33) MŮZA / Miroslav Neuvirt - Wandri

Tedy přátelé! Řeknu Vám, že by se jeden divil, co se všechno může na trampu přihodit. Třeba jako tuhle mně. Dostal jsem jednou zvadlo na Brdy, a tak jsem jel a rád. V pátek vodpoledne už vystupuju z vlaku a zvědavě se rozhlížím kolem. V kapse košile plánek cesty, k tomu krásný počasí a hospoda u stanice přímo vybízela k návštěvě. To můžete vědět, že jsem neodolal a vrazil dovnitř. Pivo jedna báseň, ne ty gambrinuský patoky, který dneska už žádnej slušnej traper nepije. Fernet neměl chybu a tak je Vám snad jasný, že jsem se trochu zdržel. Už byla tma jako v pytli, když jsem se zvěd vod stolu a zaplatil. Před hospodou hledám ten pitoměj plánek a já ho ne a ne najít. A to jsem ho ještě před nějakou dobou studoval s jedním místním pijanem. Je možný, že jsem ho omylem zmuchlal a hodil do popelníku. Byl jsem taky na záchodě, že bych si sním... Ale to snad ne! Ted´ si fakt •^nevzpomenu. Vytahuju baterku zlomy a ta ještě matně svítila, patrně jsem ji zabalil rozsvícenou. Co teď? Cestu mě trochu popsali už doma, něco sem si pamatoval z toho plánku, a tak jsem vyrazil.
Chvíli pátrám po osamělým stromu, snad to měl bejt kaštan. Tam jsem měl odbočit, kolem křížku za vsí zase odbočit, ale jestli doleva, či doprava? No prostě po nějakým čase se prodírám trním, pak zase hustou smrčinou. To už mám roztrženou košili, rozbitý koleno a pěknej šrám na hubě. Za chvíli mi ujely kecky a já vám sjel rovnou po zadku do nějaký mokřiny a stojím v tom svinstvu až po kolena. Vracet se zpátky je holej nesmysl a kupředu? Nevím kam. A nebo že by? Kousek vpravo problikuje světlo. To nebyl oheň, ani žárovka. Bylo to takový matný, ale přece jenom světlo. Vydal jsem se tím směrem a po nějaký době stojím před jakýmsi stavením. Klepu a za malou chvíli se otevřely dveře.
„Jen pojď dál panáčku," ozývá se. Nakukuju dovnitř a pak mi trochu poklesla brada. V místnosti osvětlený loučí stála stařena, něco jako Baba Jaga z Mrazíka. „Tak pojď konečně dovnitř a odlož si," pokračuje to stvoření. „To nebude zapotřebí stařenko, jen potřebuju poradit cestu na jednu chajdu," slušně odmítám. „Tady žádný chajdy nejsou a neodmlouvej, tady se poslouchá," řekla babice a násilím mě vtáhla dovnitř. „Musíš se dát trochu do pučů, podívej se, jak vypadáš," pokračovala. Tak jí znova vopakuju, že jsem zabloudil a kam že du. Ale vona pořád mele tu svou. Už mě to přestalo bavit, chtěl jsem vodejít, ale dveře nešly otevřít. To už jsem se pěkně nakrk, a že si jako zjednám respekt. Koukla Vám po mně, ale takovým pohledem, že jsem najednou stál jako ten vůl před porážkou a s hrůzou se díval, jak mi svlíká košili a sundává kalhoty. Při tom huhlá: „Nevypadáš vůbec špatně mladej, tebe si tu asi nějakou dobu nechám." Už dlouhý roky chodím do posilovny, nechci se chlubit, ale je to na mně vidět. Ovšem síla tady nebyla vůbec nic platná. „Budeš mi sloužit trempíku a to celej rok," nařizuje a mne si spokojeně ruce. „Ovládám kouzla, čáry, ale jedno mi přece jen nejde. Chlapa si přičarovat neumím. Tvá služba bude jednoduchá a možná i příjemná. Třikrát denně, ráno až se probudím, v poledne až poobědvám a na večer než usnu, mi budeš po vůli. A to ti povídám, snaž se nebo s tebou pěkně zatočím! Když obstojíš, bohatě se ti odměním. Co tomu říkáš holoubku?" „Tak to asi nezvládnu," povídám a dívám se s odporem na tu ohyzdu. „Jen nefňukej mladíku, aby se ti lépe pracovalo, přeměním se vždycky do nějaký zajímavý postavy, můžeš si vybrat." Zahnala mě ke škopku s vodou a pak otevřela dveře do nějakýho kumbálu. „A ráno začínáme, připrav se!"
Přece jenom jsem usnul a ráno si říkám, že to byl blbej sen. Nebyl! Tak abych to zkrátil. Když se probudila, hravě se přeměnila podle mého přání na mojí sousedku, kterou už mlsně vočumuju nějakou dobu. Odpoledne po obědě pak na topmodelku Šeredovou, večer na zpěvačku Bílou. Myslím samozřejmě Lucii, ne tu druhou, nejsem přece uchyl. A tak to šlo den co den, týden co týden, měsíc po měsíci. K tomu výborná strava. No uznejte sami, příjemná votročina.
A tu mi jednou povídá, že moje služba končí, a že se mnou byla náramně spokojená. „Propustím tě na svobodu, a protože jsi se snažil, něco si přej a nemusíš bejt skromnej." Co bych si tak jenom přál? A tak povídám: „Chtěl bych - no chtěl bych jeep. Jasně! Válečnej jeep Willys M 38." „Máš ho mít," na to ta čarodějnice, „stojí před chatrčí a ještě abys věděl, nádrž toho auta nikdy nevyschne. Nikdy! To za tvý dobrý služby." A tu koukám, něco se s ní děje. Její postava bledne ztrácí obrysy, pak mi mizí před očima.
Ke všemu se ozývá nad mojí hlavou jemný hlas: „Děkuji Ti, žes mne vysvobodil ze zakletí, mládenče, jsem múza všech vandráků z Čech."

Ilustrace: Tom Zvědělík