ZIMNÍ VANDR HORAMI PODKARPATSKÉ RUSI (+ fotogalerie)

Až na samý konec starého Československa, k pramenům řeky Tisy. Bukové lesy se táhnou od jejích břehů po strmých svazích vysoko na horské hřebeny tajemných jmen, Gorgany, Svidovec, Čarnohora. Až nahoře se rozestupují v horské louky, poloniny. Království, bez kotvy plující mořem času, ostrovy v moři lesů. Rusíni jim dávají nejrůznější jména. My v mapě vidíme jeden Svidovec, oni mluví o polonině Pěrelisok, Dogžica, Urda-Flavantič, Strinčeské. Opravdový poutník, který se víc než střelkou kompasu nechá vést touhou po poznání, tajemství, vzácných setkáních a objevování, tam naplnění své touhy přichází každým okamžikem a nečekaně.
Poloniny lákaly od nepaměti, a když nám jednou ukrajinští úředníci vydali tehdy potřebná víza až na konci léta, nemohl už ten nápad zůstat nevyřčen - pojedeme v zimě! A tak je střídáme, jednou Rumunské, jednou Ukrajinské.

Pro tu krásu, když se rudé slunce noří do mraků, přikrývajících celou střední Evropu, Rachovem počínaje. A jen ty jsi nad nimi a můžeš žasnout nad tou krásou, tichými gejzíry teplých barev. Po bílé hladině inverzních mraků jako by se dalo přejít až na druhý břeh těch rovin kolem Tisy, kde se tyčí hory Maramorašské, Rodneiské. Vidíš je z opačné strany, než před rokem a zase volají tvé srdce. Za rok, Peste un an, zavoláš za nimi rumunsky.
Pro tu radost, když stojíš v pláních, sníh je rudý zapadajícím sluncem, zimní večer se blíží rychle, tvé oči bloudí v úžlabinách pastvin a při okrajích lesů, až zachytí salaš, saraj, a srdce zajásá při představě ohně, teplého jídla, klidné noci, kdy ti do spacáku nepoleze sníh. Pro dříví nebývá daleko, sníh, voda, je všude kolem.
Rusínské koliby - někdy bědné, to je lepší přespat v chlívku opodál, prodřenou lopatou odhazuješ zmrzlé kravince, stará prkna na podlaze stáje přikrýváš vandrovním igelitem, abys ráno zjistil, že jsi to všechno i přes karimatku prohřál a roztajil v nevoňavou směs. Špína, která je viditelná, není až zas tak nebezpečná, opakuješ si starou pravdu. Někdy koliba shořela a bačové si na polonině zaparkovali plechovou skříň náklaďáku. Nepohrdneš. Oheň zahoří na kusu plechu z roztrhané střechy stájí. Koliby s otevřeným ohništěm a betelným závěsem pro hektolitrový kotel mléka. Kolchozní koliby motorovkou roubené, opuštěné, vytlučená okna ucpaná igelitem, pece rozbourané – to jak zloději kradli kování. A koliby - paláce, kde zkušeným okem karpatského tuláka koukneš a vidíš ruku ženy. Věci tam mají svůj řád, zrezivělé plechovičky se zvlhlými kuchyňskými přísadami úhledně srovnané, okna zasklená starými rozlámanými tabulkami, škvíry ve stěnách pečlivě ucpané lišejníkem. Opravdová dřevěná podlaha, dýchavičná pec hřeje a nečoudí. Velké oprýskané zrcadlo bez rámu. Ikona na stěně. Všechno nesmírně opotřebované, léty zašlé - ale gazděna je dobrou duší salaše. Snad právě odtud pochází rusínské označení pro salaš, saráj, slovo, které v jazycích hedvábné stezky znamená palác.
Pro ten strach, když sbíráš dříví na oheň, bukový les je plný vlčích stop a je jich tolik, říkáš si, že už by mohli zaútočit a ptáš se, zda se budou bát mihotavého světélka z umírající čelovky.
Pro tu poslední noc gregoriánského kalendáře, kdy nebe neruší jediný záblesk ohňostroje, stojíš před salaší, ve které plá oheň z dříví mrtvých buků a ohromen krásou prosté zimní oblohy, necítíš mráz.
Pro tu opravdovou opuštěnost, když se podíváš do staré vojenské mapy a počítáš dny pochodu k nejbližším lidem - jeden, dva, tři… Jen hádáš, netušíš, co tě v hlubokém sněhu, zavátých údolích, vichrem bičovaných hřebenech potká. Třeba najdeš pravoslavný kříž, pět jmen, pět kluků, které spojuje jediný březnový den před pěti lety.
Pro ta rána, kdy se marně pokoušíš dostat do bot, ze kterých noční mráz udělal dřeváky. Od večera zbyla zásoba dřeva, plameny olizují zmrzlý černý kotel, sníh v něm syčí. Strouháš zázvor, odměřuješ cukr a sušené mléko. Bude čaj. Horký, ostrý, zimní karpatský čaj se zázvorem. Do sněžnic se obuješ, i když chceš jen jít na záchod.
Pro to vzrušení, když tvou stezku odlehlým údolím přetíná řetěz čerstvých medvědích stop. K porovnání do jedné zkusíš vložit dlaň. Krev cítíš ve spáncích, dlaň se ztrácí ve stopě a hukot říčky je milosrdný, lepší, než mrtvé ticho.
Pro tu opravdovou zlost, když posté brodíš říčku, meandrující na dně údolí, kleješ už jen aby se neřeklo - zmrzlé kameny kloužou, tenký led praská. Jinudy jít nelze - svahy údolí jsou příliš strmé. Znovu sundáš sněžnice, přebrodíš, obuješ.

Proč bych popisoval naši cestu den po dni, minutu po minutě - tohle všechno se nám tenkrát přihodilo. Něco jednou, něco pravidelně, něco se jen mihlo a něco naplnilo celé dny.
Bylo to poprvé, kdy jsme v zimě na horách potkali jiné souputníky. Andreje a Janu ze Lvova. Pohostili jsme je čajem, špekem a slivovicí. Kontrovali kávou, čokoládou a ivanofrankovským koňakem. Ráno u ohně jsem vzal kytaru a zmáčkl Husličky, s Višňákem ve dvojhlase. Pak si vzal kytaru Andrej a hodil tam zakarpatskou lidovku v huculském dialektu rusínštiny, který používá i rumunská slova. Ještě dnes mě mrazí, když si vzpomenu.
Sotva ti dva ráno zmizeli za obzorem, objevili se u nás dva kluci z Brna. Jen jsme navzájem koštli slivovici a společně dopili čaj. „Hm, ohýnek, má to něco do sebe,“ pochvalovali si kluci, když se zvedali k další cestě. Byli jsme v těch horách jediní, kdo šel s mačetou, sekerou, kotlíkem a kytarou. Jediní, co putují od salaše k salaši a hřejí se u ohňů.

Nebudu už popisovat, jak Cenda kosil soušku, která nečekaně povolila, on letěl vzduchem a pak se koulel, a když došel k salaši, padl na kolena. Jak se Višnák propadl do tajemné dutiny ve sněhu až po uši a my pak po zbytek vandru hledali v horách toho probuzeného naštvaného medvěda. Jak jsme na sněžnicích sjížděli nekonečné svahy polonin, dobrovolně i nedobrovolně. Pomlčím o údivu prodavačky z mukačevského trhu, když se třetí cizinec dožadoval pětikilového balení chalvy. A úplně zamlčím tu příhodu se psem ukrajinských celníků, který zhnuseně odfrknul a odvrávoral poté, co se naklonil k mým botám. Nechám si to k ohňům, ať je o čem povídat.
Snad jen Bečkovskému řeckokatolickému popovi bych chtěl ještě vzkázat dík, a jeho farníkům. Jeden z nich nás vozil nocí v žigulíku po okolí tak dlouho, až skončil na Bečkovské faře a vytáhl popa z postele. Dobrotivý muž nás pohostil čajem, pálenkou, rýžovou polévkou, jitrnicemi a cukrovím. Pomodlil se za nás, třikrát se pokřižoval, dobré noci popřál a šel zase spát. Pop dnes slaví vánoce a já už se hřeju doma u kamen, piju ukrajinský čaj, ujídám chalvu, vzpomínám, jak chutná kvas v Mukačevu a Čopu. Sliby, dané Karpatům se dodržují. Tak tedy nejpozději za rok.

Hynek Šalplachta, T.O. Česnek boys

Foto: VišnákCenda

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
21861717
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.