Vodní lednový vandr po Mži

Začátek ledna přinesl jednak vytoužené sněžení, ale vzápětí i oblevu a déšť. To je pro naší osadu vždycky signál, že je třeba vyhlásit vodáckou pohotovost, poshánět výbavu na zimní vodu a oprášit prach z lodí. Pánská část T.O. Kopretina se tedy uvádí do stavu ostražitosti a sleduje netrpělivě vodočty na vybraných tocích – Úhlavce a Střele v úseku nad Žlutickou přehradou. Zpočátku hladiny utěšeně stoupají, ale pak se naneštěstí vzestup zastavil a kýžených hladin pro smysluplné splutí nedosáhl. Po překonání zklamání a po přečtení předpovědi na následující dny se rozhodujeme plavbu o týden odložit.
Předpověď se nenaplnila a očekávaný déšť nedorazil, námi vybrané toky klesaly dál. Nehodláme se jen tak vzdát a vyhlašujeme, že se jede v každém případě a pojede se to, co zrovna poteče. O toku rozhoduje sobotní večer, který nám nabízí Mži s jejími slušnými 9 kubíky na vodočtu ve Stříbře.
Je neděle ráno. Z původně rozsáhlé flotily z nejrůznějších důvodů odpadá postupně 5 plavců a zůstává jen naše trojice skalních – Cíba, Miloš a já.

Vyrážíme z Plzně, je lehce pod nulou, mezi mraky občas vykukuje slunce. Startujeme v Kočově, kousek pod Tachovem, za cíl si stanovujeme Ošelín. Sedám na kormidlo pálavy QueenD, na háčka usedá Cíba, Miloš se souká do kajaku TornadoK.
Vyplouváme a noříme se do prvního z mnoha údolí, jimiž Mže protéká. Dýchá z nich chlad, proti staru, kde svítilo slunce, a teplota byla stupeň nad nulou, se citelně ochladilo. Střídají se tady meandry s krátkými peřejemi. Jsem rád, že mám na háčku Cíbu, jsme sehraní, perfektně hlásí překážky v korytě a zdatně se ohání pádlem. Ona taková rychlejší voda stírá odvěké rozdíly mezi kormidelníkem a háčkem – kormidlovat i zabírat prostě musí oba. Řeka je prořezaná, přes padlé stromy přenášíme jen dvakrát. Vždy je dost času před překážkou zastavit.

Jez na 79 kilometru...
Foto: Hafran

Blíží se první jez na 79. kilometru. Zastavujeme a jdeme se na něj podívat. Oproti minulu se změnil, je na něm naplaveno víc dřeva a pobřežní porost zasahuje dál do řečiště. Průjezd je možná u pravého břehu s tím, že proud tady tvoří hodně šikmý válec a levá strana průjezdu je lemována kládou, přes kterou z boku přepadává voda a hrozí zalitím lodě, pokud se dostaneme příliš blízko. Jedinou možností je šikmý průjezd podél křovisek a svezení se po straně válce. Tento záměr se podaří a my bez nehody pokračujeme. Podjíždíme můstek u Ústí a delší peřejí se blížíme k dalšímu záludnému místu na řece, soutoku s Hamerským potokem, který někdy bývá na mapách uváděn jako Tichá. Záludnost soutoku spočívá v tom, že oba toky tady narážejí přímo proti sobě, a když vjedete z peřeje na hladinu zdánlivě klidné laguny soutoku a točíte kolmo doprava, kam odtékají smísené vody, dostane vaše loď několik hodně silných kopanců zespoda, jak se v hlubinách oba proudy rvou. Jsme na to připraveni a na rozdíl od našich předchozích plaveb tentokrát projíždíme bez koupačky.

Soutok Mže a Hamerského potoka...

Vplouváme do sevřeného údolí a k řece se připojuje železniční trať, která ji občas po viaduktech překračuje. Na kilometru 75,2 nás čeká další jez. U koruny má sice zhruba metrový skok, ale jet by to šlo. Co nás odrazuje, je vývařiště, ve kterém tušíme jakési překážky, o nichž se můžeme jenom dohadovat, co to asi je. Rozhodujeme se neriskovat zdraví lodí a jez přenášíme. Už je vidět cedule nádraží Pavlovice a my se připravujeme na další zajímavý úsek, průjezd Pavlovickou peřejí. Ta je plná kamenů a lemovaná zdmi navigace. Jedem trochu mimo hlavní proud, blíž k pravému břehu a po několika stech metrech houpání máme peřej za sebou. Přistáváme.

Na jezu Černý mlým.
Foto: Miloš

Je za námi zhruba půlka cesty a čas na svačinu. Horký čaj a něco málo energetických bomb dělá radost unavenému tělu, ale moc se nezdržujeme, bez pohybu nám rychle začíná být zima.
Nasedáme a kolem chat pod Pavlovicemi pokračujeme. Poslední jez nás čeká u černého Mlýna na kilometru 73,6. Má šikmou spádovou desku a jde v pohodě projet zhruba tři metry od levého břehu.
Nezdržujeme a pádlujeme dál. Další úsek je peřejnatý, občas doplněný krátkými klidnějšími úseky. Na kilometru 69,8 se z levé strany vlévá Kosový potok a padesát metrů za ním řeku přehrazuje kamenný stupeň. Místo k průjezdu na něm je v podstatě jediné, téměř ve středu toku. Podjíždíme další železniční mosty a chatovou oblastí střídavě na obou březích se blížíme k Ošelínu. Po pár dalších říčních zákrutách se objevuje lávka pod Ošelínskou železniční zastávkou a my u ní naši plavbu končíme. Vytahujeme lodě, vybalujeme suché věci, převlíkáme se. Těšíme se do tepla. Horní část těla se sice během plavby zahřeje neustálým pádlováním a zápasem s řekou, ale spodek citelně trpí chladem. Když si obouvám ponožky, mám pocit, jako bych je navlékal na cizí nohu.

Mže před Ošelínem.
Foto: Hafran

Jsme ale v euforii z povedené plavby, z krajiny a přírody kolem, z vydařeného počasí.
Rozhodně mohu tuto plavbu doporučit, koneckonců, i na jaře bývá pár dnů, kdy se tahle řeka v tomto úseku dá sjet. Chce to koukat na vodočet na internetu a jak je to devět kubíků a výše, neváhat a vyrazit. Odměnou vám bude pěkný zážitek a pohled na krajinu, kterou mnoho trampů zná z vandrů, trochu jinak, z řeky.
My teď po tomto namlsání se čekáme, že snad přeci jenom nasněží a přijde obleva a my ještě letos vyrazíme na Úhlavku nebo horní Střelu. A snad i ve větším počtu.

Hafran