dokončením úseku Jílové - Skochovice. Právě tahle část trati byla nejnáročnější na výstavbu - vedla po většinu času ve strmém svahu nad řekou a při její výstavbě bylo nutné odstranit překážející skály, vyrazit celkem šest tunelů, vybudovat vysoké náspy a v neposlední řadě vystavět výjimečný 42 metrů vysoký kamenný viadukt nad Kocourskou roklí. Na pracích se ve velké míře podíleli dělníci se zkušenostmi se stavbou alpských železnic. V okolí se vypráví, že někteří z nich tu od té doby leží, pohřbeni pod drážním tělesem.
Trampské výpravy do zdejšího kraje zpravidla začínaly v Praze, na Branickém nádraží. Železnice musela o víkendech vypravovat posílené spoje, průvodčí sotva stíhali odbavit platící cestující a vysazovat načerno jezdící desperáty. Vzpomínky na přeplněnost branických nástupišť dosahují dnes až legendárních rozměrů a lidmi přetékající vagony bývají často pamětníky uváděny jako doklad toho, jak byl tramping v obdobích svého největšího rozšíření populární.

Vyražení zářezu železniční trati jenom podtrhlo eleganci Pikovické jehly, která ční nad Zlatým kaňonem mezi Petrovem a Lukami pod Medníkem.

A už je tu kostel, a konečně most,
a železná ruda a zločinnost
a okresní město má okresní soud
a ta stará trať jméno Telegraph Road.

Nevím, které maloměsto z kraje velkých řek bylo vzorem pro Kozodoje, tak barvitě popsané v Dobrodružství šesti trampů. Ale určitě v sobě mají něco z Jílového u Prahy, byť tohle bývalé hornické a bývalé okresní městečko neleží mezi Kozavou a Dojavou nad Vltavou, ale mezi Kocourským a Chotouňským potokem nad Sázavou. I vývoj vztahu počestných měšťanů jílovských k trampingu odehrával se v podobném duchu, od rozmíšek řešených často četnictvem až po poklidné soužití. Z vyjádření zaslaného zemské komisi pro mládež, která se o trampské výstřelky zajímala v době těsně předcházející Kubátovu zákonu, známe z Jílového například tenhle znepokojený přípis:
„V obcích samotných loni v Davli ještě za světla večer znám je nemravný výstup (koitus za průvodu harmoniky) na náměstí…“
Dnes je tu naopak v muzeu jedna z nejstarších trampských expozic u nás a zejména v letních měsících obyvatelé chat přečíslují lidi z města, aniž by to komu vadilo.
Zavítáte-li ale do Jílového, byla by chyba soustředit se jen na trampskou historii - zdejšímu kraji nejde porozumět bez seznámení se s jílovskými zlatými doly. Nejstarší pocházejí ze středověku - o již zmiňované těžbě keltské máme jen nepřímé doklady. Zlatonosné pásmo se táhne od Psár k Žampachu. Na východě končí na hranici Hornopožárských lesů, jejichž žulové podloží už je jiného charakteru, na jihu a na západě ale přechází do příbuzných ložisek u Štěchovic, Slap, Psích hor a Mokrska. Na západě a severozápadě, kolem Klínce a v Českém krasu, se ještě projevuje druhotnými rozsypy, do kterých zlatá zrnka odplavená od Jílového zanášela dnes již zaniklá třetihorní řeka.
O jílovském zlatu měla podle pozdějších kronik básnit už kněžna Libuše, vrchol těžby ale spadá do 1. poloviny 14. století. Úpadek přišel s husitskými válkami, zlato se tu ale dobývalo, byť v menší míře, i později. K poslednímu velkému vzepětí hornické činnosti došlo v letech 1958-1968, kdy se z podzemí podařilo získat celkem 1133 kg ryzího kovu. Většina důlních chodeb je dnes již nepřístupná, tři prohlídkové štoly ale spravuje jílovské muzeum a nějaké další důlní skanzeny tu možná ještě vzniknou.

Nová Halířská štola provozovaná jílovským muzeem leží u Borku na kraji Hornopožárských lesů. Jde o průzkumné dílo z poslední, moderní etapy těžby.

Těžký jdou časy teď znova a znova,
skončila válka a chystá se nová,
a rozmoklou stezkou, co prošel ten skaut,
v deseti proudech jdou provazy aut
jak dravá řeka.

Když první trampové nalezli Zlatý kaňon, byl poměrně pustý. Vedla tudy sice železnice a některé obce zasahovaly až dolů k řece, jinak ale údolí lákalo svou skalnatou rozervaností a možností vytvořit si nový víkendový domov, tak odlišný od přelidněného, hlučného a pravidly svázaného města. Dějiny ale nestojí a bohužel někdy mají i smysl pro ironii. Prvním větším přeryvem, který změnil pravidla trampského života nad Zlatou řekou, byla druhá světová válka. Na levém břehu tehdy vyrostl výcvikový prostor SS, Posázavský Pacifik byl zase ochromen zabráním tunelů pro účely válečné výroby. Po válce se pak chatařství tak trochu zvrhlo. Ne, že by na dolní Sázavě dodnes nepůsobila řada starobylých trampských osad, které pořád žijí čilým životem, ale z některých z nich se staly ostrůvky v chatařské sídelní kaši - obklopily je haciendy s garážemi, satelitními anténami a vysokými nepřátelskými ploty. Ani samotné staré trampské chaty se někdy nevyhnuly „zpaďouření“ - když bouda změní majitele a ten se z ní rozhodne udělat daču, sotva se najde síla, která by ho dokázala zastavit. Z westernově divoké země se tak postupně stala příloha města a k zbláznění živý ruch dvacátých let se už nikdy opakovat nebude. Ale dolní Posázaví přesto žije - po skalách lezou horolezci, v létě proudí po řece nekonečné davy vodáků, na procházkách po stezkách zasazených ve skalních stráních potkáš četné skupinky organizovaných i neorganizovaných turistů. A když za soumraku lidé odejdou a ty zapálíš petrolejku pod starou dehtovou střechou dědovy chaty, můžeš si všimnout, že tu něco zůstává.
Pomodli se v takovou chvíli k Velkému Duchovi, aby alespoň nedošlo na dlouho plánovaný a dlouho odkládaný dálniční most, který tudy krajem poddolovaným a pro megalomanské stavby nevhodným pořád plánují protáhnout sinalí inženýři s příliš rovnými pravítky.

Zlatá řeka pod Lukami.

Tak důvěřuj ve mě, dej kočímu bič,
já vezmu tě s sebou a odvedu pryč
ode všech temnot a vysokejch zdí,
od všeho strachu, co v ulicích spí,
já prošel jsem pamětí kdekterej kout
a viděl jen smutek jak pýcha se dmout,
a chtěl bych zapomenout
na všechny ty zákazy vjezdu, který jsou
rozsetý
po celý Telegraph Road...

Dolní Posázaví má ale pořád ještě co nabídnout i trampům divokým, kteří spí pod širákem a chatám se vyhýbají. Namísto po značené stezce se můžete vydat podél želeniční trati a na přilehlých svazích hledat mezi trním poloslepá ústí starých štol. Od Medníku snadno přeběhnete přes hřeben nad Vltavské údolí, přímo nad bývalé Svatojánské proudy. A v Hornopožárských lesích najdete samotu, klid i pozoruhodná zákoutí starých žulových lomů, kde prý za nocí obchází stvoření zvané Kožeňák. Říká se o něm, že propichuje trampy spící ve srubu dlouhou jehlou mezi kládami. O důvod víc, proč si ustlat rovnou pod hvězdami. Vyznavači pravěkých tajemství tu mohou pátrat po prohlubních v mohutných žulových balvanech, o kterých romantičtí historici soudili, že jde o pohanské obětní misky. Dnešní věda to vidí jinak, ale tím si ten příběh alespoň na chvíli nebudeme kazit. A ještě jedna poznámka k tajemstvím téhle části světa - jeskyně často značená na mapách v záhybu cesty nad Prosečnicí je tak trošku jinde. Hledejte, chcete-li.
A když nenajdete, nevadí. Okolí Zlatého kaňonu může být „profláklé“, ale stejně se sem budete vracet častěji, než byste čekali.

V jednom lomu v Hornopožárských lesích se dosud těží, ostatní už jsou ale opuštěné.

Jan Pohunek - Přebral

Předchozí Trampská teritoria:

ČESKÝ KRAS (Jan Pohunek - Přebral)

ÚTERÁK (Jan Frána - Hafran)

ŠIFRY (Jan Pohunek - Přebral)

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
202269
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Jarda
Je to pěkné, přátelé, ale fotku Nové halířské štoly máte vzhůru nohama.. Jarda;-D
Robin
Moc pěkný článek o místech mně důvěrně známých. Vyrůstal jsem v osadě "Na Pískách" Davle/Sázava. Spodní tok Sázavy považuji do dnes za nejkrásnější vodáckou destinaci.

Díky Přebrale

Robin