Trampská teritoria: ÚHLAVKA

Dalším západočeským tokem, který stojí za to, aby ho prošla noha trampova je Úhlavka. Pozor, neplést si s na Šumavě pramenící Úhlavou! Úhlavka pramení na úpatí Českého lesa, přesněji pod známou Přimdou, zhruba kilometr a půl od ní, nedaleko vesnice Velké dvorce. V dřívějších dobách se jí v úseku nad Kladruby říkalo Kněžská řeka, pod nimi Malá říčka, Podle toku, do kterého se vlévá, se jmenovala i Mžice či Mžička. Než začnu s popisem tohoto teritoria, dovolím si zde citovat Jan Drnka – Akelu a jeho knihu Poslední recesista a Tma, odehrávající se mimo jiné i v těchto končinách:

Louky kolem řeky jsou opuštěné i v létě...
Foto: Tony

Ticho. Všude kolem jenom lesy, mezi které nepronikl žádný zvuk auta či železnice. Nádherně pustý kraj. Kdo by také jezdil sem, k západním hranicím? Západočeský kraj, pevná hráz socialismu a míru. Cizinci nás nenavštěvovali a do ciziny stát také nikoho nepustil. K západu vedly jen staré, záplatované a úzké silničky, vesnice umíraly a pohraničí bylo teprve pusté. Po vyhnání Němců se kraj obnovoval jen zvolna. Ve vsích zůstávali pouze starci, děti utíkali do měst. V poslední době to kazil jen příval chatařů a chalupářů. A přece to nebylo jako dříve. Když jsem do tohoto kraje vyjel poprvé, někdy v pětasedmdesátém, zdálo se mi údolí Úhlavky a Výrovského potoka být nekonečným krajem bez civilizace. Zdálo se mi, že bych mohl celé týdny bloudit těmi lesy od Mže až do Českého lesa a nepotkal bych živáčka. Kraj se jevil rozlehlý jako kanadský prales a pokaždé pro mne bylo překvapením místo, kde se vynořím z divočiny do civilizace. Dalo se tu bloudit a mohl jsem se tu ztratit. Byl to jenom náš kraj, byl to celý svět. Teď, po sedmi letech, už to neplatilo. Všechno se nějak podivně zmenšilo. Znal jsem všechny cesty nazpaměť, včetně lesních stezek, věděl jsem, kde najdu který krmelec a seník, jak jsou rozloženy vesnice a jak se jmenují, odkud jezdí autobus a vlak. Z nekonečných pralesů a prérií se stalo jedno ubohé údolí s několika houštinami. Pár kroků a byl bych v Brodu. Pár kroků opačným směrem a byl bych ve Výrově..., atakdále… Na Šumavě nebo na Brdech by to bylo stejné.
Vládla bezeslovná pohoda, v níž všichni usínali nebo jen tak civěli do plamenů. Dávno jsme už všechno probrali, zdrbali známé a předali si novinky o holkách. A přece jsem pocítil neuvěřitelný neklid. Ne, doopravdy se něco změnilo. Strašně se něco změnilo. Před vojnou nám stačilo jenom tak courat krajem, celé večery ležet a hrabat do strun, dívat se do korun stromů, nasávat jejich vůni… Dneska jako by mi bylo líto času a zároveň jsem nevěděl, co s ním. Ale to mám odjet zpátky do města, dělat přesčasy, dřít se na chatě a na zahradě, rýpat záhonky a stavět zídky a chodníčky vysypávat pískem, shánět laciný cement a budovat kariéru, abych mohl být spokojený? To mám lézt pod autem zasviněný od oleje a hádat se se sousedy? To by nebyl ztracený čas? – Něco se stalo.
12. kapitola – Línej vandr

Úhlavka - Bobří řeka

Od pramene do Stráže
Na tok Úhlavky je pochopitelně možné se napojit přímo z vandru po Českém lese a návštěvě zříceniny hradu Přimda. Nicméně cesta podél ní není v tomto úseku zajímavá, protéká poli a nevede kolem cesta. Až pod prvním větším rybníkem Peklo se nakrátko zanoří do Novomlýnského lesa, kde je lemována bažinami, proteče postupně Novomlýnským rybníkem, rybníkem Souměř a Českomlýnským rybníkem. Za posledně jmenovaným rybníkem se připojí k silnici a přes obec Souměř doteče do Stráže u Tachova.

Stráž, Dlouhý (Bonětický rybník) a k Prostiboři
Od Stráže už začíná ta zajímavější část a taky se zde obvykle začíná. Do stráže jede vlak a to chebské trati s přestupem v Plané. Ve Stráži je hospoda a prochází jí dvě turistické značky. Pokud tady budete začínat v pátek večer, vydejte se po žluté značce víceméně po proudu Úhlavky na rozcestí Hamr. To je na Čaňkovském potoce, prvním větším pravostranném přítoku Úhlavky. Značka vás povede proti jeho proudu a po zhruba kilometru a kousek dojdete ke studánce. Když byste pokračovali dál, je možné téhle trasy využít k cestě do Sedmihoří. My se ale na rozcestí Hamr od turistické značky oddělíme a vydáme se pocestě k rybníku, který je na mapách značený jako Dlouhý, ale vždycky jsem slyšel mu říkat jen Bonětický, podle blízké obce. Do něj se Úhlavka vlévá. Po necelém kilometru cesty po břehu rybníka dorazíte na poloostrov, kde najdete shluk velkých kulatých balvanůa několik ohnišť. Pokud se tady utáboříte, bude odměněni ranním probuzením na poloostrově obklopeném vodou, pod borovicemi. Mám k tomu místu i dost osobní vztah, v roce 1986 jsme tady s dalšími čtyřmi kamarády založili naší osadu.

Camp Bonětice.
Foto: Hafran

Foto: Pavlís

Další cesta dál může pokračovat dvěma způsoby. Jeden kratší, ale míň příjemný, vede po silnicích přes Bonětice, Bonětičky a Staré Sedlo do Prostiboře. Na této trase potkáme i dva pravostranné přítoky, Olešnou mezi Bonětičkami a Starým Sedlem, a Racovský potok mezi Sedlem a Prostiboří. Druhá možnost je vrátit se na Čaňkovský potok a proti jeho proudu jít na Bernartice, kde je možné si prohlédnout místní tvrz, skočit si na rozhlednu Březinka a pokračovat na Strachovice, odkud už je jen skok do Sedmihoří. Pokud tuto oblast jen líznete, cesta podél lesa a Darmyšlského potoka vás dovede přes Darmyšl, kde doporučuji místní hospodu, opět do Prostiboře, Tady se zase obě cesty spojují a jste opět na Úhlavce, současně se u Prostiboře vlévá celkem velký Mezholezský potok, přitékají zprava, po úpatí Sedmihoří z Mezholezského rybníka.

Cestou z Bonětic.
Foto: Hafran

Z Prostiboře do Kladrub
Z Prostiboře vede cesta po zelené turistické značce k obci kopec a zámku Prostiboř. Ten je někdy označován jako tvrz Kopec, Přímo pod ním vede přes Úhlavku starý Kamenný most, který je čerstvě opravený, od něj nastoupáme nahoru k zámku. Ten byl ještě coby hrad vystavěn počátkem 14.století, od jeho konce patřil ke Kladrubskému klášteru. V 17.století byl hrad přestavěn na zámek a od roku 1843 patřil Löwensteinům a byl připojen k panství Bor. Po roce 1948 přešel do majetku státu a začal chátrat. Pro nás je zajímavá jeho historie v šedesátých letech. Informace o tom to období mi poskytl Petr Náhlík – Vokoun, T.O.Suché Studánky, Plzeň.
Osudy zámku v té době souvisí s plzeňským klubem Tulák, který vznikl při stejnojmenném trampském časopisu v roce 1967. Klub měl smělý plán, po vzoru trampů, kteří si pronajali a opravovali severočeský Helfenburk, najít podobný objekt i na západě Čech. Volba padla právě na Prostiboř čili tvrz Kopec. Po jednání se Státní památkovou péčí získal klub „papíry“ na tvrz na liduprázdném Tachovsku. Šlo o zámeček, obydlený do roku 1948, a postavený na základech gotické tvrze. Domluva s památkáři byla jednoduchá – trampové dají práci, památkáři cca 1,3 milionu na materiál. Byly zahájeny práce, areál objektu byl vyčištěn, nicméně pak došlo ke sporům s památkáři, kteří trvali na použití původních materiálů a postupů, jež byly v té době a za poskytnuté prostředky nedosažitelné. Přestože se Karel Růžička – Lišák pokoušel navrhnout alternativní a cenově dostupná řešení, neuspěl a práce se postupně zastavily. Ještě v roce 1968 tam Tulák uspořádal potlach, ale po nástupu normalizace se klub Tulák přestal na zámku angažovat, časopis zanikl.
Zámeček dál chátral, ještě v osmdesátých letech se tam dalo v suchu přespat – tehdy se v jeho záchraně angažoval ing. Arch. Vladimír Švábek - Max, osadník brdské T.O. 40.míle a iniciátor založení Klubu Augusta Sedláčka v Plzni v lednu 1984, jehož členy se tehdy stalo cca 5 trampů, včetně výše uvedeného Vokouna. Maxovi, který zemřel roku 1988 v Británii, je věnován jeden z kamenných křížů, stojících před zámkem.
Nyní je objekt víceméně zříceninou v soukromém vlastnictví, na které se ale pilně pracuje a už dostala novou střechu, takže se zdá, že bude zachráněn. Zámek není veřejnosti přístupný.

Zámek Prostiboř a kříže.
Foto: Tony

Dál je dobré zelenou značku opustit. Ta dřív vedla údolím, ale po vybudování Svatovojtěšské stezky se jí drží, údolí říčky opouští a vrací se do něj mezi Milevem a Kladruby. Stezkou podél Úhlavky se zanoříme do jejího kaňonu a jdeme po pravém břehu. Z něj stéká několik potůčků, ze kterých je možné nabrat vodu a v tomto úseku je i několik campíků, z nichž jeden větší, s lavičkami a konstrukcí na přístřešek.

Na kempíku u Úslavky.
Foto: Tony

Ideální úsek pro hledání noclehu. Na levém břehu jsou většinou louky, tok tady meandruje. Dál po proudu dorazíme k Tuněchodskému mlýnu, u pár kilometrů za ním je na pravém břehu malý lom s jezírkem. Hned za ním se do údolí vrací zelená značka a půl kilometru nato je soutok s Výrovským potokem přitékajícím zleva. Pokračujeme dál, překročíme silnici mezi Milevem a Kladruby a jdeme k bývalému Kočovskému mlýnu.

Zbytky mlýna.
Foto: Hafran

Soustavný hukot upozorňuje na dálnici, která tady křižuje Úhlavku na vysokém mostě u Petrova mlýna. Cesta je v tomto úseku lemována pásem prvorepublikových bunkrů. Před poslední zatáčkou před dálnicí je vedle cesty srub. Sotva utichá hukot dálnice, říčka protéká údolím, kde v létě funguje celá řada táborů, které je mimo sezónu možné využít k táboření. Nevýhodou je, že kolem celého toku vede zelená turistická značka. Ta nás přivádí do Kladrub.
Na pravém břehu na kopci je Klášter, na pravém město samotné. Něco si o obojím povíme, oboje stojí za prohlídku.
První dochované záznamy jsou z roku 1115, kdy tady Vladislav I. založil benediktýnský klášter, ve kterém je mimochodem i pohřben. Založení kláštera je popsáno i ve slavné Kosmově kronice. V té době s největší pravděpodobností už existovala i obec Kladruby, protože je zmiňována v zakládací listině kláštera, ale z doby před jeho založením o ní žádné zmínky nejsou. Někdy kolem roku 1233 byly Kladruby Václavem I. povýšeny na město a dostaly privilegia. Pak ale začal narůstat vliv a význam nedalekého královského Stříbra a to právě na úkor Kladrub. Mezi oběma městy došlo ke sporům a dokonce k jedné lokální ozbrojené potyčce, kterou sice kladrubští vyhráli, ale v ničem jim to nepomohlo a král Václav IV. jim dokonce některá privilegia zase odňal.

Foto: Hafran

Díky rozporům tohoto krále s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna došlo totiž k tomu, že se Václav rozhodl v Kladrubech zrušit klášter a založit nové biskupství, kam by jmenoval sobě loajálního biskupa. Když ale původní opat zemřel, král nestačil svůj nápad realizovat a Jan z Jenštejna narychlo uznal opata nového. To se stalo osudným známému Johánkovi z Pomuka, nyní Janu Nepomuckému, na něhož se obrátil králův hněv, který volbu nového opata z titulu arcibiskupského vikáře potvrdil. Král pak na Kladruby zanevřel, za husitských válek byl klášter roku 1421 vypleněn husity, roku 1427 sice dalšímu obléhání odolal, ale bylo zpustošeno město i okolí a statky klášteru patřící. Roku 1467 byl kraj vypleněn ještě jednou, během válek panské jednoty s Jiřím z Poděbrad.
Město se opět vzmohlo v 16.století, ale klášter tolik štěstí neměl – finanční problémy, vyplenění vojskem 1557, požár 1590. Za třicetileté války se situace obrátila, několikrát bylo vydrancováno město a klášter díky posílení vlivu církve dostal majetek i ochranu. Začala jeho přestavba. Po válce se do vyprázdněného území stěhuje německy hovořící obyvatelstvo. Roku 1705 byla v podstatě dokončena obnova klášterního majetku a vytvořeny podmínky pro zahájení přestavby. Roku 1712 začala velkolepá přestavba chrámu, pod vedením vynikajícího barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho Aichla. Ta skončila v roce 1726. V Kladrubech dosáhl své českého vrcholu architektonický styl barokní gotika představovaný právě hlavně Santinim. Roku 1785 byl klášter Josefem II. zrušen a byl využíván jako vojenská nemocnice, invalidovna a sklad střeliva. Roku 1825 byl koupen knížetem Alfrédem I. Windischgrätzem. Po první světové válce se stal majitelem bývalého kláštera, v té době už nazývaného zámek, příslušník maďarské větve rodu Ludvík Aladar ze Šarišského Potoka. V roce 1938 po mnichovském diktátu museli čeští obyvatelé odejít do vnitrozemí, za války na zámku sídlilo velitelství Wehrmachtu, 6. května 1945 vstoupila do města americká armáda.
Po válce byl proveden odsun německého obyvatelstva, kraj dosídlen a Kladruby ztratily statut města, který zpět získaly až roku 2007. Klášter se stal národní kulturní památkou.
V Kladrubech není železniční trať, ale jezdí odsud autobusy do Stříbra, proto je možné tady vandrování ukončit.

Klášter Kladruby.
Foto: Hafran

Z Kladrub do Stříbra
Pokud jsme se rozhodli pokračovat v cestě, stojíme opět před rozhodnutím, kterou cestou se vydat.
První nabízí turistickou značku, tentokrát modrou, která nám nejprve umožní zaběhnout si proti směru naší cesty prohlédnout Muzeum Československého opevnění Kladruby a poté se už cestou do Stříbra vydrápat na vyhlídku Kalvárie, kde se nám naskytne asi nejhezčí pohled na klášter. Je tam i velký kříž z roku 1892 a altán. Pak ještě chvíli stoupáme, abychom přes kopec zase sešli na Úhlavku k Pekelskému mlýnu. To už nám zbývá poslední necelý kilometr po jejím toku a pak, stále po modré, prudké stoupání na hřbet nad Stříbrem kde po několika kilometrech narazíme na silnici, která nás dovede přímo na nádraží ve Stříbře.
Druhou možností je vydat se po žluté Naučné Stezce Kladruby, která nám ušetří stoupání na Kalvárii a protáhne nás údolím až k Pekelskému mlýnu a současně s tím k dalšímu dilematu. Pokračovat dále po modré, jak bylo popsáno výše, nebo se vydat po proudu říčky. Tato varianta je o poznání dobrodružnější, cesta vede po loukách, nezřídka promáčených, kolem toku a připravte se i na nutnost brodění. To by ale pořád nebylo to nejhorší. Najednou totiž narazíme v sevřeném údolí na jakýsi oplocený vojenský objekt. Dá se obejít ve strmých úbočích na levé i pravé straně, nebo můžeme před ním po příjezdové cestě uhnout vlevo a dostat se tak na hlavní silnici spojující Kladruby a Stříbro a po ní se dostat pohodlně až do cíle cesty. Je samozřejmě i možné se ze silnice později vrátit na tok Úhlavky, protože z vojenského objektu vede pohodlná cesta kolem jejího toku až do Stříbra, tentokrát pod nádraží. Odměnou za cestu kolem říčky bude míjení čtyř bývalých štol, Nový Prokop, Štola 2, Urbanova a Haringova mlýnská štola. To nám připomíná, že Stříbro odjakživa bylo hornickým městem a ve městě je mnoho památek, které se k hornictví vážou – Hornický skanzen, Královská dědičná štola Prokop a další. Ale o tom snad až příště, protože hned za Haringovou štolou se Úhlavka vlévá do Mže a naše putování po ní končí.

Trampská teritoria v sousedství
Asi nejznámější trampskou oblastí je Sedmihoří, jižně od Prostiboře, krásné lesy, sevřené, jak už název napovídá, půlměsícem sedmi vrcholů - Racovský vrch, Rozsocha, Chlum, Rybniční vrch, Křakovský vrch, Nad Myslivnou a Stinný vrch Na plastických mapách tato oblast vypadá jako kráter.
Z Úhlavky se dá bez problémů dojít i na říčku Hořinu, známou především pravidelným konáním Zlaté horečky a dvakrát i Trapsavce.
Za provandrování stojí i Výrovský potok, levostranný přítok. Protéká lesy a leží na něm Výrovský rybník. Dá se po něm z Uhlavky dojít na například na vlak do Holostřev, případně ještě výš, do Skviřína.
Poslední sousedící vandrovní oblastí, kterou bych chtěl zmínit, je i samotná Mže, neboli Černá řeka, konkrétně od soutoku s Úhlavkou proti proudu, na Svojšín, Ošelín, Kosí (Kosový) potok...

Vandr podél Kosího potoka, jednoho z okolních trampských teritorií....
Foto: Tony

Úhlavka vodácká
Co se týká splouvání Úhlavky, patří tato západočeská říčka k těm zimním a jarním potokům, které za to rozhodně stojí. Vyzkoušené jsou dvě cesty, z Prostiboře a z Brodu u Stříbra po Výrovském potoce na soutok. Co se týká úseku nad Prostiboří, připadá v úvahu i úsek od Velkého (Bonětického) rybníka. Tok ale není regulován a nemám ani představu, jaký by musel být průtok. Odhaduji, že nejméně 6 -8 kubíků na vodočtu ve Stříbře, nejlépe je ale podívat se, kolik vody pouští rybník.
Coby startovací bod se tedy v prostibořské variantě nabízí starý most v Kopci na 20. kilometru. O kilometr výše se totiž do Úhlavky vlévá poměrně vydatný Mezholezský potok. Je to splouvatelné už při 3 kubících ve Stříbře.

Most v Prostiboři.
Foto: Hafran

Hned za mostem je malý stupeň. Koryto je poměrně úzké, je třeba dávat pozor na padlé stromy a lávky – obojí se rok od roku mění. Další stupeň je o dva kilometry níž, vplouváme do lesního úseku. Půl kilometru níž je vpravo campík, na kilometráži označený U Bobrů, podle bobra vytesaného do kamene a současně je tady pěkná, asi 100 metrů dlouhá peřej. Za další kilometr přichází ještě jeden stupeň. Na patnáctém kilometru je tok posilněn levostranným přítokem Tuněchodského potoka. Na 14-tém kilometru je další stupeň, dost často doplněný popadanými stromy.

Na zimní Úhlavce.
Foto: Hafran

Nejvydatnější přítok je na kilometru 12, kdy se opět zleva vlévá Výrovský potok a zesílený proud se ihned za stupněm u Benišova mlýna vrhá do největší peřeje na Úhlavce, po jednom a půl kilometru je potřeba sjet zbytky jezu u Mileva, stejně jako po dalším kilometru a půl jez u Petrova mlýna. Těsně před obcí Kladruby se dá sjet jez u Střížkovského mlýna. V Kladrubech je možné plavbu ukončit a vyhnout se tak obtížím v dalším úseku. Pokud se vydáte dál, hned za Kladruby je pěkná peřej, říčka se zařezává do hlubokého údolí a cesta rychle ubíhá. Velkým zádrhelem je ale mříž přes tok na vstupu vojenského objektu. Řešením je vystoupit a odtáhnout lodě k silnici, nebo se pokusit podplout – to jde jen za cenu toho, že se lodě podstrčí a posádky podplavou. To samé je potřeba absolvovat i na druhém konci vojenského objektu. To už zbývá jen kousek do soutoku se Mží, končit je možno u mostu cca 1,5 kilometru před soutokem, nebo si sjet i kousek Mže a skončit pod silničním mostem ve Stříbře, kam se dát i dobře zajet pro lodě.

Foto: Hafran

Vodácky zajímavý je i Výrovský potok, z něhož jsme si sjeli úsek z Brodu u Stříbra. První půl kilometr je poměrně bez problémů, teče rychle, pak se tok zklidní, meandruje a je často zapadaný stromy.To trvá asi kilometr, pak se zase zrychluje. Komplikací mohou být lávky, které většinou nejdou podjet. Těsně před soutokem je hezká peřej, s prudkou zatáčkou doprava a lávkou na konci. Ta sice podjet jde, ale jen tak tak.

Výrovský před soutokem.
Foto: Miloš

Závěr
Kraj kolem Úhlavky je krásný, romantický, bohatý na historii, docela opuštěný a rozhodně stojí za návštěvu a to jak pěším vandrem, tak na kánoi. A k tomu si přečtěte Akelův román!

--------------------------------------

Ostatní Trampské teritoria - ČESKÝ KRAS, ÚTERÁK, ŠIFRY, ZLATÝ KAŇON, ZADNÍ ZEMI, OSLAVKU, ZADNÍ STŘELU a DOLNÍ STŘELU najdeš ZDE.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
5174103
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Standa Hlůžek Džína
Pěkná vzpomínka na místa kde jsme léta trampovali. Na Pekelském mlýně, nebo taky Čerťáku, jak se mu mezi trampy říkalo, jsme měli spoustu let stát boudu, než nám ji někdo vypálil. Jezdil tam s námi i Lišák. Možná si někdo vzpomene, jsme osada Silver Star. Džína.
Pavel Slim Mazal
Díky,Hafrane.Soukromé aktivity jsem viděl na České Kanadě,kde koupil někdo,ve vsi kapličku a udělal si z ní vakendhauz,Děs!Ale starosta říkal,že "to"aspoň ,nespadne!Nový majitel asi nectí genius loci.
Ahoj Slim
Hafran
Ahoj Slime, o té trampské aktivitě píšu v článku, i o dalších osudech tvrz, informace jsem dostal od Vokouna. V současné době ji má soukromý majitel a opravuje ji. O jeho totožnosti ani záměrech se mi nic zjistit nepodařilo. H.
Pavel Slim Mazal
Ahoj,omlouvám se za včerejší přehlédnutí ! Měl jsem svůj dotaz adresovat Hafranovi.Tož,omluvte nebohého starce ...
Slim z PV
Tony Avalon
Ahoj Slime. Co vim já, tak tvrz dál chátrala a teď ji někdo koupil, je soukromým majetkem a začal ji opravovat. Ale upozornim Hafrana, že tu má od tebe dotaz - aby případně napsal víc.
Pavel Slim Mazal
Ahoj Tony,trkla mně v textu zmínka o tvrzi Prostiboř.V šedesátém osmém tu tvrz čistili trampi z Plzně , podobně jako Úštěk pražáci.Protočili jsme se tam jenom chvilku,když jsme sháněli Lišáka.Jak to s tou tvrzí bylo dál?Našel jsem tam,za trámem,dokonce knihu,asi desátkových odvodů.No a pak přišli Rusi a byly jiný myšlénky!
Ahoj Slim
Jara Klíma
Hafrane, je to špica vandr po tak úžasné skoro zapomenuté krajině pro vandráky. I popis dokazuje, že patříš mezi vyvolené, kteří mají co říct svým psacím "brkem" ostatním stejně praštěným romantikům. Díky. Palec