XXX. ročník závodu Aljašské pošty (26.1.2018)

pondělí 12. únor, 2018 | 0 komentářů | zobrazeno 4920×Mejla

Na každém ročníku Aljašské pošty si říkám, jestli já to mám zapotřebí. Trmácet se nocí, zimní krajinou, abych pak pokulhával kdesi v hospodě na sále s touhou spočinout někde v koutku a klidně umřít.
Naštěstí je lidský mozek natolik milosrdný, že dá člověku na všechny útrapy za rok zapomenout a je opět lákán na další ročník tohoto závodu. A dokonce se těší, až zase bude prošlapávat své toulavé boty noční vánicí. Pořídí si i zbrusu novou zbraň, aby se ubránil té chásce nenechavé, desperátské.
Myslím, že není třeba popisovat, co je Aljašská pošta, kdo je to desperát. Pokud přesto někdo neví, může se podívat zde.
Letos byli pošťáci svoláni na Chýnovské nádraží a sešla se jich pěkná řádka. Počítadlo se zastavilo na 140 kamarádech. Nádražím se nesly radostné výkřiky pozdravů, kdy se objevovali další a další kamarádi, kteří se přes rok neviděli. Chvíle hemžení, až se nádražím ozvalo Havranovo „Ahoj, kamarádi.“ Byli jsme instruováni a po výstřelu ze startovacích koltů se dav začal sunout směrem k cíli.

Na startu...

Havran udílí poslední instrukce...

První kilometry se silnicí sunul nekonečný dav pošťáků. Tu toužící dojít, tu toužící dojít alespoň za tmy, tu toužící vylepšit si umístění z loňska. Naše skupinka nasadila vražedné tempo a tak jsme se poprvé stali svědkem, pro nás, nevídaného. Nejen na trati, ale i na první kontrole jsme potkali Lišáka. Kamaráda, o kterém jsme si do letoška mysleli, že minimálně jezdí na kole, jak je v cíli rychle. Společně jsme počkali, až se první kontrola uráčí přijet na své místo, občerstvili se a vyrazili téměř nezměněnou rychlostí k další kontrole.
Tady začala být cesta zajímavější. Od této chvíle byl, až na výjimky, asfalt pokrytý ledovou vrstvičkou a nohy se tedy neustále rozjížděly. Co to šlo, raději jsme z asfaltu mizeli a vybírali cesty sice méně pohodlné, zato bezpečnější. Tak se stalo, že jsme se vydali bezpečnější cestou hlubokým sněhem. Tím jsme k další kontrole přišli ze směru, ze kterého nás opravdu nikdo nečekal.

Na druhé kontrole...

Přestože víme, že desperáti jsou schopní všeho, tak tentokrát nás překvapili tím, kde přepadávali nebohé pošťáky. U kapličky vedle poslední chalupy se ozvala tlumená střelba, snad aby se neprobudil nikdo ve vsi. Každopádně měl ten lump štěstí, že nepadl na někoho s hlučným koltem, který by na nohy postavil celý kraj, a mohl „depeřádit“ vesele dál.
Odtud, již klidní, že jsme už po smrti a nic se nám nemůže stát, jsme se vydali jedinou možnou cestou. Po asfaltu. Po tom zledovatělém asfaltu, ze kterého tuhly neustále napjaté svaly na nohou. Každou chvíli se do tmy ozvalo zaklení, když noha přes všechnu opatrnost ujela. Povedlo se nám předehnat několik skupinek pošťáků, stejně jako my, tupě bušící kanadami do asfaltu.
Třetí, a zároveň poslední, kontrola se nacházela necelé čtyři kilometry od cíle. Na radostné zvolání, že už je to jen kousek se ozvalo pouze ďábelské pochechtávání a suché konstatování, že to „…alespoň není po asfaltu, ne?“ Nebylo. Nohy, které cítily blízkost cíle, začaly umdlévat a proto si v bahně, nebo zmrzlém sněhu, dělaly často to, co samy chtěly. Kamarád nasadil na poslední úsek vražedné tempo a v tom krásném terénu (aspoň to není asfalt, ne?) jsme překonali zbytek cesty do Mezna, kde jsme okamžitě objevili v mlze svítící hospodu a neomylně zamířili do cíle. Na „vtipné“ poznámky odpočinutých členů Společnosti Aljašské pošty padaly pouze plané výhružky o nakopání pozadí (tedy až začnou nohy zase normálně fungovat). Zapsali jsme se a po zregenerování u piva a pepřové polévky (inzerované jako frankfurtská, nebo česnečka) se část vydala do vysněné říše snů, část poseděla déle, některá část ještě déle a sál a výčep se plnil přiševšími pošťáky.
Od časných ranních hodin se ozývaly z výčepu kytarové tóny, které neumlkly přes celý den a pokračovaly do nočních hodin. Odpolední hra nás vyhnala ven luštit zapeklitou šifru po vesnici, a když jsme se vrátili zpět, byl sál již nachystán na nadcházející bál.
Opět zahrála kapela Knokaut, na parketu vířili tanečníci s tanečnicemi, v podbalkoní se hazardilo a na sále probíhaly soutěže. Obligátní jedlíkovská soutěž, pistolnické souboje, práskání bičem a jiné kratochvíle. O půlnoci Havran vyhlásil vítěze Aljašské pošty, ano, byl to ten samý Lišák, jakého jsme potkali na první kontrole, a začala dražba věcí cenných a ještě cennějších (kyselé okurky na ráno).
Ráno, po kyselých okurkách, se pošťáci postupně balili a vyráželi směrem na vlak a hlavně směrem domů. Domů, zapomenout na strasti a bolest putování, aby mohli příští rok přijet načít další třicítku.
Děkujeme Společnosti Aljašské pošty za zorganizování skvělého kulatého ročníku. Umí!

Čekání na dražbu...